Kapitola 20

O tom, že Bůh není tělem

Z předcházejícího se však prokáže, že Bůh není tělem.
Vzhledem k tomu, že každé tělo je souvislé, je složené a má části. Bůh však složený není, jak bylo prokázáno (Kap. 18); tedy není tělem.
Mimo to: každé množství je nějakým způsobem v možnosti, protože souvislé je v možnosti nekonečně dělitelné; počet je tedy rozmnožitelný do nekonečna. Každé tělo je však množství; tedy je každé tělo v možnosti. Bůh však není v možnosti, nýbrž je čiré uskutečnění, jak bylo prokázáno. (Kap. 16) Bůh tedy není tělem.
Dále: je-li Bůh tělem, je zapotřebí, aby byl nějakým přirozeným tělem; neboť matematické tělo neexistuje skrze sebe, jak prokazuje Filozof (III Metaphys., 5; 1001 b), jelikož rozměry jsou případky. Není však přirozeným tělem, protože je nehybný, jak bylo prokázáno; (Kap. 13) každé přirozené tělo je však pohyblivé. Bůh tedy není tělem.
Dále: každé tělo je konečné, co bylo prokázáno jak o tělu složeném, tak o prostém. (I Caeli et Mundi, 271 b) Jakékoli konečné tělo však můžeme obsáhnout intelektem a obrazivostí. Je-li tedy Bůh tělem, tak náš intelekt a obrazivost může pojmout něco většího, než je Bůh. Takže Bůh není větším než náš intelekt, což je nepříhodné. Není tedy tělesem.
Dále: intelektuální poznání je spolehlivější než smyslové. V přirozenosti věcí se však nachází něco, co je podléhá smyslu; tedy také intelektu. Avšak podle pořadí předmětů je pořadí mohutností, jakož i odlišení; tedy nade všechno vnímatelné smysly je něco postřehnutelné intelektem, existující v přirozenosti věcí. Avšak každé tělo, existující ve věcech, je smysly vnímatelné; proto nutno uznat něco vznešenějšího nade všechna těla. Je-li tedy Bůh tělem, pak není ani prvním ani největším jsoucnem.
Mimo to: živoucí tělo je vznešenější, než každé tělo nežijící. Jeho život je však vznešenější než každé žijící tělo, protože tím má vznešenost nade všechna těla. Tedy to, nad co není nic vznešenějšího, není tělem. To však je Bůh. Tedy není tělem.
Dále: uvažují se filozofické důvody (VIII Phys., 52) k prokázání téhož; vycházejí z věčnosti pohybu na tento způsob: U každého věčného pohybu je třeba, aby se první hybatel nepohyboval ani sebou, ani případečně, jak je patrné z uvedeného. (Kap. 13) Avšak vesmírné těleso se pohybuje věčným pohybem v kruhu; jeho první hybatel se tedy nepohybuje ani o sobě, ani případečně. Avšak žádné těleso se místně nepohne, leda je-li pohybováno; je totiž zapotřebí, aby pohnutý a pohybující byli současně. A proto k tomu, aby se hnulo hýbající těleso, je třeba být současně s pohnutým tělesem. také žádná síla v těle nehýbe, leda je-li případečně pohnuta; jelikož při pohnutí těla se pohne též síla těla. První hybatel vesmíru tedy není tělo, ani síla v těle; avšak to, k čemu se naposledy uvádí pohyb vesmíru jako k prvnímu nehybnému hybateli, je Bůh. Bůh tedy není tělem.
Dále: žádná nekonečná možnost není možností ve velikosti. Možnost prvního hybatele je nekonečnou možností. tedy není v nějaké velikosti. A tak Bůh., jenž je prvním hybatelem, není ani tělem, ani silou v těle.
První se prokáže takto: Je-li možnost nějaké velikosti nekonečná, pak bude buď velikosti konečné, nebo nekonečné. Nekonečná velikost není žádná, jak je dokázáno; (III Physic., V, 204 a; I Caeli et Mundi, V; 271 b) není možné, aby nekonečná možnost měla konečnou velikost; a tak nekonečná možnost nemůže
být v žádné velikosti.
Avšak to, že nekonečná možnost nemůže být v konečné velikosti, prokáže se takto: Stejný účinek, jejž činí menší možnost ve větší době, činí větší možnost v menší době, ať už je onen účinek jakýkoli, buď dle střídání, či podle místního pohybu nebo dle jakéhokoli jiného pohybu. Nekonečná možnost je však větší než veškerá konečná možnost, takže je třeba, aby způsobila účinek pohybováním v menším rychleji, než jakákoli možnost konečná; avšak zde ani nemůže být v menším, jde-li o dobu. Zbývá tedy, že to bude v nerozděleném čase, a tak pohybovat i být pohnut, i pohyb by byly naráz, jenomže prokázán byl opak. (VI Physic.,3; 233 b) Avšak to, že nekonečná možnost konečné velikosti nemůže pohnout v čase, to se zase prokáže takto: Budiž nekonečná možnost, jež je A, avšak vezme se jen její část, jež je AB, a tato část se pohne ve větší době; může ovšem být nějaká úměrnost této doby k době, v níž pohybuje celá možnost, protože obojí čas je konečný. Mějme tedy ony dvě doby, mající se k sobě v desetinásobné velikosti; neliší se totiž, co se týká tohohle rázu, uvést na tu nebo onu příměru: přidá-li se ale k uvedené konečné možnosti, bude třeba odebrat z doby dle příměru přidání ke konečné možnosti, jelikož větší možnost pohybuje v menší době. Přidá-li se tedy desetinásobek, tak ona možnost pohne v době, jež bude desátá část doby, v níž hýbala přijatá první část nekonečné možnosti, totiž AB; a přece tato možnost, která je její desetinou, je možnost konečná, neboť má stanovenou příměru ke konečné možnosti. Zbývá tedy, že ve stejné době pohne možnost konečná i nekonečná, což je nemožné. Nemůže tedy nekonečná možnost konečné velikosti pohnout v nějaké době.
Možnost prvního hybatele je však nekonečná, což se prokáže takto: Žádná konečná možnost nemůže pohnout v nekonečném čase; možnost prvního hybatele však pohybuje v nekonečné době, jelikož první pohyb je věčný; možnost prvního hybatele je tedy nekonečná. První se prokáže takto: Pohybuje-li nějaká konečná možnost konečného těla v nekonečné době, tak část onoho těla, mající část možnosti, pohne v menší době; má-li však něco větší možnost, tak tím větší dobu bude moci pokračovat v pohybu; uvedená část tak bude hýbat omezenou dobu. Větší část však bude moci hýbat ve větší době; a tak vždy, podle toho, co se přidá k možnosti hybatele, přidá se k době podle téže příměry. Několikrát provedené přidání ovšem dosáhne množství celku, nebo jej i přesáhne; takže také přidávání ze strany doby dojde k množství doby, v níž pohybuje celek. Bylo však řečeno, doba, v níž celek pohyboval, je nekonečná; konečná doba by tedy měřila dobu nekonečnou, což je vyloučené.
Proti tomuto postupu je několik námitek:
1. - První z nich je: může se myslet, že ono těleso, jež hýbá prvním pohybem, není rozdělitelné, jak je patrné u vesmírného tělesa; leč uvedený důkaz pochází z jeho rozdělení.
Dlužno tedy k tomu říci, že taková podmíněnost může být pravdivá, pokud ji předchází nemožnost; a je-li něco, co vyvrací pravdivost takové podmíněnosti, je nemožná; jako kdyby někdo zničil pravdivost této podmíněnosti: "jestliže člověk létá, tak má křídla", by bylo nemožné. Dle tohoto způsobu nutno chápat postup uvedeného průkazu, jelikož tato podmíněnost je pravdivá: "Jestliže se vesmír dělí, tak jeho část bude mít menší možnost, než celek". Této podmíněnosti se však odebere pravdivost, jestliže si myslíme, že prvním hybatelem je tělo, k vůli následným nemožnostem. Proto zřejmé, že je to nemožné. - Podobně lze odpovědět na námitku o vzrůstu omezených možností, jelikož nemusíme brát možnosti v přírodě dle každé příměry, jakou má doba k jakékoli době. Přece ona podmíněnost, která se vyžaduje v uvedeném důkazu, je pravdivá.
2. - Druhá námitka je: Přesto, že se tělo rozděluje, přece může být nějaká síla nějakého těla, jež se po rozdělení těla nerozděluje; jako se po rozdělení těla nerozděluje rozumová duše.
K tomu dlužno říci: uvedeným postupem se neprokazuje, že Bůh není spojen s tělem tak, jako rozumová duše s lidským tělem; nýbrž se prokazuje, že v těle není síla jako síla hmotná, jež se rozděluje jako při dělení těla. Proto se též praví o lidském intelektu, že není tělem, ani silou v těle. Avšak to, že Bůh není spojen s tělem jako duše, to je jiného rázu.
3. - Třetí námitka je: Je-li možnost nějakého těla omezená, jak se prokazuje v uvedeném postupu, pak omezenou možností nemůže něco trvat nekonečnou dobu; tedy žádné tělo nemůže trvat nekonečnou dobu; a tak vesmírná tělesa nutně zaniknou.
K tomu někteří uvádějí: Co se týká vesmíru, dle jeho možnosti, může zaniknout; avšak věčnost trvání získává od jiného, jež má nekonečnou možnost. Takovému řešení se zdá přisvědčovat Plato, jenž Boha, svědčícího o nebeských tělesech, uvádí takto: "Svou přirozeností jste zničitelné, avšak mou vůlí nerozpadnutelné; jelikož má vůle přesahuje vaše spojení". (Timaeus, 41 a,b) Toto řešení však zavrhuje Komentátor. (XI Metaphys.41; VIII Physic.79)
Podle něho je nemožné, aby to, co je možné, nebylo samo ze sebe, a získalo trvalost bytí od jiného. Následuje totiž, že by se porušitelné změnilo v neporušitelné, což je z něho samého nemožné. Proto on sám odpovídá takto: Všechna možnost, která je u nebeského tělesa, je konečná. Není přece zapotřebí, aby mělo všechnu možnost; u nebeského tělesa je totiž možnost k tomu kde, ale nikoli k bytí. A tak není třeba, aby v něm byla možnost k nebytí (VIII Metaph.4; 1044 b).
Musí se však vědět, že tato odpověď Komentátora není dostatečná, protože uznáme-li, že ve vesmírném tělese není možnost jakoby trpná k bytí, jež je možností hmoty, přece jen je v něm možnost jakoby činná, jež je síla být; Aristoteles totiž výslovně uvádí (I Caeli et Mundi, III,4; XII,3; 270 a, 281 b), že vesmír má sílu k tomu, aby byl vždy; proto se musí spíše říci, že když se možnost zve k uskutečnění, musí se soudit o možnosti dle způsobu uskutečnění. Avšak pohyb, dle svého rázu, má množství a rozměr, takže se pro jeho nekonečné trvání vyžaduje nekonečná hýbající možnost. Bytí ovšem nemá nějaký rozměr množství, zejména u věci, jejíž bytí není proměnlivé, jako vesmír; proto není třeba, aby síla bytí byla nekonečná v konečném těle, třebaže trvá do nekonečna; neodlišuje se totiž, že onou silou trvá něco v jednom okamžiku nebo v nekonečné době, jelikož toto nerůznitelné bytí není dotčeno dobou, leda případečně.
4. - Čtvrtá námitka je v tom, že se nezdá být nutné, aby to, co hýbe nekonečnou dobu, mělo nekonečnou možnost v oněch pohybujících, jež se pohybováním nestřídají; vždyť takový pohyb nepotřebuje nic z jejich možnosti: proto se nemohou pohybovat ani menší dobu, když se nějakou dobu pohybovaly jako předtím; jako je síla slunce omezená a jelikož se při konání nezmenšuje jeho činná síla, může působit na tato nižší podle přirozenosti nekonečně dlouho.
K tomu uvádíme, že těleso nepohybuje, leda když je pohnuté, jak bylo prokázáno (Kap. 13); stane-li se tedy, že se nějaké těleso nepohybuje, tak následuje, že ani samo nepohybuje. Avšak u všeho, co se pohybuje, je možnost k opaku, jelikož meze k pohybu jsou opačné; proto je-li o sobě, tak každé těleso, které se pohybuje, může se nepohybovat; a že je to možné, aby nebylo pohybováno, nemá ze sebe, aby trvale bylo pohybováno a tak ani trvalou dobu nepohybuje. Uvedený důkaz tedy pochází z omezené možnosti omezeného tělesa, jež se nemůže ze sebe pohybovat nekonečnou dobu. Avšak těleso, které má ze sebe možnost pohybovat se nebo se nepohybovat, či být pohybováno nebo nebýt pohybováno, může získat trvalost pohybu od něčeho, co je nutně netělesné; proto je třeba, aby první hybatel nebyl tělesný; a tak nic nebrání dle přírody, aby omezené těleso, které nabývá možnost pohybu od jiného, mělo také trvalost v pohybu. Neboť i samotné první nebeské těleso dle přírody může otáčet neustálým pohybem nižší nebeská tělesa, takže sféra pohybuje sférou. - Podle Komentátora (XII Metaphys.,41) není nepříhodné ani to, že ono, co je ze sebe v možnosti k pohybování a nepohybování, získává trvalost pohybu od jiného; jako se nepokládá trvalost bytí za nemožnou. Pohyb je totiž jako nějaký přechod z hýbajícího na pohybované; proto může něco pohybovatelného získat od jiného trvalost pohybu, již nemá ze sebe. Bytí však je něco ustáleného a klidného ve jsoucnu; proto to, co je ze sebe v možnosti k nebytí, nemůže dle cesty přírody získat trvalost bytí od jiného.
5. - Pátá námitka je, že uvedeným postupem se nezdá být větší důvod, proč by nebyla nekonečná možnost ve velikosti, než mimo velikost; z obojího totiž plyne, že se nepohybuje v čase.
A k tomu se musí říci: že konečné a nekonečné ve velikosti, v době a v pohybu se nacházejí dle jednoho rázu (III Physic.4,1; 202b; VI, 2,8; 233 a, 237 b); nekonečné v jednom z nich tedy bere omezenou příměru u jiných. Avšak v těch, která nemají velikost, není konečné a nekonečné, leda stejnojmenně. Uvedený způsob prokazování není tedy u takových možností na místě.
Jinak se však lépe odpovídá, že vesmír má dva hybatele: jednoho bližšího, jenž má konečnou sílu; od toho má, že jeho pohyb má omezenou rychlost; dále má jiného hybatele vzdáleného, jenž má nekonečnou sílu; od něho má, že jeho pohyb může mít nekonečné trvání. A tak je zřejmé, že nekonečná možnost, jež není ve velikosti, může hýbat těleso nikoli bezprostředně v čase; je však možnost, která je ve velikosti, aby pohybovala tělesem bezprostředně, jelikož žádné těleso nepohybuje, leda to pohnuté, pročež kdyby se hnulo, následovalo by, že pohybuje nikoli v době.
Může se však dále lépe říci, že možnost, jež není ve velikosti, je intelekt a hýbá vůlí; pročež pohybuje podle potřeby pohyblivého a nikoli dle příměry své síly. Avšak možnost, která je ve velikosti, nemůže pohnout, leda nutností přirozenosti; je totiž dokázáno, že intelekt není silou v těle; a tak pohne z nutnosti dle příměry své mnohosti; z toho vyplývá, že pohne-li, tak pohne ihned. Tam tedy ústí Aristotelovo prokazování po odstranění uvedených námitek.
Dále: žádný pohyb, který je v tělesném hybateli, nemůže být souvislý a pravidelný proto, že tělesný hybatel pohybuje v místním pohybu přitahováním nebo odpuzováním. avšak to, co je přitahováno nebo odstrkováno, nemá se v tom samém uspořádání vůči pohybujícímu od počátku pohybu až ke konci; je přece někdy blíže, jindy dále. A tak žádné těleso nemůže pohybovat souvislým a pravidelným pohybem. První hnutí je však souvislé a pravidelné. (VIII Physic. 7; 260 a) Hýbající první pohyb tedy není tělem.
Dále: žádný pohyb, jenž má cíl, a který vychází z možnosti k uskutečnění, nemůže být věčný; vždyť dojde-li se k uskutečnění, hnutí ustává. Je-li tedy první hnutí trvalé, je třeba, aby směřovalo k cíli, jenž je vždy a všemi způsoby v uskutečnění. Takovým však není nějaké tělo, ani nějaká síla v těle, jelikož všechno podobné je pohyblivé o sobě nebo případečně. Cílem prvního pohybu tedy není tělo, ani síla v těle. Účelem prvního pohybu je však první hýbající, který pohybuje, jak žádáno; to je však Bůh. Bůh tedy není tělem ani silou v těle. Ačkoli je podle naší víry klamné, že pohyb ve vesmíru je trvalý, jak bude uvedeno později (Kniha II, Kap. 36 a Kniha IV, Kap. 37), přece je pravdivé, že onen pohyb nebude ochabovat ani pro slabost hybatele, ani k vůli porušení pohybované podstaty, jelikož se nezdá, že by se pohyb vesmíru zpomaloval délkou doby. Proto uvedené průkazy nepozbývají na účinnosti.
Boží autorita potvrzuje tuto prokázanou pravdu. Praví se totiž: "Bůh je Duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v Duchu a v pravdě" (Jan 4,24) Praví se také: "Králi věků, Bohu nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému." (I Tim 1,17) A: "Co je totiž u něho neviditelné - jeho věčná moc a jeho božské bytí - to je možno poznat světlem rozumu z toho, co stvořil." (Řím I,20) Co se totiž spatřuje intelektem, nikoli očima, to je nehmotné.
Tím se však docela vyvrací blud prvních přírodních filozofů, kteří neuznávali nic, než hmotné příčiny, jako oheň, vodu nebo něco podobného, a tak první principy věcí nazývali tělesy a označovali je za bohy. Byli mezi nimi též tací, kteří stanovovali za pohybující příčiny, přátelství a svár; to lze rovněž vyvrátit uvedenými důvody. Jsou-li totiž, dle nich, spor a přátelství v tělesech, tak z toho plyne, že první pohybující se principy jsou síly v těle. - Sami také uváděli, že Bůh je složen ze čtyř prvků a přátelství; tím pochopíme, že uváděli, že Bohem je vesmírné těleso. - Mezi staršími se však přibližoval pravdě jediný Anaxagoras, jenž uváděl, že intelekt pohybuje vším. Touto pravdou jsou také usvědčeni ze lži pohané, uvádějící, že samotné prvky světa a síly v nich obsažené jsou bohové, jako slunce, měsíc, země, voda a podobně, přebírající to z bludů uvedených filozofů. Uvedenými důvody se vylučují pošetilosti prostých Židů, Tertulliána, Vadiánů nebo Antropomorfických heretiků, kteří zobnrazovali Boha v tělesné podobě, a také Manichejců, kteří považovali Boha za jakousi nekonečnou podstatu světla, rozptýlenou po nekonečném prostoru. Příčinou všech těchto bludů bylo to, že v úvahách o božském se někteří dali svést k obrazotvornosti, a tou můžeme dosáhnout leda podobenství těla. Proto je třeba ji při úvahách o netělesném opustit.