inkvizice

 INKVIZICE

Inkvizice, latinsky inquisitio (dotazování) vznikla jako instituce římskokatolické Církve určená ke sledování heretiků a k potlačování herezí.

V roce 1231 zřídil papež Řehoř IX stálou komisi k potírání hereze a vydal ustanovení, které hrozilo kacířům doživotní vězení, ztátou spásy a nejvyšším trestem pro odpadlíky. Papež též zprostil biskupy a arcibiskupy vyšetřovací povinnosti a pověřil jí pouze dominikány, i když mnozí inkvizitoři i potom byli členy jiných řádů nebo světského kléru. V roce 1235 pak papež oficiálně zřídil inkvizici. Ta předávala po prozkoumání důkazů usvědčeného kacíře světské moci, která vykonávala potrestání. Inkvizice tedy působila především jako soudní znalec.

V roce 1238 nařídil císař Bedřich II trest smtri pro všechny usvědčené heretiky. V roce 1252 povolil papež Inocenc IV ke zjišťování pravdy u soudu mučení, jak to bylo obvyklé v tehdejší světské justici i při jiném vyšetřování. Konem 13 století se stala inkvizice všeobecnou institucí, která měla svůj úřad v mnoha regionech.

V porovnání se stávajícím právem byly inkviziční procesy slušné a mírné, obzvláště ve srovnání s pozdějšími světskými pronásledování čarodějnic. Obžalovaný měl například právo jmenovat své protivníky, a pokud byli totožní se žalobci, byla obžaloba stažena. Falešní žalobci byli následně tvrdě potrestáni. Ve většině případů se netrestalo smrtí, ale ukládáním dobrých skutků, jako byla návštěva bohoslužeb, dary, poutě či účast na křížových výpravách. Častými tresty byly též pokuty a pranýř.

Středověká inkvizice byla územně omezena na střední a jižní Evropu, ve skandinávských zemích byla jen ojediněle a v Anglii nebyla zřízena.

Pronásledování inkvizice byly vystaveny ozančené skupiny jako heretici – valdenští, kataři, bechyně, beghardi a husité, ale též malé skupiny nebo jednotliví lidé s odlišnými názory, např. Pierre Abélard či Girolamo Savonarola.

V roce 1908 byla papežem Piem X římská inkvizice přejmenována na Sacra Congregatio Sancti Oficii a stala se dohlížecím orgánem místních inkvizicí. Papež měl titul prefekt, ale sám nevyvíjel žádnou činnost a místo toho jmenoval jednoho kardinála sekretářem.

V roce 1965 byla papežem Pavlem VI přejmenována na Kongregaci pro nauku víry. Prefektem není papež, ale kardinál kurie (až do svého zvolení jím byl kardinál Ratzinger). Kongregace se skládá z 25 členů, 38 spolupracovníků a 28 konzultorů.

Vraťme se ale na počátek, do dob ranné Církve. Ve všech dobách existence Církve existovaly skupiny s odlišnou naukou, které se domnívaly, že jsou jedinými pravými křesťany (Marcion, montanismus), a právě tak existovaly skupiny, které křesťanství směšovaly s jinými náboženstvími (gnóze, manicheismus).

Již ve druhém a třetím století existovala v křesťanství určitá shoda o tom, co je všeobecná křesťanská nauka, co se dá akceptovat jako varianta a co je naukou bludnou. Takový souhrn nacházíme například u svatého Ireneje z Lyonu. Od čtvrtého století, počínaje Nicejským sněmem v roce 325, se již mohli biskupové tehdejšího světa volně scházet a rozhodovat společně o otázkách víry. Takovémuto rozhodování předcházely často dlouhé a ostré diskuse a v několika případech se na základě těchto věroučných rozepří oddělovaly od všeobecné Církve skupiny, například po Chalcedonském sněmu v roce 451. v tehdejší době používala Církev jako sankci za herezi jen exkomunikaci.

Inkvizice se odvolávala zejména na spisy svatého Augustina, které psal v důsledku svého konkrétního se vypořádání s donatisty (Donatisté a novaciáni - fundamentalistické větve katolické církve rozšířené zejména ve 4.století. Byli zásadně proti opětovnému přijetí křesťanů, kteří v době pronásledování pod nátlakem odpadli od církve), jež ho částečně i ohrožovalo na životě.