Od sedmnáctého století je kladena „biblická otázka“. Galileo v Itálii, potom Richard Simon ve Francii, navrhují, aby se udělal konec tradičnímu výkladu církevních otců nebo středověku, a aby byl přijal pohled širší nejen, pokud jde o chápání inspirace, ale také pokud jde o význam textu. Nejradikálnější pozici představoval v té době filozof Spinoza v Holandsku.
Bylo zřejmé, že devatenácté století, opojené vědeckými objevy a používající pro dějiny a pro lidské vědy metody, které, považovalo za pozitivní, muselo přezkoumat biblické texty a kritickým okem, které se ukládalo v každém oboru. Ernest Renan a Strauss, jehož „Život Ježíšův“ jsme viděli potíraný od Jindřicha Cormiera při jeho bakalarátu v teologii, předkládají čtení evangelia, kterému nechybí ani kouzlo ani styl, které však popírá božskou přirozenost Kristovu, na které byla založena staletí křesťanské exegese.
Shodně s liberálním protestantismem se jisté hnutí nebo alespoň různé intelektuální iniciativy, většinou kvalifikované, pokoušely používat tytéž vědecké a filozofické předpoklady pro texty Písma svatého. Alfréd Loisy byl ve Francii a brzy i v celé Evropě považován za mluvčího nebo aspoň za symbol toho, co papežské texty nazývaly modernismem. Viděli jsme odezvu toho v polemikách okolo univerzity ve Frýburgu. Encyklika Lva XIII. „Providentissimus Deus“ z roku 1893 bere v úvahu „biblickou otázku“, avšak klade zřejmé meze pro katolického exegetu.
Tři roky předtím mohl P.Maria-Josef Lagrange, dominikán z provincie toulouské, založit praktickou školu biblických studií v Jeruzalémě, a musel čelit velkým debatám té doby. Pro osobní pozice P.Lagrange i pro jeho vývoj jsou příznačná slova, která napsal 5.května 1898 magistru řádu P.Ondřeji Frühwithovi: „Uvědomuji si, že je tu neklid, zmatek, pravá biblická krize, tím spíše proto, že tato krize byla i u mne. Prošel jsem strašnými úzkostmi a nyní jsem přesvědčen, že mám mír v přesvědčení, že se širší exegezi, slučitelné s dogmatickou tradicí, podaří stále více zdůraznit autoritu církve“ (Montagnes, str.45). Několika slovy je tu střízlivě řečeno všechno: osobní krize a zároveň její vyřešení úkonem víry s rozšířeným teologickým pohledem.
Právě toto poslání měl plnit v katolické církvi P.Lagrange v Biblické škole a v Biblické Revue, založené roku 1892. To napsal 26.srpna 1905 P.Cormierovi, novému magistru řádu, pod jehož jurisdikcí je jeruzalémská škola. Připomínal „intelektuální krizi, která ohrožuje nejinteligentnější katolíky a kněze“: „Hnutí zastupované v „Revue Bibliques“ je právě protijedem na takové nebezpečí. Poskytuje spravedlivé sloučení toho, co si přeje rozum a co si přejí dějiny, a přitom neobětuje naprosto nic z nadpřirozené víry“ (Montagnes, str.86). P.Lagrange, pokud se to jeho týká, to chce dělat komentářem ke knize Geneze, která je zřejmě, jak by se dnes řeklo, „rizikovým“ námětem.
Korespondence mezi P.Cormierem a P.Lagrangem, kterou nedávno uveřejnil P.Montagnes, nás poučuje o mnoha věcech, a to u jednoho i u druhého. Uctivý tón ze strany P.Lagrange, bratrský u P.Cormiera, je neméně energický, někdy živý, v každém případě bezprostřední – mohlo by se říci mužný - a bez té strojenosti, ze které bývají obviňováni duchovní, avšak zřídka kdy dominikáni.
Prudkost, dokonce i výtky, nejsou řídké pod perem P.Lagrange. To je věc pochopitelná u člověka dobré víry – a to víry hluboké – podezíraného, když seznamuje s biblí a v jisté chvíli je umlčen. Živost jeho dopisů je v protikladu se svědectvím plném obdivu, které měl P.Lagrange pro P.Cormiera ve svých „Vzpomínkách“ a hlavně v roce 1936 ve své výpovědi pro blahořečení.
V takto bolestné době měl P.Lagrange dojem, že ho magistr řádu nepovzbuzuje v tom, co on považoval za svůj zvláštní apoštolát. Říká to velmi jasně: „Ctihodný otče, budu-li pokoušen k ztrátě odvahy, dojde k tomu při čtení Vašich dopisů. Dovolte mi, abych to řekl: v exegezi se mi od Vás dostalo jen výtek.“ Tato slova P.Lagrange podtrhl, avšak hned dodává: „V exegezi, protože jsem Vám nekonečně vděčný za tolik osobních projevů dobroty, lásky a otcovské blahovůle.“ (List ze 7.července 1907). Je třeba připomenout, že tento list je psán měsíc nato, co P.Lagrange přijal zprávu, že papež sám vůbec nechce rozšiřování jeho komentáře ke Genezi. Toto rozhodnutí oznámil P.Cormierovi 27.května 1907.
Víme, že podrobenost P.Lagrange byla okamžitá a naprostá. On sám asi očekával nějaké uznání za tak heroický čin. Dopis P.Cormiera z 29.května, který mu oznamoval tuto zprávu a mluvil o „nadpřirozené plodnosti poslušnosti“, se mu mohl zdát velmi krásný, ale příliš neosobní, protože dost nepočítal s jeho „neklidem svědomí“. Jsou případy, ve kterých klid představeného při každé zkoušce může na chvíli udělat více zla než dobra.
P.Cormier se neospravedlňuje, neomlouvá, ale probírá otázky „Revue biblique“ s rozhodností. 19.srpna potvrzuje zvolení P.Lagrange za převora kláštera svatého Štěpána v Jeruzalémě. Ten, koho se to týkalo, se nemýlil. Bylo to jistě znamení důvěry.
Je však jisté, že P.Cormier neměl vážné předsudky, nýbrž jen jistou obtíž vůči článkům v „Revue biblique“ několikrát prohlásil, že mohly být předkládány jinak. Řekl to jasně: chtěl by, aby byly „plně“ ve shodě s rozhodnutím biblické komise, církevního zařízení. Jinde se dovolává větší „přesnosti“ (List z 18.listopadu 1907).
Nezapomínejme, že P.Cormier objasnil své vlastní měřítko na čtení bible v jednom z rodinných oběžníků, jejich tajemství znal: List jednomu studentu Písma svatého. Připravil jeho druhé vydání, „revidovaní a opravené“, právě v roce 1907. tento text je určen hlavně k tomu, aby připomněl některé teologické a církevní směry mladému dominikánovi, který se věnuje biblickým studiím trochu specializovaným. Jde tedy o duchovní povzbuzení, jak je zřejmé z jeho rozdělení. P.Cormier pojednává o studiu Písma, o jeho vztazích k víře, k církvi, k teologii a k vědě.
O tomto stále aktuálním problému čtení Písma svatého , oživovaného vírou a zároveň i vědeckým bádáním, se najdou některé texty, datované ve stejné době, které však jako jednotlivé předcházejí. Díky jeho střízlivost je možné postupně je číst. Nechybí odstavce velmi milé, např. když P.Cormier vysvětluje, že čtení bible „dává něco živějšího, energičtějšího, láskyplnějšího, milejšího pro rozum i pro vůli“, než prohlášení: Já věřím. Nebo ještě když udává úkol Písma svatého v životě svatých: „Oni milují Písmo, mají dar rozumět mu a dar uvést ho v skutky. Možno říci, že koluje v jejich žilách jako božská krev. Jejich život je proroctvím, které pod působením ducha svatého zjevuje a objasňuje zde na zemi vtělené Slovo a je jeho pokračováním… Proto jsou takové životy nazývány pátým evangeliem. To je zvláštní, ale slavné pojmenování, které oni plně ospravedlňují.“ Tyto výrazy si bere ze životopisu svatého Jana Křtitele Rossiho, který napsal v roce 1901. Další odstavce se vracejí k tradičnímu námětu, drahému P.Cormierovi. je to srovnávání mezi Písmem svatým a Eucharistií, které vyžadují jedno i druhá „pokoru srdce“.
Je jisté, že je tento spis psán v souvislosti s modernismem. P.Cormier doporučuje svým bratřím, aby se nestyděli, že patří k „tradiční škole“: „Prohlaste bez váhání, že pro vás tradiční škola není školou, že je to církev°; pokrok sám je v ní tradiční.“ Kus polemiky beze zloby je rovněž v líčení mladého exegety: „Je nerozvážný kvůli malé slávě, že vypadá vědecky jako otevřený duch, jako progresista, že je hrdý, nezávislý, na výši doby, znalec jejích potřeb.“ Můžeme tu dobře poznat některé výrazy, běžné v Biblické škole v Jeruzalémě.
Od kladení malého spisku P.Cormiera proti slavnému textu P.Lagrange z roku 1903 „Historická metoda“ je už jen krok, který však není nutné udělat. Skutečně P.Cormier otevřeně prohlašuje,že nezamýšlí nahrazovat „vědecké a praktické rady“ učitelů „zvolených jako hodnějších“. Problém byl v tom, že se Piu X. velmi líbil text P.Cormiera. V udivenci, kterou papež udělil 31.ledna 1907 P.Séjourné, tehdejšímu převorovi v Jeruzalémě, se mu zdá přikládat důležitost, na kterou tento spis vůbec nepomýšlel, jak P.Séjurné sám vypravuje P.Lagrangeovi. P.Cormier odolal papežovu návrhu udělat z něho „encykliku“ pro dominikánský řád.“ Dal přednost tomu, že mu nechal ráz neúředního oběžníku, který mohl mít své nedostatky a své mezery. Avšak v květnu 1907 doporučila generální kapitula ve Viterbu jeho čtení a jeho rozšiřování.
Když si P.Lagrange myslel, že se bude moci bez rizika věnovat studiu Nového zákona, a začal s komentářem svatého Marka, jeho soužení neskončila. V roce 1910 vzala dramatický spád kvůli dekretu konsistorní kongregace, která úplně zakázala užívání knih P.Lagrange v seminářích. Šlo o konkrétní hrozbu, že dojde k formálnímu odsouzení ze strany Indexu. Potom se v červnu 1013 vše změnilo po audienci u Pia X., na kterého zapůsobila okamžitá a naprostá podrobenost tohoto dominikána. Dal mu dovolení, aby začal znovu vyučovat a aby dále řídil Biblickou školu.
Ve skutečnosti to bylo dílem P.Cormiera . Když mu P.Lagrange psal v dubnu 1908: „Říkám a opakuji to, že jste byl naší nejúčinnější oporou a že by se, nebýt Vás, snad zdařilo očernit nás v očích Svatého otce“ (Montagnes, str.193), nesnaží se o tom přesvědčit sám sebe? Bude o tom mít důkaz naprostý a zřejmý, když se na prosbu P.Lagrange po mnoha námitkách P.Cormier rozhodl., že přiměje papeže, aby odvolal rozhodnutí již učiněné, že se musí změnit jméno revue. Představení obvykle neradi vyvolávají dojem, že mění každou chvíli mínění hlavně ve svých vztazích s nejvyšší autoritou. Na tom nezáleželo. 8.října 1912 psal P.Cormier Piu X.italsky dopis, který je pravou obhajobou Biblické školy a přímluvou za ni. Neváhá snažně prosit Svatého otce za dominikánský řád a za jeho „ubohého starého generála“. Tentokrát byl P.Lagrange zahanben: „Váš dopis mě velmi zahanbil, protože je plný veliké pokory.. Buďte si jistý, můj ctihodný otce, že jsem mezi těmi, kdo jsou nejvíce spokojeni, že Vás mají v čele řádu, protože jsem ten, pro kterého jste snad udělal nejvíce… vy ale víte, že já se nezdržím a hned všechno řeknu“ (Montagnes, str.365).
Je tu jistě rozdílnost povah:P.Lagrange je ohnivý, vášnivý, zranitelný. „Zneklidňuje se“, říká P.Cormier. Jindy dodává ne bez humoru: „Vy si někdy myslíte, že já kárám Vás, a mně se zase někdy zdá, že Vy káráte mne“ (Montagnes, str.369). Někdy je tedy nucen ospravedlňovat se: „Když se s Vámi dělím o upozornění mně poslaná, neznamená to, že je přijímám se zavřenýma očima. Zdá se mi však, že je dobře znáte. Jestliže na nich není naprosto nic, deo gratias“ (27.prosince 1909, Montagnes, str.261.)
P.Cormier měl tím více zásluhy za to, že hájil P.Lagrange, protože –jak jsme viděli – ve skutečnosti s ním nesdílel jeho odvážnost v biblických otázkách. Jistě, on vždy zdůrazňoval „božskou stránku“ Písma, chápaného jako „zdroje apoštolátu“ (List ze 27. září 1012. Montagnes, str.360).
Avšak rozdíly ve své podstatě nejsou jen zde. P.Cormier soudil, že jde nejen o podrobení Svatému stolci, nýbrž i o ro, aby se vidělo jejím způsobem a také, aby se jí pomáhalo i tím, co píše Biblická revue (18.srpna 1912, Montagnes, str.401). On ve své jemnosti viděl správně a nelíbilo se mu, že se někdo „odevzdá a čeká na lepší časy“ (10.ledna 1913). I když byl P.Cormier povahově blízký starostem Pia X. a obtížen tíhou věku, přesto v plné válce cítil, že nový pontifikát Benedikta XV. Má jiný směr. Nový papež přijal P.Lagrange již 8.ledna 1915, čtyři měsíce po svém zvolení.
Protože nastala první světová válka a ve světě docházelo ke změnám, biblická otázka už nebyla probírána v katolické církvi tak intenzívně a s tak velkou úzkostí. Pro P.Lagrange bylo důležité, že byl prorokem, a pro P.Cormiera bylo rovněž důležité, že ho uměl hájit a věnoval mu lásku a důvěru. Pochopíme lépe následující velmi silná slova P.Lagrange v jednom jeho dopise z 29.února 1936, dva roky před jeho smrtí: „Mohl jsem vydávat svědectví o P.Cormierovi v pátek ve dvou zasedáních. Byl bych nerad zemřel dříve, než bych mu mohl zaplatit svůj dluh vděčnosti. Jakou ctí a hlavně jakým velkým duchovním dobrem by pro řád bylo, kdyby byl blahořečen!“
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.