Prvně se eutanázie, jak termín známe z dnešní doby, objevuje v první polovině dvacátého století. V roce 1929 byla v Německu založena Lékařská liga národního socialismu s velikým úspěchem. Lékaři se přidávali k nacistické straně dříve a ve větším počtu než jiné profesní skupiny. … Na německých universitách byly postupně zakládány a všestranně podporovány ústavy, věnující se rasové hygieně… praktickým vyústěním byly zákony o sterilizaci ( v dnešní době případ Číny!!! ), Norimberské zákony a „ Akce eutanáze“. Případ, který urychlil celou tuto akci se odehrál koncem roku 1938 nebo počátkem roku 1939. Otec dítěte, které se narodilo slepé a jemuž chyběla noha a část ruky … požádal písemně Hitlera, aby jej dítěte zbavil. Na základě tohoto případu zahájil Hitler „ dětský program eutanázie“…
Některé z těchto dětí byly vybrány a převáženy na speciální dětské kliniky, kde byly buď odsouzeny ke smrti hladem, nebo jim byla podána smrtelná injekce…
Program eutanázie u dospělých měl poněkud odlišnou organizaci a historii… jejím účelem není jen zbavit se životů nehodných žití, a tím bojovat i proti genetickým chorobám, ale rovněž uvolnit lůžka v nemocnicích a ulehčit zdravotnímu personálu v počínající válce.1)
Tam, kde vládne diktatura, se lékařská věda podřizuje její vůdčí filosofii. Pomine-li se různé ideologické přívěsky, vůdčím filosofickým principem všech diktatur nedávných dob - včetně nacismu - se stalo; jemu odpovídající doktrína a plánování nahradily morální, etické a náboženské hodnoty. Nacistická propaganda dokázala v pozoruhodně krátkém čase dokonale zvrátit veřejné mínění i svědomí. V lékařském oboru se to projevilo rychlým úpadkem norem profesní etiky. Lékařská věda v nacistickém Německu spolupracovala především při akcích: masové vyhlazování chronicky nemocných v zájmu úspory "zbytečných" výdajů ve prospěch celé společnosti; masové vyhlazování lidí považovaných za narušitele společnosti nebo nežádoucích z rasového či ideologického hlediska; nenápadná, jednotlivě prováděná likvidace lidí, považovaných za neloajální vůči vládnoucímu seskupení; a bezohledné používání "lidského pokusného materiálu" při lékařských výzkumech pro potřeby armády. Diktatura zbavuje nejen člověka svobody, ale v takovém režimu nemá člověk žádnou hodnotu. Kolik bylo takovýmto způsobem připraveno o život nadaných lidí! Má vůbec někdo právo rozhodovat o životě či smrti druhého??? Kdo je vlastně člověk? Z křesťanského pohledu je člověk něčím jedinečným, Božím stvořením. V Bibli je psáno: I řekl Bůh: „ Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.2) Tímto je myšleno, že člověk je stvořen jako svobodný tvor, schopný rozeznávat dobré od špatného. Člověk se stává jedinečným. A dále se v tom samém verši dočteme: „ … a´t lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty i nad celou zemí…“3) Z tohoto úryvku vyplývá, že byla člověku dána moc nade vším, ale rozhodovat o životě či smrti druhého člověka, to nepřísluší. A jak je tomu dnes? Byla by eutanázie, v interpretaci jejich zastánců, smrtí šťastnou??? Byla by eutanázie „ asistovanou sebevraždou“? O smrtících injekcích jsem se zmiňoval výše a nevidím na tom nic šťastného, spíše naopak. Způsob zabíjení tímto způsobem mi připomíná utrácení zvířat! Měla by být lidská bytost degradována na úroveň zvířat, například dobytkem??? Vůbec ne!!!Těžko můžeme mluvit o sebevraždě, když smrtící injekci musí podat lékař! Copak lékař studoval, aby zabíjel??? Nebo si žádáme nové doktory typu Mengeleho??? K této problematice si dovolím citovat Edmunda Pellegrina, předsedy vládní bioetické komise USA. Eutanázie je v přímém protikladu s náplní lékařství. Již od doby Hippokratovy přísahy bylo vždy lékařství spojováno i se závazkem mravním, s důrazem na to, aby život a umění byly vždy v souladu. Zabíjení nemocných by vedlo k rozkladu lékařovy integrity a samozřejmě i k podkopání důvěry v lékaře a lékařství vůbec.4) Stojí za zmínku z Hippokratovy přísahy citovat: … nepodám nikomu smrtící látku, i kdyby ji ode mne žádal a ani tuto možnost nenavrhnu.5) Byla zmíněno i hledisko morální. Páté přikázání zakazuje jako těžce odporující mravnímu zákonu přímé a úmyslné zabití člověka, i spoluúčast na něm; přímý potrat, chtěný jako cíl nebo prostředek a také spolupráci na něm, pod trestem exkomunikace; protože každá lidská bytost musí být absolutním způsobem chráněna ve své integritě již od svého početí; přímou eutanázií, která je ukončením života osob postižených, nemocných, nebo už blízkých smrti…6) Co ale vede člověka, že o eutanázii uvažuje, nebo o ní přímo žádá? Jsem přesvědčen, že to není, jak tvrdí zastánci eutanázie, že nemocný trpí nesnesitelnými fyzickými bolestmi, ale že nemocný prožívá úplně jiné utrpení. Tím utrpením je myšlena opuštěnost, odmítnutí, neláska nejbližších. Přesně tento problém vystihla blahoslavená Matka Tereza: Je těžké bojovat proti chudobě, ale těžší, než utišit hlad, je utišit hlad po lásce.7) Další problém vidím v tom, že se s nemocným jedná jako s někým méně cenným, až překážejícím. Tyto pocity mohou lidé získat zvláště při pobytu v nějakém zařízení typu domov důchodců apod. A také šok, když se o své nemoci dozví, když je mu namlouváno, že to nic není, a že se to spraví a podobné řeči, které postiženého mohou ještě více rozhodit. Svým způsobem tomu „ napomáhá“ i současný stav našeho zdravotnictví. Mnohdy materiální a finanční otázka hrají prioritní roli, než zájmy a potřeby nemocných osob. Velice opomíjený problém s nedostatkem personálu v nemocnicích a podobných zařízeních. Mohou zdravotníci ve dvou nebo ve třech nabídnout dostatečnou péči třiceti pacientům??? Obrovským problémem je také vztah personálu k nemocným. Zde svou roli hraje i rodina. Mám pocit, jako by úředníkům, kteří jsou na vedoucích pozicích ve zdravotnictví o lidi vůbec nešlo. Možná mají protekční péči, kterou si sotva můžou všichni dovolit. Odměňování zdravotníků, které je hluboko pod průměrem, ještě tento stav komplikuje. Naše zdravotnická zařízení citelně postrádají řeholní sestry a bratry. O duchovních a spirituálních potřebách ani nemluvě. Přispívá k tomu i fakt, že se s nemocným nejedná jako s člověkem sobě rovným. Mám pocit, že lidé se v nemocnicích stávají pouhými čísly. Je jasné, že se přístup musí změnit. A že to jde, je příklad péče v hospicích. Dokázat si na člověka udělat čas a popovídat si s ním. Projevit mu svým způsobem lásku. Dovolím si jeden příklad z praxe, který vypráví MUDr. Viola Svobodová, lékařka brněnského hospice. … Jednou z nich byla paní K. Při svém onkologickém onemocnění nebyla vůbec trpělivá, spolupracovalo se s ní jen z obtížemi. Jednoho dne začala volat o eutanázii. Sestra jí trpělivě vysvětlovala, že my život neumíme prodloužit, ale ani ho nezkracujeme. Protože pacientka začala být agresivní, zavolala mne. Pacientka nechtěla nic slyšet, používala hrubá slova, prý jsme nelidští, nedala se uklidnit. Byla jsem si jista, že léčbu bolesti má dostatečně zavedenou a problém musí být někde jinde… Věděla jsem, že v agresivní fázi nelze člověku nic vysvětlovat, ani ho těšit, povzbuzovat, ani mu radit. V agresivní fázi je třeba být s nemocným. Přisedla jsem si k jejímu lůžku… Přiznala jsem, že jí asi nedokážu více pomoci, ale chci tu její bolest sdílet s ní a zda u ní mohu být. Ujistila jsem ji, že chápu, že po tak dlouhé době už nemá sílu to trápení nést, že bych a si na tom na jejím místě nebyla lépe. A požádala jsem jí o svolení, zda ji mohu vzít za ruku. A protože jsem skutečně před její nevyslovenou bolestí byla bezradná, dovolila jsem si mlčet. To už po smrtící injekci přestala volat. po delší době začala mluvit sama… V tu chvíli jsem poznala, že se vyjevila velká bolest – ne tělesná, ale duchovní bolest…8) Je třeba se také zmínit o pojmu tak zvané Pasivní eutanázie. Je to výraz zavádějící a v podstatě nemá z eutanázií nic společného. Jedná se o nepodání léku, nebo-li o ukončení léčby, kdy léčba je neúčinná. Je to velice choulostivá otázka. Za poslední roky se medicína velice rozvinula. Někteří ji chápou jako všemocnou a někdy to tak skutečně vypadá. Ale i ona má své hranice a i zde přichází doba, kdy lékař musí konstatovat, že dále již nemůže pokračovat s léčbou. I zde jsou určité hranice.Zde by se měl lékař chovat nejen jako odborník, ale i jako člověk. S tím souvisí schopnost komunikovat s nemocným i s jeho příbuznými. Uznat, že další léčba je neúčinná a připravovat nemocného a zvláště jeho příbuzné na odchod na věčnost. Zastánci eutanázie oficiálně navrhli její uzákonění. Návrh zákona o „ důstojné smrti“ ( osobně nepovažuji vraždu za smrt důstojnou) , který předložila senátorka Václava Domšová za SNK ED má dát možnost nevyléčitelně nemocným trpícím lidem ( místo lásky, porozumění a sdílení ?!?!?! ) možnost, jak za pomoci lékaře ukončit život ( Návrh jasně odporuje Hippokratově přísaze! Studoval lékař snad proto, aby zabíjel? 2. světová válka by nám měla být důrazným varováním. Stačila by jen legislativní podpora paliativní péči, která je na rozdíl od západoevropských zemí zanedbaná )… Senátorka počítá s tím, že eutanázie by se týkala pacientů, jejichž zdravotní stav je beznadějný ( Toto já považuji od zmíněné senátorky za drzost, označit někoho za beznadějného! ) a kdy se nachází ve stavu trvalého utrpení fyzického nebo psychického, který je výsledkem nahodilé nebo dlouhodobé závažné a nevyléčitelné nemoci. Podmínkou by byla předchozí žádost pacienta.9) Autorka tohoto návrhu nemá vůbec žádnou zkušenost s umírajícími, jinak by něco takového nemohla vytvořit. Opět si připomeňme hrůzy 2. světové války! V této souvislosti bylo požádáno brněnské Biskupství o stanovisko, které zpracoval MUDr. Květoslav Šípr, tajemník rady pro bioetiku ČBK, člen Papežské rady pro život.Současná diskuse o eutanázii je ze značné části založena na nedorozumění, omylu a někdy i manipulaci. Eutanázií je třeba rozumět aktivní ukončení života nemocného, nikoli odmítnutí neúčinné nebo příliš zatěžující léčby. K uplatnění práva na „ odpojení hadiček“ tedy není potřeba měnit platnou legislativu a lékař ani dnes není povinen léčit za každou cenu. Ukončení neúčinné a nepřiměřené léčby není eutanázií, ale projevem přiznání, že smrti nelze zabránit.
Negativní pohled Církve na eutanázii je motivován nejen vědomím nedotknutelnosti lidského života, ale také úctou k jeho důstojnosti. Důstojně odchází ze života především ten, kdo je na blížící se smrt připraven a dostává se mu potřebné tělesné, psychické, sociální i duchovní podpory. Není potřeba člověka zabíjet, aby zemřel důstojně. Nejúčinnějším prostředkem proti šíření představ o prospěšnosti „ milosrdné smrti“ je podpora kvalitní paliativní péče. Není náhodou, že snahy o prosazení eutanázie se setkávají s tak malou podporou právě mezi lékaři a zdravotníky. Posláním lékaře je pomáhat, nikoli zabíjet.
Nelze zapomenout, že program eutanázie se v Evropě poprvé prosadil v nacistickém Německu. Také holandské zkušenosti svědčí o kluzkém svahu, na který se vstupuje, jestliže se zabití nevinného prohlásí za beztrestné. Ukončování života na žádost se pozvolna rozšířilo i na osoby, které o eutanáziii nežádaly. Nezapomínejme, že člověk mění svá rozhodnutí i své postoje v souladu s měnícími se podmínkami. Nerozhoduje se svobodně pacient, který trpí bolestí, osamělostí a nebo pocitem, že je na obtíž…10)Z toho vyplývá, že dneska člověk fyzickou bolestí nemusí trpět. Bolest se dá léčit! Není třeba lidi zabíjet injekcemi jako zvířata. K eutanázii máme alternativu. je jí paliativní medicína. paliativní medicína se provádí především skrze hospicové hnutí.
Myšlenka hospice vychází z úcty k životu a z úcty k člověku jako jedinečné neopakovatelné bytosti.Hospic nemocnému garantuje že : 1) Nebude trpět nesnesitelnou bolestí 2) V každé situaci bude respektována jeho lidská důstojnost 3) V poslední chvíli jeho života nezůstane osamocen 11)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.