Smysl tvého kotrmelce

Smysl tvého kotrmelce

Proč se mám vázat jenom na tebe? Lidé říkají, že nejlepší žák je ten, který překoná svého učitele. Chci dosáhnout samostatnosti jako ty. Proč se o to aspoň pokusit?
Počítám s tvým pokusem obejít se beze mne na cestě k dokonalosti. Kromě naší společné panenské Máti nevím o nikom, kdo by se na této duchovní cestě nepokusil někdy obejít beze mně. Všímej si, že ti nic nezakazuji. Zdráháš se jít mými drobnými krůčky a chceš dělat kotrmelce, přemety a veletoče.
Už pokladník mého vybraného sboru mých vyslanců mě zrazuje a prodává, protože se chce obejít beze mne. Dodnes strhuje celou řadu svých pokračovatelů. Myslíš, že se ti samému podaří stoupat?
Třeba upadnu, ale bude to můj pád. Tak proč to nezkusit?
Víš kolikrát za den upadneš?
A třeba neupadnu.
Kdo to popírá, ten je právě na dně. Upadá i ten první, kterého si vybírám ze své elity, a já ho na to předem upozorňuji. Přesto se znovu vrací na správnou cestu. A nejen on. Kateřina Sienská výslovně hovoří v Dialogu o druhém obrácení mých apoštolů.
První jejich významný životní obrat nastává, když je povolávám za své učedníky, aby šli za mnou, že z nich udělám rybáře lidí. A oni jdou. Vyrážejí za mým hlasem. Poslouchají s živým zájmem moje učení. Sledují moje zázraky a pomáhají mi v mém světodějném poslání.
Třem z nich dopřávám, že se jim před očima proměňuji na hoře Tábor, takže mě na vlastní oči vidí nějakou dobu oslaveného. A v dostatečném počtu, totiž celou tu svou dvanáctku, vedu, aby byli přítomni při mém ustanovení slavné hostiny lásky. Tehdy na ně vylévám své vyšší nadání, aby v nich a přes ně působilo. Přitom přijímají mé Tělo a Krev v podobě všedního pokrmu a nápoje. Když se pak ale blíží chvíle mého utrpení, o níž tak často mluvím, opouštějí mě. Dokonce i můj Petr, kterého stavím do čela svých vyslanců, mě třikrát zapírá. Po slavné hostině lásky je jasné, že mluvím také o prvním významném životním kroku, kterým se tvá duše zříká marného života a přivádím ji do vyššího stavu. Moje milá Kateřina zaznamenává mou častou připomínku, že nikdo nesmí být tak liknavý, aby odkládal obrácení až na konec života. Víš ty snad dopředu, zda kvůli své zatvrzelosti neuslyšíš přísný rozsudek svrchované spravedlnosti: Ty mě neznáš v životě uzamknutém do třírozměrného těla ve světě, já tě neznám po smrti! Proto neváhej! A když svou vinou ztratíš mé vyšší nadání, přestaň se ukolébávat iluzí, že tě nakonec přece jen očistím vlastním utrpením!
Kateřina mluví jasně o tvém druhém významném životním kroku. Tím tvá duše přechází ze stavu nedokonalosti k vážnému rozhodnutí, že hodlá vážně a velkoryse spolupracovat na svém duchovním zdokonalení.
Zdůrazňuji Petrovi slova, která připomínají začátek Jobových útrap: "Satan si vyžádal, aby vás tříbil jako pšenici. Já jsem za tebe prosil, aby tvá víra nezakolísala, a ty, až se obrátíš, utvrzuj své bratry".
"Pane", tvrdí mi Petr, "jsem ochoten jít s tebou i do vězení, i na smrt". Odpovídám : Říkám ti, že kohout dnes nezakokrhá, dokud třikrát nezapřeš, že mě znáš". A Petr mě opravdu zapírá a přísahá, že mě nezná.
Kdy udělá Petr další krok?
Hned po té, co mě zapírá. Vychází ven a hořce pláče. Když mluvím o druhém významném životním kroku, pamatuj, následuje-li po otevřeném zapření upřímná lítost úměrná stupni ztraceného vyššího nadání, vracím duši vyšší nadání ve stejném stupni, když stejně lituje. Jenže ho mohu povznést z toho strašného propadu ještě víc k mému vyššího nadání, pokud lituje ještě vroucněji. Rozhodně nemusí začínat v duchovním životě od nuly. Smí začít od stavu, dosaženého před pádem.
Možná si myslíš, že k opětnému získání vysokého stupně ztraceného vyššího nadání postačí trocha lítosti, totiž jenom přirozená, lidská lítost ze strachu před vyšším trestem, ze zvyku nebo z vypočítavosti, a že ti pak hned vrátím vyšší nadání. Jenže pozor! Taková lítost by byla málo účinná. Nebyla by schopna pohnout s tvým srdcem, natož s ním podniknout další krok. Všimni si něčeho podobného třeba mezi přáteli! Přerušíš-li kvůli něčemu své přátelství, je jisté, že už je snadno neobnovíš v takovém stupni, na jakém bylo předtím. Kdo vlastní vinou přeruší přátelství, tomu nestačí k jeho obnově jen upřímně litovat. Jeho lítost musí být úměrná nedbalosti, která působí zkázu upřímného vztahu.
Když padneš v půli cesty a hned vstaneš, pokračuj dál! Podle toho vidíš, že Petr upřímnou lítostí, nejenže znovu nabývá ztracený stupeň vyššího nadání, nýbrž ho povznáším k poněkud vyššímu stupni nadpřirozeného života.
Sám ovšem nepůsobím ten Petrův pád. Jen ho dopouštím, abych ho vyléčil z přílišného spoléhání na jeho vlastní síly. Teprve pak je pokornější a důvěřuje mi víc než sobě. Naše milá Kateřina Sienská si všímá i toho, že se mi na chvíli Petr vzdaluje, aby mohl v ústraní zaplakat kvůli tomu, že se dopouští mé zrady odvažuje zapřít. Tak ho vedu do ústraní, aby našel cestu ze své malomyslnosti. Takové ústraní dopřeji každému, ale nezabráním, aby toho někdo nezneužil proti sobě. Také zrádce Jidáš dostává v ústraní příležitost, ale pochyboval o tom, že mohu odpustit i jeho zradu, a tak si počínal zoufale. Jenže ani Petrova procítěná lítost, provázená slzami, není úplně dokonalá. A taková zůstává ještě čtyřicet dní po mém Vzkříšení. Když se ale vracím našemu slavnému Otci se svým člověčenstvím, Petr a ostatní moji věrní učedníci odcházejí domů. Tam očekávají seslání slíbeného Ducha. Za strachu se doma zavírají. Inu, pořád ještě dost nemilují. Teprve sesláním Ducha jsou načisto proměněni.
Tento druhý významný životní krok se u Petra i u ostatních apoštolů děje na konci mého utrpení. A já je v tom ještě utvrzuji. Po zmrtvýchvstání se jim několikrát zjevuji, abych je poučil. Učedníkům na cestě do Emauz vysvětluji těžší místa z Písma. Zvláště Petr po zázračném rybolovu napravuje své zapření trojnásobným vyznáním lásky. Můj milý Jan zaznamenává slovo od slova, jak se ptám Šimona Petra, jestli mě miluje více než ostatní. A on vyznává: "Ano, Pane, ty víš, že tě miluji". Načež říkám: "Pas mé beránky". Podruhé se ho ptám, jestli mě miluje. A on zase vyznává svou lásku. Tak mu znovu svěřuji své beránky k pastvě. Když se ptám potřetí na tato lásku, tak Šimon Petr zesmutní a vyznává: "Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě miluji". Tak mu tebe i se všemi ostatními svěřuji k otcovskému vedení. Potom mu předpovídám mučednictví: "Až zestárneš, vztáhneš své ruce a jiný tě opásá a povede, kam nechceš."
Trojnásobné zapření překonává Petr trojnásobným vyznáním lásky. Tak se utvrzuje ve svém druhém životním kroku. Tak i svědčí o svém směřování k mému vyššímu nadání před svatodušním přetvořením.
Jak se děje tento druhý životní krok u miláčka Jana?
Zvláštním způsobem. Spolu s ostatními apoštoly bere nohy na ramena a opouští mě ve chvíli, když se přibližuje Jidáš s vojáky. Jenže já ho svým vyšším nadání přitahuji až ke kříži. Tak se Janův druhý životní krok děje, když naslouchá mým sedmi posledním slovům na kříži.

A jaký má být druhý smysluplný krok v mém životě?"
Kateřina Sienská ti připomíná v Dialogu, že to, co se děje s mými apoštoly, které osobně a přímo vyučuji jako vzory tvého života, se musí nějak přihodit i tobě.
Proč?
Když se ani moji apoštolové neobejdou bez takového druhého životního kroku, tím víc ho potřebuješ ty. Zvláště tvá sebeláska vyžaduje další životní krok. Je nějak zakořeněna v tvé duchovně nedospělé duši, i když tě zahrnuji svým vyšším nadáním. Bývá ti zdrojem mnoha odchýlení ode mne a všedních poklesků, jež se stávají vlastnostmi tvého charakteru. Potřebuješ důkladné očištění duše, stejně jako ten, kdo už jaksi poznává se mnou horu Tábor, nebo kdo se častěji účastní mé slavné hostiny lásky.
Sebeláska je zde jen jako chamtivá láska nedokonalého zpozdilce. Takový zpozdilec mi slouží leda pro zisk. Touží po tělesných nebo duchovních útěchách. Když mu je odepřu, tak nad sebou roní krokodýlí slzy. Je to podivná směsice upřímné lásky ke mně a změkčilé sebelásky. I ve své duši ji občas najdeš. Jen u ryze duchových andělů je soužití těchto dvou lásek vyloučeno. Jsou buď dobří nebo špatní. Buď mě dokonale milují, nebo se ode mě docela odvracejí.
Když vykročíš na cestu dokonalosti, ale opožďuješ se, tedy mě jistě miluješ víc než sebe, jinak bys sešel z pravé cesty a pozbyl mé vyšší nadání. Jenže ještě příliš miluješ sebe a ve své změkčilosti si nedovedeš udělat násilí. Neumíš sebe sama milovat hrdinsky, kvůli mně, tvému Bratru a Spasiteli, v mém vyšším zájmu. Nejsi pořád ani synem světla, ani synem temnoty, spíš jen takový šedivá bytost, nicméně světlý prvek u tebe poněkud převažuje. Stoupáš ke mně, ale někdy dostaneš chuť na sestoupení.
Náš věčný Otec říká svaté Kateřině, že mezi těmi, kteří jsou věrnými služebníky Páně, někteří slouží věrně, bez otrockého strachu. K vyšší službě je přitahuje láska, ne strach před trestem. Ale jejich láska není ještě dokonalá. To proto, že většinou sledují ve vyšší službě svůj vlastní užitek, kompenzaci svých komplexů, osobní zadostiučinění, ale i radost, kterou přitom nacházejí. Stejně nedokonalá je i jejich láska k bližním.
Proč je jejich láska nedokonalá? Co svědčí o nedokonalosti jejich lásky?
Když jim na chvíli odepřu útěchu a potěšení, které u našeho Otce vyhledávají, tak jejich láska ochabuje. Nedovedou si lásku ani udržet, ani v ní růst. Jejich láska ochabuje, chladne ze dne na den.
Proč jejich lásce ubývá sil?
Protože se jim ztrácejí duševní útěchy, nýbrž se dostavují útrapy a překážky, aby se cvičili v ctnosti a zbavili se nedokonalosti.
Proč svým věrným nedopřáváš stále radost a útěchu?
Dělám to jen proto, abych je přivedl k dokonalosti. Přeji si, aby se dobře poznali. Chci, aby si uvědomili, že sami nejsou nic. Vedu je, aby zakusili, že sami od sebe nemají ani stopu vyššího nadání a inspirace.
Tato slova ti přinášejí skoro zkušenostní poznání rozdílu mezi tím, co je přirozené, a mým vyšším nadáním. A získáváš to jinak než teoretickým bádáním. V teorii snadno odtažitě rozlišíš tyto dva řády. Ale vidět ten rozdíl určitě a stále, to už opravdu vyžaduje velkou dávku víry, jakou v tomto stupni najdeš snad jen u mých milých svatých a světic.
V těžkostech se nejlépe naučíš hledat útočiště u mne, abys poznal, že jsem ti nejen Bratrem, ale také laskavým Pánem, a aby ses ke mně přitulil s opravdovou pokorou.
Když neuznáš svou nedokonalost a nespojíš ji s touhou po zdokonalení, nemůžeš dál pokračovat a růst. Zůstaneš jako nedochůdče. Když na cestě k dokonalosti nestoupáš, ten upadáš.
Nerosteš-li dítě, nezůstaneš dítětem, nýbrž trpaslíkem. Podobně, jsi-li v duchovním životě začátečníkem a nevykročíš-li v pravý okamžik na cestu pokračujících, nezůstaneš začátečníkem, nýbrž zakrslíkem. Bohužel, jak se zdá, většina lidí nepatří ani mezi začátečníků ani mezi pokračující ani mezi dokonalé, nýbrž jsou to nedochůdčata.
Do které skupiny asi patřím?
Někdy je to těžké poznat. A snad by to byla jen marná zvědavost, kdybys hloubal nad tím, jak daleko jsi už pokročil. A co teprve, kdyby ses zmýlil a neopatrně se vydal na cestu, která klesá! Hlavně se už jednou zbav té chamtivé sebelásky, která v tobě často cizopasí a přežívá zčásti vědomě, zčásti nevědomky! Proto praví náš věčný Otec svaté Kateřině: "Takovouto nedokonalou láskou miluje Petr svého dobrého Pána, Syna Božího, když tak silně prožívá jeho důvěrný půvab na hoře Tábor. Ale když přichází zkouška, ztrácí všechnu odvahu. Nejenže neumí trpět pro Pána, ale hned prvá hrozba a jeho otrocký strach v něm podlamují věrnost." Zapírá mě a zapřísahá se, že mě nezná.