Andělský učitel II - dílo svatého Tomáše

Br. Tomáš prosí: Bože, uděl mi dary potřebné k zastávání mistrovského úřadu. Pane, zachraň mne, neboť pravda hyne mezi lidskými syny. Pak dlouhou dobu pláče, až usne. Bratře Tomáši, k čemu ty modlitby a slzy? - Stále mne nutí přijmout mistrovský úřad a chybí mi potřebné vědění. Také nevím, kterou tezi mám zpracovat k svému přijetí. - Přijmi s klidem mistrovský úřad, Bůh je s tebou. A při promočním čtení rozveď jen tato slova žalmu: „Z vysokého svého příbytku zalévá hory: Země se sytí ovocem skutků tvých." (Ž 103,13) Zápis tohoto Tomášova čtení byl nalezen - vypisuje se v něm velikost a vznešenost naukového tajemství a hospodárnost, s jakou se má šířit moudrost. Bůh ji uděluje z vlastní síly a moci, sám od sebe zalévá hory. Doktoři však ji šíří jen jako přisluhovatelé, pročež ovoce hor se nepřičítá horám samým, nýbrž skutkům Božím.

Br. Tomáš učí dennodenně v Paříži v klášteře sv. Jakuba. Přes noc se stává proslulým. První rokování o svobodě vyučování je velmi důležité. Vždyť jde o samo bytí či nebytí dvou nových řádů: kazatelů a minoritů. Po třech létech, kdy napíše valnou část Summy proti pohanům, se má vrátit do Itálie: dalších devět roků. Základní práce je z podnětu papežů: komentáře k Aristotelovi očišťují tohoto filozofa od pohanských a averrostických bludů. Dokončil Summu proti pohanům, píše spisek o vládě a začíná psát Summu teologickou. V té době jsou též hotové také spisy o dokonalosti duchovního života, dále pak otázky kvodlitební. Tyto otázky se týkají způsobu vyučování, jaký sv. Tomáš patrně zavedl. Po Velikonocích 1272 je odvolán znovu do Itálie: Je třeba založit všeobecné studium. A předně vybrat i místo. Zvolil Neapol. Když kráčel poli se svými druhy, sedláci se pozastavovali nad jeho nebývale vysokou, mohutnou postavou. Jeho robustní postava sice upomínala na rytířskou zdatnost jeho předků, nebyla na rozdíl od jeho předků posilována vlastním cvikem. Měl snědou pleť a hlavu lysou. Později býval znázorňován jako poněkud obtloustlý. Většinou bývají z Tomášova díla připomínány jeho učené spisy, avšak ty nelze oddělit od jeho mystického života.

Přesto, že působil na tolika veřejných rozpravách, žil sám a sám ve svém duchu, kráčel hlubokým tichem, přerušovaným jen bzukotem jeho modlitby a šumivým tokem jeho myšlenek. Všechno úsilí upínal k Pravdě. Všechny vnější statky byly docela nicotné proti světu, ve kterém žil. Avšak nebyla to věda uzavřená do sebe. Všechno Tomášovo vědění bylo podrobeno službě Bohu a bližnímu. Byl vydán napospas nejrůznějším lidem, kteří ho neustále zasypávali otázkami a žádali ho o radu. V Paříži za ním chodil dokonce i francouzský král se svými starostmi. Na druhý den se mu dostávalo odpovědi. I v tom br. Tomáš vykonával úřad mistra teologie, protože posvátné učení je zároveň hloubavé i užitečné pro život. Ač býval neústupný při hájení pravdy, jeho studenti se často divili, s jakým klidem snášel, když se někdo dotkl jeho osoby. Nikdy se nedopouštěl unáhleného posuzování.

Novotou, kterou navrhoval už sv. Albert, bylo včlenění Aristotela do katolického myšlení. Církev se z opatrnosti stavěla vůči Aristotelovi dosti zdrženlivě a dovolovala ho studovat jen mistrům. Zatím se však působnost Aristotelových myšlenek, stavějících na přirozeném rozumu, šířila. Sv. Tomáš neodmítl Aristotela, nýbrž proměnil jeho myšlení v duchu Kristově. Přesadil Aristotelovy pojmy do nového prostředí - nadpřirozeného. A tyto přirozené pojmy ve světle víry přinášejí lidskému duchu to ovoce, že totiž lépe chápe Boží tajemství. Učení sv. Tomáše není vlastnictvím sv. Tomáše - je to společné jmění celé Církve katolické neboli všeobecné. Katolicismus není tomistický, nýbrž tomismus katolický, poněvadž usiluje o všeobecnost.

Vlastní snahou sv. Tomáše bylo uvést všechny lidské ctnosti do služeb Ježíše Krista. V něm se vyřešil dlouhý spor kultury a humanismu. Jeho odpovědí je svatost. Člověk má jen svou nadpřirozenou dokonalost, rozvíjí se pouze na kříži. Humanismus je sice možný, ale s podmínkou, že bude spojen s Bohem skrze člověčenství Prostředníka, a že uspořádá své věci podle tohoto nadpřirozeného cíle. Sebelépe vyhlížející humanismus, odtržený od Boha a od Krista a jeho Církve a svátostí, se dříve nebo později obrátí proti každému člověku.

Když se br. Reginald vrátil po smrti Tomášově do Neapole, řekl: Dokud můj mistr žil, bránil mi, abych neprozrazoval divy, kterých jsem býval svědkem... Kdykoli hodlal studovat, rokovat, vyučovat, psát nebo diktovat, nejprve se utíkal k modlitbě, aby nalezl v pravdě Boží tajemství, a po předchozí nejistotě, vracel se poučen... Tento dar modlitby přesahoval všechny meze. Při modlitbách oplýval slzami. Ježto se nikdy nezdržoval se světskými záležitostmi, měl ve zvyku břitce utnout hovor, kdykoli se netýkal Božích věcí.

Často tonul v slzách při oběti Mše svaté. Leckdy přitom byli i věřící. Plakával i při kompletáři. V noci po krátkém spánku, ať v cele nebo v kostele, padával na tvář a dlouho se kořil Pánu. Nejednou se během nepřetržitého a velmi hlubokého života mystického dostalo Tomášovi neobyčejných milostí. Jednou se mu zjevila Panna Maria, aby ho ujistila o správnosti jeho života a jeho učení, a aby mu zjevila, že jeho stav - že totiž nikdy nebude povýšen na nějaké výsostné místo - nebude nikdy změněn.

Když se ho v Paříži ptali mistři, jak je třeba vyučovat tajemství Eucharistie, nejprve šel položit svou odpověď na oltář a vzývat Ukřižovaného. Bratři, kteří ho sledovali, zpozorovali najednou, jak Kristus stojí před ním na sešitě, který dopsal, a zaslechli tato slova: „Dobře jsi psal o svátosti mého Těla a správně jsi vyřešil otázku, jak lze vystihnout na zemi a lidským způsobem její obsah." A pak se světec vznesl do vzduchu do výše jednoho lokte... Něco podobného se přihodilo také v Neapoli. Tehdy psal Br. Tomáš třetí část Summy. Pojednával o umučení a zmrtvýchvstání Páně. Jednou ho sakristián spatřil povzneseného asi dva lokty od země. Vydržel se na ten div dlouho dívat. Přitom zaslechl hlas, vycházející z obrazu Ukřižovaného, k němuž byl svatý doktor obrácen, a se slzami se modlil: „Tomáši, dobře jsi o mně psal. Jakou odplatu si přeješ za své dílo?" - Nic jiného než Tebe, můj Pane! Tajemství mystického života sv. Tomáše, o kterém z vnitřním známek víme jen tolik, že byl jedním z nejhlubších, jaké si vůbec lze představit, toto tajemství zůstává dobře skryté. Pane, učiň mne pokorným před Tvou tváří, abych při své učenosti dokázal každému svému dni vtisknout rytmus rozmluvy s Tebou - který do mne vidíš lépe, než já sám do sebe.