13. Důvody k dokazování, že Bůh je

Kapitola 13.

Důvody k dokazování, že Bůh je.

Když se tedy prokázalo, že není pošetilé usilovat o dokázání, že Bůh je, přikročme k uvedení důvodů, jimiž jak filozofové, tak církevní Učitelé prokázali, že Bůh je.
Napřed však uvedeme důvody, jimiž při prokazování, že Bůh je, postupuje Aristoteles, který se o to snaží ze strany pohybu dvěma cestami.
Prvá z nich je taková: Vše, co se pohybuje, je pohybováno druhým. Smyslům je však zřejmé, že se něco pohybuje, jako třeba slunce; pohybuje se však tak, že jím pohybuje druhý. Onen pohybující se tedy pohybuje nebo nikoli. Jestliže se nepohybuje, tak tedy máme tvrzení, že je nutno mít nějakého nehybného hybatele, a jeho nazýváme Bohem. Pokud se však pohybuje, tak tedy je pohybován opět jiným pohybujícím. Buď tedy musíme pokračovat do nekonečna, nebo přejít k nějakému nehybnému hybateli; nebudeme však postupovat do nekonečna; potom je nutno stanovit nějakého prvního nehybného hybatele.
V tomto dokazování se však musejí prokázat dvě tvrzení, totiž, že vše, co se pohybuje, je hýbáno druhým, a dále, že v hýbajících a pohybovaných nelze postupovat do nekonečna.
Prvou z nich dokazuje Filozof třemi způsoby. Předně takto: Jestliže něco sebe pohybuje, tak je třeba, aby mělo v sobě základ svého pohybu; jinak je zřejmě pohybováno druhým. Je však také třeba, aby bylo prvně pohybované, totiž aby se pohybovalo z důvodu sebe sama a nikoli z důvodu své části, jako se pohybuje živočich pohybem své nohy. Tak by se totiž celek nepohyboval sám od sebe, nýbrž od své části; a jedna část druhou. Je také nutné, že je dělitelné a má části, jelikož vše, co se pohybuje, je rozdělitelné. (VI Phys. IV; 234b; X,3; 240b)
Když toto předpokládá, tedy takto usvědčuje. To, co se uvádí jako pohybované samo od sebe , je prvně pohybované; je-li tedy jedna část klidná, tak z toho plyne klid celku. Jestliže by se totiž, i přes klid jedné části, jiná jeho část pohybovala, tak samotný celek by nebyl prvně pohybovaný, nýbrž pouze jeho pohybující se část, zatímco druhá je v klidu. Avšak nic, co je v klidu se nehýbe samo od sebe, když je v klidu druhé. Následuje-li totiž něčí klid po klidu druhého, tak je nutné, že pohyb následuje po pohybu druhého; a tak se nepohybuje samo od sebe. Tedy také to, co jsme uváděli, že se pohybuje samo od sebe, nepohybuje se samo od sebe; je tedy nutné, že vše, co se pohybuje, je pohybováno druhým.
Tomuto důvodu nepřekáží ani to, že by snad někdo mohl říci, že část toho, o němž uvádíme, že pohybuje sebe samo, nemůže být v klidu; a dále, že část není v klidu, ani se nepohybuje, leda případečně, jak překrucuje Avicenna; (Sufficientia,II,1) jelikož síla důvodu spočívá v tom, že pohybuje-li se něco prvně a samo sebou, nikoli z důvodu částí, je nutné, aby jeho pohybování na někom nezáviselo; aby se však samotné dělitelné pohybovalo, jakož i jeho bytí, závisí na částech; a tak se nemůže pohybovat prvně a o sobě. K uvedené podmíněné pravdivosti se tedy nepožaduje, že by předpokládala klid částí, jež ho pohybuje, jako něco naprosto pravdivého, nýbrž je pouze zapotřebí, aby ta podmíněná byla pravdivá, protože jestliže by byla v klidu část, byl by v klidu celek; to však může být pravdivé, třebaže předchozí je nemožné: tak jako je pravdivá takováto podmíněnost: Jestliže je člověk oslem, je nerozumným.
Za druhé takto dokazuje indukcí(skládáním) (VIII Phys.IV, 254): všechno, co se pohybuje případečně, nepohybuje se samo od sebe; pohybuje se od pohybu druhého. Podobně ani to, co se pohybuje násilím, jak je zřejmé; ani to, co je pohybováno přirozeností, jako ze sebe pohybované, jako je patrné, že živočichové jsou pohybováni duší; dále opět ani ta, jež se pohybují přirozeností, jako těžké a lehké, protože ta jsou pohybována něčím plodícím pohyb a odstraněním něčeho brzdicího. Avšak všechno, co se pohybuje, pohybuje se buď o sobě, nebo případečně. Jestliže samo o sobě, tak buď násilím nebo přirozeností; a to pohnuté samo ze sebe, jako živočich, nebo nepohnuté ze sebe, jako lehké a těžké. Tedy všechno, co se pohybuje, je hýbáno druhým.
Za třetí dokazuje takto (VIII Phys., V, 8; 257 a): Nic není zároveň totéž v možnosti a v uskutečnění, vzhledem k témuž; ale všechno, co se pohybuje, pokud je toho druhu, je v možnosti, jelikož pohyb je "úkon toho, kdo existuje v možnosti dle toho druhu" (III Phys., 1, 6; 201 a). Všechno pohybující je však v uskutečnění, na kolik je takové, jelikož nic nekoná, leda dle čeho je v uskutečnění. Tedy nic není, vzhledem k témuž, v uskutečnění pohybující a pohybované; a takto nic nepohybuje samo sebe.
Dlužno však vědět, že Plato, jenž uvádí, že každý hybatel je pohybován, chápe slovo pohybu obecněji, (Pheadrus, § 24) než Aristoteles. Aristoteles (III Phys.,6) vlastně bere pohyb, pokud je to úkon toho, kdo je v možnosti dle toho druhu, jaký není nikde, leda u těles a dělitelných. (VI Physic.,32) Dle Platona však onen pohybující sebou není tělesem. Chápal totiž pohyb jako každou činnost, takže chápat i pracovat je nějaké pohybování; tohoto způsobu hovoru se dotýká také Aristoteles. (III De Anima, VII,1; 431a) Dle toho také pravil, že první hybatel pohybuje sebe sama tím, že chápe a chce, neboli miluje se; to nijak neodporuje Aristotelovým důvodům. Není v tom totiž nic odlišného, že se přijde k něčemu prvnímu, co pohybuje samo sebe dle Platona a přijde-li se k prvnímu, jež je naprosto nehybné dle Aristotela.
Avšak druhé tvrzení, totiž, že u hýbajících a pohybovaných nelze postupovat do nekonečna, dokazuje třemi důvody:
První z nich je takový (VII Phys.,3,10): jestliže se u hybatelů a pohybovaných postupuje do nekonečna, tak je třeba, aby všichni byli nekonečnými tělesy, jelikož všechno, co se pohybuje, je rozdělitelné a tělesem. (VI Phys., 33) Avšak každé těleso, jež hýbá pohybovaným, je zároveň, zatímco pohybuje, pohybováno; tak tedy všechna tato nekonečná tělesa se zároveň pohybují tehdy, když se pohybuje jedno z nich; avšak jedno z nich, jelikož je konečné, se pohybuje omezenou dobu; (VII Phys., 8) tedy všechna ta nekonečná tělesa jsou pohybována omezenou dobu. To je však nemožné. Je tedy nemožné, aby se v hybatelích a pohybovaných postupovalo do nekonečna.
Avšak nemožnost toho, aby se uvedená nekonečná tělesa pohybovala omezenou dobu, dokazuje takto: (VII Physic., 1, 2; 241 b). Je třeba, že pohybující a pohybované musí být současně, jak dokazuje pohyb působení v jednotlivých druzích. Avšak tělesa nemohou být současně, leda souvislostí a sousedstvím. Jelikož však všechna uvedená, hýbající i pohybovaná, jsou tělesa, jak bylo prokázáno, je třeba, aby byla souvislostí nebo sousedstvím jako jedno proměnlivé. A tak by se jedno nekonečné pohybovalo omezenou dobu, což, jak je dokázáno, (VI Physic.,VII; 237 b) je nemožné.
Aby se dokázalo totéž, tak druhý důvod je takový (VIII Physic.,V; 256 a): V uspořádaných hybatelích a pohybovaných, ze kterých jeden po řadě je pohybován druhým, musíme nutně shledat to, že odstraníme-li prvního hybatele, nebo on ustane ve své činnosti, již se žádný z těch ostatních nepohne, ani nebude pohybován, jelikož první je příčinou pohybu všech ostatních. Jdou-li však hýbající a pohybovaný v řadě do nekonečna, tak není žádný první hýbající, nýbrž všechny jsou jakoby střední hýbající. Tedy nic z ostatního se nemůže pohybovat a tak se ve světě nic nepohybuje.
Třetí dokazování se vrací k témuž, ale s tím, že se zaměňuje řád; počíná se totiž od vyššího; a je následující (Ibid.): To, co se pohybuje jako nástroj, nemůže se pohnout, leda když je něco, co prvně pohybuje. Pokud by se však postupovalo v hýbajících a pohybovaných do nekonečna, tak je to všechno pohybováno jako nástroj, jelikož by se uvedla jako pohybovaní hybatelé; nebude tedy nic jako prvně pohybující; tedy se nic nepohne.
A tak je zcela zřejmé dokázání obou tvrzení, předpokládaných u první cesty prokazování, jíž Aristoteles dokazuje, že první hybatel je nehybný.
Druhá cesta je taková: Je-li všechno, co se hýbe, pohybováno, toto tvrzení je pravdivé buď o sobě, nebo případečně. Jestliže případečně, tedy není nutná; co je totiž případečně pravdivé, tak není nutné; je tedy nahodilé, že žádný hybatel není pohybován. Není-li však hybatel pohybován, tak ani nepohybuje, jak uvádí protivník; je tedy nahodilé, že se nic nepohybuje; neboť, jestliže se nic nepohybuje, tak nic není pohybováno. To však Aristoteles považuje za nemožné, že totiž nebylo pohnuto nikdy nic; první tedy nebylo nahodilé, jelikož z klamného nahodilého nenásleduje klamné nemožné. A tak toto tvrzení: "vše, co se pohybuje, je pohnuto druhým", nebylo případečně pravdivá.
Podobně: jestliže dvě jsou v něčem případečně spojena a jedno z nich se shledá bez druhého, tak je pravděpodobné, že to druhé se může nalézt bez něho, jako jestliže se bílé a hudební shledává u Sokrata, kdežto u Platona se shledává hudební bez bílého, tak je pravděpodobné, že u někoho jiného se může nalézt bílé bez hudebního. Jestliže se tedy pohybující a pohybovaný v něčem případečně spojují, avšak pohybující se v něčem shledává bez toho, který jím pohybuje, tak je pravděpodobné, že hýbající se shledá bez toho, jenž je pohybován. - Proti tomu se nelze divit ani dvěma, ze kterých jedno závisí na druhém, jelikož nejsou spojena o sobě, nýbrž případečně.
Je-li však uvedené tvrzení pravdivé o sobě, podobně následuje nepříhodné nebo nemožné, jelikož je třeba, aby pohybující byl pohybován tím způsobem pohybu, jímž pohybuje, anebo jiným. Jestliže tímže, pak bude zapotřebí, aby střídavě činící střídavě činil, a dále, aby uzdravující byl uzdravován, aby učící byl poučován, i dle téhož vědění. To je však nemožné: neboť je nutné, aby ten, kdo učí, měl vědění, kdežto, ten, kdo se učí, aby je nutně neměl, takže stejný by stejné měl a neměl, co je nemožné.
Pohybuje-li se však dle jiného druhu pohybu, totiž tak, že střídavě konající se pohybuje dle místa a pohybující se dle místa se zvětší, a tak je z jiných, neboť jsou omezené rody a druhy pohybů, tak by z toho vyplývalo, že už nemusíme kráčet do nekonečna. A tak bude nějaký první hybatel, jenž není pohybován druhým; leda by snad někdo řekl, že se činí reflexe (přemítání) tím způsobem, že po dosažení všech druhů a způsobů pohybu je nutno se opět vrátit k prvému: jako, pokud by se pohybující střídal dle místa a střídající se by se zvětšil, pak zvětšující by se zase pohnul dle místa. Z toho však vyplývá, co dříve, totiž, že to, co pohybuje dle nějakého druhu pohybu, je pohybováno dle téhož, třebaže ne bezprostředně, ale zprostředkovaně; zbývá tedy, že je nutno uvést něco prvního, co není pohybováno něčím zevnějším. Dosáhli jsme sice toho, že je první hybatel, jenž není pohybován od jiného vnějšího, ale z toho neplyne, že je naprosto nehybný, jak dále uvádí Aristoteles. Říká, že to může být dvojmo: jedním způsobem tak, že ono první je naprosto nehybné; když to uznáme, tak máme tvrzení, že je nějaký první nehybný hybatel; druhým způsobem tak, že ono první se pohybuje samo od sebe; a to se zdá pravděpodobné; to, co je o sobě, je totiž vždy dřívější, než to, co je skrze jiné. Proto je také při těch pohybovaných rozumné, že první hýbající se, pohybuje se samo, nikoli od druhého. Když to ale uznáme, tak zase následuje to samé; nedá se totiž říci, že ten pohybující sebe sama, je celý pohybován celým, jelikož pak by zase následovala uvedená nepříhodnost, totiž, že opět by někdo současně učil a byl poučován, a podobně v jiných pohybech a opět, že současně by něco bylo v možnosti a v uskutečnění; neboť pohybující, pokud je takový, je v uskutečnění; kdežto pohybovaný je v možnosti. Zbývá tedy, že jedna jeho část je pohybující a druhá pohybovaná; a tak máme znovu to, co dříve, že něco je nehybným hybatelem: je totiž nutné, že samo má části, jelikož každý hybatel je rozčlenitelný. Nemůže se ale říci, že se obě části pohybují tak, že jedna pohybuje druhou, ani, že jedna část pohybuje sebe samu i pohybuje druhou, ani, že celek pohybuje částí, ani, že část pohybuje celkem. Jinak by totiž hned následovala uvedená nepříhodnost, a to, že něco by současně pohybovalo a bylo pohybováno v témže druhu pohybu, a že by současně bylo v možnosti a v uskutečnění, a dále, že celek by nebyl prvně se pohybujícím , nýbrž dle rázu části. (VIII Phys.,5) Zbývá tedy, že je nutné, že jedna část pohybující sebe samu, je nehybná a pohybující druhou částí.
Jelikož ale u pohybujících se, kteří jsou u nás, totiž u živočichů, pohybující část, totiž duše, třebaže je o sobě nehybná, přece se pohybuje případečně, ukazuje se dále, že část prvního pohybujícího sebe, nepohybuje se ani o sobě, ani případečně. Totiž sebe pohybující, jež jsou u nás, totiž živočichové jsou porušitelní, takže část pohybující se u nich pohybuje se případečně. Je však nutno uvést všechna porušitelná pohybující se na nějaké první pohybující se, jež by bylo věčné; tedy je nutné, aby byl nějaký hybatel něčeho pohybujícího se, jenž by se nepohyboval ani o sobě, ani případečně.
Je však zřejmé, že je třeba, aby něco pohybujícího sebe bylo dle svého postavení věčné. Je-li totiž pohyb věčný, jak sám předpokládá (VIII Phys.,46), je nutné, aby plození pohybujících sebou, která jsou zploditelná a zaniknutelná, bylo věčné. Příčinou této neustálosti však nemůže být některé z těch sebou pohybujících, jelikož vždycky není, ani současně všechna, jednak proto, že tenkrát by byla nekonečná. jednak proto, že nejsou současně. Zbývá tedy, že je nutno, aby byl nějaký věčný hybatel sebe sama, který způsobuje neustálost plození v těchto nižších sama sebe, pohybujících sebou, a tak se jeho hybatel nepohybuje ani o sobě, ani případečně.
Dále: u těch, která sebou hýbají, vidíme, že se některá počínají znovu pohybovat k vůli nějakému pohybu, jímž se pohybuje živočich sám ze sebe, jako stráveným pokrmem nebo nadechnutým vzduchem, kterýmžto pohybem onen hybatel, pohybující sebou samým, se případečně pohybuje. Z toho se dá poznat, že nic pohybujícího se samo sebou nepohybuje se jednou provždy, pohybuje-li se to samo sebou nebo případečně. První pohybující sebou se pohybuje vždy, jinak by pohyb nemohl být věčný, jelikož každý jiný pohyb je způsobován pohybem prvního pohybujícího sebou: zbývá tedy, že první hybatel, pohybující sebou samým, je pohybován hybatelem, jenž se nepohybuje ani o sobě, ani případečně.
Tomuto důvodu neodporuje ani to, že hybatelé spodních sfér pohybují věčný pohyb a přece se o nich říká, že se pohybují případečně, nikoli dle rázu sebe samých, nýbrž dle rázu svých hybatelů, kteří sledují pohyb vrchní sféry.
Jelikož ale Bůh není částí něčeho, hýbajícího sebou, odhaluje dále Aristoteles (XII Metaphys., 7; 1072 a) z tohoto hybatele, jenž je částí pohybujícího sebou, jiného, naprosto odlišného hybatele, jenž je Bůh. Jelikož všechno, pohybující sebou, pohybuje se touhou, tak je nutno, aby hybatel, jenž je částí hýbajícího sebou, se pohyboval k vůli touze po něčem vytoužitelném, co ho při pohybu převyšuje; toužící je jakýmsi pohybujícím pohnutého; toužitelné však je hýbajícím naprosto nepohnutého. Je tedy nutné, že je první oddělený hybatel, naprosto nehybný, kterým je Bůh.
Zdá se však, že uvedené postupy oslabují dvě věci: První z nich je, že vycházejí z předpokladu věčnosti pohybu, což se u katolíků předpokládá, že je klam.
A k tomu se musí říci, že nejúčinnější cesta k tomu, aby se prokázalo, že Bůh je, vychází z předpokladu věčnosti světa: když to uznáme, tak se nám už zdá méně zřejmým, že Bůh je. Jestliže totiž svět a pohyb povstal znovu, je jasné, že se musí uznat nějaká příčina, která znovu vytváří svět i pohyb; jelikož vše, co se činí novým, musí přijmout původ od nějakého obnovitele, protože nic nevyvede samo sebe z možnosti k uskutečnění, neboli od ne-bytí k bytí.
Druhá věc je, že se v uvedených důkazech předpokládá, že první pohybované, totiž nebeské těleso, je pohybováno ze sebe, z čehož vyplývá, že má duši, což mnozí nepřipouštějí. A k tomu se musí říci, že neuznáme-li, že první pohybující se nepochybuje ze sebe, tak je nutné, aby byl pohybován bezprostředně od naprosto nehybného. Proto také Aristoteles uvádí tento závěr pod rozdělením, že totiž je třeba buď ihned přistoupit k prvnímu hýbajícímu nehybnému oddělenému, nebo k pohybujícímu sebe sama, z čehož se ihned dojde k prvnímu hýbajícímu nehybnému oddělenému. (VIII Phys. V, 12; 258 a)
Filozof však postupuje jinou cestou (II Metaphys. 2; 994 a), aby prokázal, že v účinných příčinách nelze jít do nekonečna, ale že se musí dojít k jedné první příčině; a tu nazýváme Bohem. Tato cesta je následující: Ve všech seřazených účinných příčinách je první příčinou prostřední a prostřední je příčinou poslední; ať už je prostřední jedna nebo více. Když se odstraní příčina, tak se také odstraní to, čeho byla příčinou; odstraníme-li tedy první, tak střední už nemůže být příčinou. Kdybychom však postupovali v účinných příčinách do nekonečna, tak nebude žádná z těch příčin první; tím zmizí také všechny jiné, které jsou prostředními. To je však zřejmě klamné; musí tedy být první účinná příčina, jež je Bohem.
Může se také připojit ještě jiný důvod (II Metaphys. 1; 993b). Aristoteles totiž prokazuje, že to, co je nevíce pravdivé, je nejvíce jsoucnem; něco je nejvíce pravdivé, a to proto, že vidíme, že dvou klamných je jedno klamné více než druhé; proto je také třeba, aby jedno bylo pravdivější než druhé. (IV Metaphys., 4; 1008 b) To je však podle přibližování se k tomu, co je prostě a nejvíce pravdivé. Z toho se dále může usuzovat, že je něco, co je nejvíce jsoucnem; a to nazýváme Bohem.
Damašský dále uvádí (De Fide Orth. I, 3) ještě jiný důvod, převzatý z řízení věcí: s tím také souhlasí Komentátor (II Physic., 75). Je následující: Je nemožné, aby něco opačného a nesouzvučného se shodlo vždy nebo častěji v jednom řádu, leda když to někdo řídí; tím se všem i jednotlivým ukládá směřovat k určitému cíli. Ve světě však vidíme, že se věci různých přirozeností shodují v jednom řádu nikoli zřídka a náhodou, nýbrž vždy a většinou. Musí tedy být něco, co svou prozřetelností řídí svět; a to nazýváme Bohem.