23. O tom, že v Bohu není případek

Kapitola 23.

O tom, že v Bohu není případek

Z této pravdy také nutně vyplývá, že se Bohu nad jeho podstatu nemůže nic přidat, ani u ní nějak případečně trvat.
Na samotném bytí se totiž nemůže podílet něco, co by nebylo jeho bytností; ačkoli by se na tom, co je, mohlo podílet něco jiného; nic totiž není tvarovější nebo jednodušší, než bytí. Boží podstata je však samotné bytí; nemá tedy nic, co by nebylo z jeho podstaty; proto na ní nemůže lpět nějaký případek.
Dále: vše, co je na něčem případečně, má příčinu, proč tam je, jelikož je mimo podstatu toho, na čem je. Je-li tedy něco případečně u Boha, tak je třeba, aby to bylo skrze nějakou příčinu. Příčinou případku je buď samotná Boží podstata, nebo něco jiného. Je-li příčinou něco jiného, pak je třeba, aby ono působilo na Boží podstatu. Nic totiž nepřivádí do nějakého přijímajícího nějaký tvar, ať podstatný, ať případný, leda působením na něj nějakým způsobem, protože konat není nic jiného, než působit něco v uskutečnění; což je zajisté tvarem. Bůh by tedy trpěl a byl by pohybován nějakým působícím; což je proti dříve stanovenému. (Kap. 13) Pokud však jde o samotnou Boží podstatu jako příčinu případku, jenž je na ní: je nemožné, aby byla jeho příčinou, dle toho, že jej přijímá, protože totéž dle téhož by na sebe působilo v uskutečnění; je-li tedy v Bohu nějaký případek, je třeba, aby tomu bylo dle jiného, a jiné aby přijímalo a bylo příčinou onoho případku; jako tělesné věci přijímají vlastní případky přirozeností hmoty a zapříčiňují tvarem, tak by Bůh byl složený, jenže opak byl výše prokázán. (Kap.18)
Dále: každý podmět případku se k němu přirovnává jako možnost k uskutečnění: případek je totiž jakýsi tvar, provádějící bytí v uskutečnění dle případečného bytí; u Boha však není žádná možnost, jak bylo výše prokázáno.(Kap. 16. a 17) Proto v něm nemůže být žádný případek.
Dále: na čemkoli je něco případečně, to je nějakým způsobem měnitelné dle své přirozenosti; případek je totiž ze sebe způsobilý na něčem být nebo na něčem nebýt. Má-li tedy Bůh něco případečně příhodného, vyplývalo by z toho, že je sám měnitelný; opak byl však prokázán. (Kap.13. a 15.)
Dále: na čem je nějaký případek, tak to není to, co má v sobě; případek totiž není z bytnosti podmětu. Avšak Bůh je to, cokoli má ze sebe; není tedy v Bohu žádný případek. - Střední věta se prokáže takto: všechno se nachází ušlechtileji v příčině než v účinku. Bůh je však příčinou všeho; cokoli je tedy v Bohu, nachází se v něm nejušlechtilejším způsobem. Nejdokonaleji je však něco něčemu příhodné, co je ono samo. To je totiž dokonaleji jedno, než když se něco s druhým podstatně spojuje, jako tvar hmoty; takové sjednocení je však dokonalejší, než když se něco k něčemu pojí případečně. Zbývá tedy, že cokoli Bůh má, to je Bůh sám.
Dále: podstata není závislá na případku, ačkoli případek závisí na podstatě; co však na něčem nezávisí, tak se někdy může nacházet bez něho; nějaká podstata se tedy může nacházet bez svého případku. To se ovšem zdá být zvláště příhodné pro nejjednodušší podstatu, jakou je Boží podstata. Na Boží podstatě tedy není naprosto žádný případek.
V tomto názoru se však shodují také církevní Učitelé. Proto Augustin praví, že "v Bohu není žádný případek". (V De Trinitate, 4).
Po prokázání této pravdy se však vyvrátí blud některých, hovořících pro zákon Saracénů (de quibus cf. Averroem, XII Metaphys., text.39), kteří uvádějí některé záměry přidané Boží podstatě.