Sv. Martin de Porres OP – apoštol rasové snášenlivosti

Sv. Martin de Porres OP – apoštol rasové snášenlivosti

Překroč práh života!

Naše královské město Lima v dalekém Peru leží v úžasné nádheře jasného svitu slunce. V pravé poledne se vyprazdňují ulice města a zavládne klid. Každý dům i obchod bývá uzavřen a chráněn proti ostrému slunci a horku staženými roletami.
Jen v naší Ulici Ducha svatého přechází mladá černošská žena před otevřenými dveřmi našeho domku. Zřídka se zastaví. Je to naše maminka. Nemá čas odpočívat. Má svou zkušenost, že je to jen pro bohaté lidi z města, kteří jezdí ve skvělém kočáře a vykračují si v šatech z nejlepšího hedvábí a s nádhernými krajkami.
"Ó, jak bych si přála být velkou dámou!" Povzdychne si občas. "To bych už nemusela drhnout zem kartáčem, ani vařit do vyčerpání, ani nosit staré šaty. Moje děti by měly šťastný život." Potom se však znovu rozběhne za namáhavou prací, aby sobě i nám, dětem, opatřila nezbytné živobytí.
Náš domek je chudý, ale čistý. Naše maminka, Anna Velásquez, se často trápí. Ani já, ani moje starší sestra jí nepřinášíme příliš mnoho radosti. Nejednou si při pohledu na mě a na Janu, hrající si na zemi se svými skromnými hračkami, povzdychne:
"Ach, děti, děti! Jaká budoucnost vás asi čeká na světě, když jste černé?"
Jindy si sama pro sebe opakuje: "Bohatí lidé v Limě říkají, že Černoši smí být jen sluhy. Nic jiného prý nesvedou. Raději bych chtěla být mrtvá, než takto žít. Kdybych byla bílá a také moje děti, nebyl by nás otec nikdy opustil. Byl by s námi rád žil i bydlel. Jistě by nám zařídil pěkný dům."
Náš otec, pan Juan de Porres, je dost bohatý a zdatný voják, vzdělaný španělský grand s pohledným zevnějškem. Když si zamiluje naši maminku, vůbec mu nevadí, že je tmavší pleti než on. A pak najednou padne jeho rozhodnutí ohledně odporu k Černochům.
"Já nevím, proč mám s tebou stále žít?" Říká jednoho dne mamince. "Mám dost příležitostí. Mohu se oženit s bílým děvčetem, které má velké věno. Pro člověka v mém postavení je nevhodné začínat si něco s Negry!"
"Jak můžeš takovou věc vyslovit?" Pláče maminka. Otec se jenom směje. Je pohledný, ale hrdý na to, že požívá přízně u španělského krále. Naše město Lima podléhá španělské koruně, ale také jihoamerické správě. Pro člověka, který zůstává v panovníkově přízni, je tam mnoho skvělých příležitostí. Těžko může španělský grand v královské službě veřejně přijmout za syna a dceru děti tmavé pleti. Tak se najednou dívá přes prsty na mě i na Janu, třebaže jsme jeho děti. Naše tváře jsou od narození poznamenány stínem.
Jednoho dne povídá mamince: "Budu přeložen. Nevím, kdy odejdu, ani kam. Tady máš nějaké peníze pro tebe a pro děti." A dává jí váček zlaťáků na stůl. Pak si obléká skvělý šarlatový plášť a odchází. Cestou si vesele hvízdá. Je plný života. Spěchá dolů ulicí, kde čekají jeho koně.
Čas plyne. Maminka dlouho nevychází z domu. Tolik se trápí. Náš otec se za ni stydí. Najednou mu není dost dobrá. Ve dne mu vadí její černá pleť, na hostinách její neurozený původ. Ani já, ani moje sestra, zkrátka jejich děti, nejsme teď pro něho dost dobré. Nejprve tomu nemůže máti dlouho ani uvěřit, že ji Juan de Porres opouští kvůli svému sobectví. Těch nemnoho zlaťáků se brzy rozkutálí. Jestliže maminka nechce s námi zemřít hladem, musí si vydělávat na živobytí prací. A tak mladá opuštěná černoška se zlomeným srdcem, naše krásná maminka, jde do služby. Pere, drhne kartáčem podlahu, uklízí. Jak strašné myšlenky se jí vtírají při této namáhavé práci! Často říkává:
"Co je to za dopuštění, Martine a Jano, že vás mám sama na krku? Prý je to strašná vada, že máte tmavou pleť. Ach, děti! Kdybyste měly pleť bílou, podle přání vašeho otce, měla bych lepší život. Otec by se o nás ochotně postaral. Ale takto se k nám odmítá hlásit."
Když někdy přicházíme mamince hlásit, že ulicí pojede místokrál v nádherném kočáře, nebo že na náměstí bude velká hořící hranice po celou noc, maminka zůstává zamračená a říkává:
"Táhněte pryč s tím svým zlatým kočárem i s velkou hořící hranicí! Nevíte, že musím sloužit a nemám na to čas? Jsme prostě chudí."
Když vidím, jak se trápí a zlobí, je mi z toho smutno. Od dětství si nedovedu zvyknout na to, co lidi tolik straší - tmavá pleť a bída.
V Limě jsou celé velké ulice Černochů. Někteří z nich jsou velmi pohlední. A také je zde mnoho Indiánů. Ani jejich pleť není horší než pleť bílých. To je pravda. Jenže copak to platí pro lidi bílé pleti, pro Španěly a lidi v Limě a pro ty, kteří mají peníze?
Španělé, dámy a pánové, kteří jezdí v honosných kočárech kolem našeho domku, jsou jiní než my.
Až jednou slyším kostele kněze, že Bůh stvořil každého člověka na světě jako svůj vlastní obraz. Říká, že všichni lidé na světě jsou bratři. Dovídám se, že v nebi je místo, kde dobří a čestní lidé všech národů a ras jsou spolu blažení.
"Maminka se mýlí." Povídám jednoho dne Janě. "Barva naší pleti není tak důležitá, jako naše duše. Jestliže máme, Jano, čisté duše a učiníme všechno, čím se můžeme zalíbit Bohu, tak není třeba se trápit nad tím, že máme tmavou pleť a že nás otec opustil." Jana mi dává za pravdu.
Jsem sice menší, ale jsem starší. Mám být i chytřejší. Snad proto mohu takto mluvit. Myslím to dobře. Každý si mě oblíbí. Dokonce psi a kočky, toulající se ulicemi, mě mají v oblibě. Ani jedno z těch zvířat není tak divoké, aby mě neposlechlo, kdykoli je volám.
"Myslím, že máš pravdu." Uznává sestra. "Bylo by to ale velmi krásné, mít otce, který by se o nás staral, bydlet v pěkném domě, krásně se oblékat, chodit s bílými střevíčky s černým okrajem a vykračovat si na procházce."
Rosteme s Janou jako z vody, ačkoli často nemáme co do úst. Už od dětství pomáháme mamince, jak se dá, s úklidem domu i tam, kam chodívá prát. Čistíme prádelny. Jednoho dne mě maminka k sobě volá. V jedné ruce drží tři malé stříbrné penízky a v druhé velký prázdný koš. Je hrozně unavená. Toho dne je úmorné horko a ona drhne kartáčem zem už od rána. Nyní, po skončené práci, hledí důvěrně na mě, osmiletého chlapce.
"Martine! Dá se na tebe spolehnout? Dojdeš na trh obstarat něco na oběd? Rozumíš, Martine? Znám tě a vím, že bys všechno rozdal žebrákům, kdybych tě nehlídala. Pamatuješ, co se ti tam naposled stalo?"
Přikyvuji. Před týdnem mě matka také posílá nakupovat. Velmi ji však rozzlobí, když dávám žebrákovi celý stříbrnák do klobouku. Je to na nákup jídla pro rodinu. Jenže ten chudák tak úpěnlivě prosí o chléb! Co mohu dělat?
Tehdy dostávám co proto. Jsou to poslední naše peníze. Potom už jsme nemáme co do úst. Bolí to, ale nikdy nezapomenu na vděčný úsměv na starcově tváři, když bere peníz.
"Už to nikdy neudělám, abych rozdal chudým poslední peníze, které dostanu na jídlo. Jenže když ono je to tak tvrdé, vidět starého člověka hladovět, kdykoli jdu kolem něho. Nemohu odolat, abych mu nedal nic na jídlo."
"Hloupost!" Říká maminka. "Ať se každý živí prací tak, jako to dělám já! Teď si vezmi tyto tři penízky a pospěš si na trh! Potřebuji chléb, nějaké ovoce a boby. Nedej se od nikoho napálit! A rychle pospěš domů!"
S úsměvem vyrážím se slovy na rtech: "Poběžím celou cestu a nikde se nezastavím." Běžím s prázdným košíkem v jedné ruce a se třemi stříbrňáky ve druhé. Obloha je mdlá. Naše ulice je plná lidí. Přemýšlím, jak přeběhnu ulici, když se mi zdá, že vedle každého Černocha, Indiána nebo Španěla je překrásný anděl strážce. Jak úchvatný je to pohled! Uvažuji. Napadá mě, že nebude-li možné v té tlačenici dojít na trh, počkám chvíli v našem oblíbeném kostele svatého Dominika. A hned mě ten nápad docela uchvacuje. Jenže maminka potřebuje rychle jídlo - ale zastavil bych se tam jenom na malou chvilku. Vyhýbám se podomním obchodníkům a běžím dál. Cestou potkávám Indiány s lamami, děti se svými rodiči. Až konečně dobíhám na velké prostranství zvané Plaza de Armas. Tady je můj cíl. Už vidím průčelí katedrály a arcibiskupského paláce. Vysoké zelené palmy chrání lidské příbytky před ostrým slunečním žárem a spousta barevných květin okrašluje toto místo. Tady je možno slyšet všechny zprávy a klepy dne. Chudí se mísí s bohatými. Povídají o všem možném.
Je to opravdu velmi zajímavé. Přesto se tu dnes nechci zdržet. Už už toto místo udýchaně míjím, když pojednou doléhá k mým uším žalostný hlas a čísi ruka se dotýká mého ramene.
"Podaruj milodárek, chlapče!" Prosí mě plačtivým hlasem stařena. Ta žebračka se krčí na drsném kameni chodníku. "Tři dny jsem nejedla - "
Srdce se mi skoro zastavuje, když se dívám na toho zuboženého tvora. Dobře vidí, že svírám v ruce peníze.
"Jsem chudá, mé dítě - ve jménu Božím, podaruj něco na chléb!"
Když vidím ten žalostný pohled, mrazí mě až do kostí. To se hned tak nevidí tak zbědovaný tvor, jako je tato žebračka. Na hlavě má rozedranou látku. Její oči bloudí sem a tam, hluboko propadlé ve vrásčité tváři. Připomínám si, jak to dopadne, když nepřinesu jídlo z trhu, které si matka přeje. Co však mohu dělat, když přede mnou stojí někdo mnohem chudobnější než já sám? S úsměvem se k ní obracím.
"Vezměte si tyto peníze." Povídám a podávám stařence peníze do její kostnaté ruky.
"Ať ti Bůh žehná!" Mumlá díky, ale za chvíli ji už neslyším. Rychle zahýbám směrem ke kostelu svatého Dominika. Už nemusím hledat trh. Tak mohu zbývající čas věnovat krátké návštěvě. Poklekám před svatostánkem, abych řekl našemu milému Pánu, že jsem už zase neposlechl svou dobrou maminku.
V kostele je chladno a ticho. Dva bratři v bílých hábitech s dlouhými škapulíři jsou v jedné z postranních lodí chrámu. Pomalu jdu směrem k hlavnímu oltáři a poklekám. Spínám ruce a oči upínám přímo na svatostánek. Toužím vyprávět svůj příběh, který zrovna zakouším, a také vysvětlit, jak velice se obávám své maminky.
"Můj Pane, jsem Martin de Porres. Otec na nás zapomíná. Moje maminka tak těžce pracuje, než získá nějaké peníze a já to všechno rozdám žebračce. Můj drahý Pane, učíš mě dělat vždy to, co je správné a chceš, abych měl duši vždy bílou, i když je moje pleť tmavá. Prosím Tě, můj Pane, přiveď mého otce brzy zpátky domů! Učiň mě statečným, až řeknu matce, co jsem provedl s penězi! Amen."

Neboj se a pojď za mnou!

Poprvé spatřuji světlo světa v roce 1579 a Jana o dva roky později. Dosud nás nikdo neučí číst ani psát. Jsme chudé děti tmavé pleti. Není myslitelné, abychom se mohly učit číst a psát. Jen děti z bohatých rodin z Limy mají to štěstí učit se něčemu takovému. Nikdy se ale příliš netrápím s tím, že si o mně lidé myslí, že jsem budižkničemu. Trápím se jen tehdy, když si uvědomuji, že nás otec opustil. Mrzí mě, že nechává maminku tak těžce pracovat pro rodinu.
"Kde je tatínek?" Ptá se často Jana. "Proč s námi nebydlí, Martine?" Vysvětluji jí:
"Náš otec je velmi významný muž. Cestuje a obchoduje pro španělského krále."
"Kéž by nebyl tak zaměstnán!" Povzdychne si Jana. "Kéž by neměl práci a mohl stále zůstávat s námi!"
"To by bylo velmi pěkné." Souhlasím. "Možná, že takový den jednou přijde. Modlím se za to."
A najednou je to tady. Náš otec, urozený pan Juan de Porres se vrací k nám, do Limy. Jede mnoho mil z Guayaguil v Ecuadoru do Limy, která leží v severní oblasti Peru. Je to chvíle, kdy se Bůh dotýká jeho srdce, až se zastydí a pocítí lítost nad tím, že tak zachází se svou rodinou.
"Je to ode mne špatnost, že na vás tak dlouho zapomínám a nechávám vás strádat v takové bídě." Říká mamince. "Budu posílat víc peněz pro děti. Opravdu, je to velká ostuda, že naše děti chodí v takových hadrech."
Maminka je příliš šťastná, než aby připomínala hroznou minulost. Jak to je pěkné, když je otec zase doma s námi, dětmi! A jak skvěle vyhlíží ve svých nádherných šatech! Najednou k nám všichni sousedé vzhlížejí s úctou, když se dovídají, že náš tatínek, pan Juan de Porres, je tu s námi a podporuje nás. Přináší plný váček zlaťáků. Maminka, donedávna ještě chudá pracující Černoška, teď je uznávaná osoba. Brzy se sousedé také dozvídají, že si mě a sestru Janu vezme s sebou, kamkoli půjde. Je na nás hrdý. Když se my, děti, dozvídáme, že půjdeme s otcem do Ecuadoru, a že se tam budeme učit číst a psát, jsme jako ve snách.
"Tatínku, myslíš to vážně? Doopravdy se máme číst a psát?" Diví se Jana. "Právě tak jako bílé děti bohatých? A budeme také nosit krásné šaty?"
"Podle tvého přání. Ani maminka nezůstane v bídě. Také jí pošlu peníze. Milé děti, Martine, Jano, přeji si, abyste se měly dobře. Věřte mi. Už dost dlouho jste byly v bídě."
Jana nemůže uvěřit a maminka je samou radostí bez sebe. A já? Nemohu dost poděkovat Bohu za krásné dny plné štěstí, že se najednou smím někým stát.
Tatínek zůstává několik týdnů v Limě. Krátce poté přijíždí posel s rozkazem: Cestovat na sever! Otcův strýc don Diego de Miranda si přeje, aby ihned přijel do Ecuadoru.
"Je tam spousta úkolů, které musí být vykonány."
Tak já s s Janou, oba nastrojení do krásných šatů, dáváme mamince sbohem. Také sousedé a známí se přicházejí rozloučit. Stojí na konci ulice a přejí nám jenom to nejlepší. Maminka neví, jestli s se smát nebo plakat. Tolik roků těžké práce, ba přímo otročení, aby udržela v pořádku náš domek. Tolik let se dívá na nás s pohoršením kvůli jejich temným tvářím, které se zdají být příčinou, že nás tatínek nadlouho opouští. A najednou, když se s námi má na nějaký čas rozloučit, je to pro ni hrozně těžké. Lituje, že nám dala tak málo lásky. Co se se mnou nazlobila, že jsem rozdával peníze ještě chudším než jsme byli my, ale přesto mě měla tolik ráda, a Janu zrovna tak.
"Nesmíte tatínka zlobit!" Připomíná nám. "Je to velmi vážený muž v královské službě. Proto se chovejte tak, aby se za vás nemusel stydět!"
"My budeme hodní, maminko." Slibuji mamince.
"A budeme na tebe vzpomínat. Nikdy nezapomeneme, co jsi pro nás udělala v těžkých dobách a co jsi nám vždy připomínala." Ozývá se Jana. "Je to výborné, že se můžeme učit, že jo?"
Maminka přikyvuje. Je to opravdu skvělé. V celé jejich ulici svatého Ducha není nikdo, kdo by uměl číst a psát.
"Takové věci jsou jen pro bohaté, a vůbec už pro barevné z nuzných poměrů." A najednou jsem s Janou tak šťasten! Jen málokdo nás v nových šatech poznává. A teď jedeme do Guayaguil v Ecuadoru k bohatému strýci.
"To se mi snad jenom zdá." Rozplývá se maminka. Sotva si ale vzpomíná, že my, děti, máme odejít, má oči plné slz. Spěšně nás líbá, mává nám a vrací se domů.
Tatínek vyzařuje klid. Maminka s ním krátce rozmlouvá, ale beze svědků. Přichází čas loučení s maminkou. Pak už odjíždíme kočárem z Limy několik mil do přístavu Callao. Tam na nás čeká loď, kterou se máme plavit na sever. Hned za posledním stavením v Limě se už cítím trochu jako v cizině. Poprvé jedu tak daleko z domu. Nikdy mě ani nenapadlo, že uvidím tolik rozmanitých lidí a tak mnoho velkých a pěkných lodí, jako jsou tyto zakotvené v přístavu. Velké bílé plachty se líně kolébají na stěžních mohutných lodí. Obklopují nás různí muži muži tmavé a bílé pleti. Vzrušeně o něčem hovoří v cizí řeči, které my - děti nerozumíme. Velké množství lidí stále přichází a zase odchází. Nejvíc mě zajímají černí otroci. Prohýbají se pod těžkými žoky. Stále proudí z pobřeží na plavidla a z lodí zase na pevninu. Konají to bez přestávky a bez odpočinku.
"Otče, kdo jsou ti lidé, co nosí ty velké pytle?" Ptám jsem se. Don Juan de Porres se mlčky usmívá.
"A co to stěhují?"
"Nakládají zlato, milý chlapče. Tyto lodě se plaví do Španělska a slouží králi."
"Ó - ó - !" Divím se a víc se už neptám. Každé dítě ví o nedávném španělském dobytí Peru. Touha dobyvatel po zlatě a stříbře je tak strašná, že nutí tisíce Indiánů a dovezených černých otroků pracovat v dolech a těžit pro ně zlato a stříbro. Samo o sobě by to nebylo nijak hrozné, kdyby Španělé vládli laskavě a zaplatili každému dělníkovi spravedlivou mzdu, potřebnou k obživě rodiny. Jenže mnozí z nich jsou krutí. Neberou žádný ohled na potřeby bližních. Proto nyní mnoho Indiánů a Černochů strádá v dolech a umírá v bídě. Strádají a pracují proto, aby lodi plné zlata a stříbra mohly plout z přístavu Callao do Španělska, kde mají obohatit krále a jeho honosný dvůr.
"To není správné", uvažuji. "Lidé by neměli být tak bezohlední, ani jeden ani druhý. Ach, ta strašná chtivost zlata! Bůh se rmoutí nad tím, že chudí Černoši musí tak těžce pracovat." Srdce mi puká, když je vidím, jak pokorně nakládají španělské lodi, kde mizí náklady zlata. Není však dost času na sledování lodí. Don Juan de Porres dbá na to, aby s dětmi nepřišel pozdě na vlastní loď. Tak spěchá.
"Honem! Pojďte, děti! Naše loď je na druhém konci přístavu."
Beru Janu za ruku. "Neboj se a pojď za mnou!"
Načež se radujeme z dlouhé plavby do Guayaguil. Když připlouváme do města, očekává nás tam otcův strýc don Diego de Miranda, aby nás přivítal. Byl to starý muž s bílými vlasy a s laskavou tváří. Janě se hned líbí právě tak jako mně. Zprvu na nás hledí dost překvapeně.
"A co tohle? Čí jsou?" Ptá se. "Zapomněl jsi mi o nich říct."
Tatínek se usměje, jako by šlo o žert.
"Že zapomněl? - To jsou moje děti, strýčku! Chlapec se jmenuje Martin a dívka Jana. Jejich matka zůstává v Limě, jak už víž z dopisu. Přivážím děti ssebou. Aspoň se tady něco naučí."
Don Diego na nás, tmavé hubené děti, překvapeně zírá. Potom se podívá na tatínka. Je to zvláštní sledovat jeho tvář. Moje srdce začíná prudce bušit. Tuším, co si don Diego myslí.
"Jak ses, ty, můj synovec z dobré rodiny, mohl zaplést s nějakou Černoškou?"
Cítím ten dávný smutek. Pokradmu se dívám na starého muže. Proč jenom je ta barva pleti pro někoho tak důležitá? Bůh miluje nesmrtelnou duši naší černé maminky právě tak, jako duši našeho bílého otce.
Tatínek ani v nejmenším neztrácí klid a rozvahu. Prohlíží si divný výraz tváře strýce Diega.
"Jsou to hodné děti." Říká. "Udělají, co řeknu. Nebudou ti na obtíž. Jenom jim dáš dobrý domov a zařídíš vzdělání. Udělej to kvůli mě!"
Držím Janu pevně za ruku a odvažuji se usmát na starého muže v pěkných šatech.
"To bude velmi těžká práce." Povídá.
"Uděláme, co řeknete."
Zachmuřená tvář se po těch slovech mění. Kulatí se úsměvem a don Diego říká:
"Tak vás tedy pěkně vítám v Guayaguil. Chcete se prý vzdělávat?"
"Rádi bychom. Od vyplutí z domova o tom pořád mluvíme."
"To je pravda." Ozývá se tatínek. "Rád bych dal chlapci příležitost. Ať se zdokonalí ve všem, co je potřeba! Je pracovitý. Myslím, že to půjde."
Don Diego se uklání. "Uvidíme. Opatřím jim znamenitého učitele. - Ale nechejme toho. Musíte být hrozně unavení. Můj kočár čeká. Doma to probereme. - Pojďte, děti!"
Prožívám tu v Guayaguil chvíle velkého štěstí. Také Jana plane nadšením. Je to pro nás opravdu novinka bydlet v krásném domě, mít dostatek jídla, nosit krásné šaty a mít vlastního učitele. Den co den přichází učitel, aby nás naučil číst, psát, a další věci. - Jde nám to velmi těžko. Snažíme jsme se však udělat strýci a otci radost. Bývám ve čtení rychlejší než Jana. Je mi už osm let a Janě jen šest, ale oba se činíme co nejlépe. Náš otec a strýc jsou s námi spokojeni.
"Neříkal jsem ti, že jsou hodné?" Připomíná tatínek strýci jednoho dne. "A že s nimi nebudou žádné potíže?"
Don Diego přikyvuje. "Ehm. - Co jsi mi ale neřekl, je, že tyto děti změní celý můj život. Od té doby, co jsou tady, není už tento dům jako býval."

Uzdravím tě

Celé dva roky se těšíme z pobytu v Guayaguil. Jsem opravdu šťastný. Umím už dobře číst, psát i počítat. A náš bídný život v Limě se mi zdá jako sen. Strýc je k nám velmi laskavý. A já také lépe chápu úděl našeho milujícího otce dona Juana de Porres. Ty dny, které trávím u dobrého strýce, se tolik liší od života doma, kde často nebylo co do úst.
"Líbí se mi tady", říká Jana jednoho dne, "ale že se někdy vrátíme domů? Viď, Martine! Přece zde nemůžeme zůstat stále?"
"Ne, myslím, že ne. Nesmíme zapomínat ani na naši maminku. Jistě je v Limě hodně opuštěná."
"Jak by ne. Už jsou to dvě léta, co jsme pryč z domu. Třeba tady smíme, Martine, zůstat déle. Myslím, že strýc nás má velmi rád. Nikdy o nás něříká nic špatného ani abychom šli pryč."
Je to pravda. Don Miranda nás má tuze rád. Pečuje o nás a je s námi spokojen. Jednoho dne však je v domě velké vzrušení. Náš otec je jmenován guvernérem v Panamě. Během krátké doby má opustit Guayaguil kvůli důležitému poslání na severu. Před tím však učiní krátkou návštěvu Limy. Má radost ze svého nového postavení. Když si ale vzpomíná na nás, na děti, veselost mizí.
"Nemohu vzít Martina a Janu ssebou. Nemohu se tam o ně starat. Martinovi prospěje návrat k matce. Je to už velký hoch a Anna bude ráda. S Janou mám však jiné plány. Má teprve osm roků. Jednou ale dospěje a stane se nějakému muži dobrou manželkou.
Svěřuji ti, strýčku, další výchovu své dcery, dokud se nevdá. Martina posílám k mamince do Limy. Snad by se mohl věnovat nějakému řemeslu."
"Čím bys chtěl být?" Ptá se mě otec.
"Otče, chtěl bych umět uzdravovat lidi. Tolik mě zajímá, jak zacházet s nemocnými." To je moje velké přání, které už dávno chovám v srdci. Otec se na mě s úsměvem dívá a zdá se, že je potěšen.
"No, dobrá." Povídá. "Vyučíš se ranhojičem, Martine. Znám v Limě jednoho vyhlášeného ranhojiče. Dám tě k němu do učení. Je to doktor Marcelor de Rivera."
Po návratu do rodného města se shledávám s maminkou. Jaké je to shledání! Už nežije v domku v ulici Ducha svatého. Bydlí v domě s donou Františkou Velez Miguel, těsně vedle kostela San Lazaro. Anna a dona Františka jsou dobré přítelkyně. Obě mě vítají s otevřenou náručí.
"Jak jsi vyrostl za ten čas, můj hochu", pláče maminka dojetím.
"Jsi už tak velký jako já. Sotva mohu uvěřit svým očím! " Volá dona Františka. "Musíš být, Anno, hrdá na tak pěkného syna!"
Usmívám se na maminku. Od mého odchodu je úplně změněná.
Když se na mě dívá, je to najednou něco jiného, než dřív. Je jí, jako by ji něco hlodalo. Trápí ji jakási nová starost. Snad si říká: Jak bych ho mohla trestat, kdyby zase rozdal peníze chudým? Najednou je to vzdělaný a vychovaný mladík. Umí číst, psát i počítat. Tohle u nás už něco znamená. Je na mě hrdá. Konečně mě také nyní přijímá don Marcelo de Rivera. Je to zkušený ranhojič. Stávám se jeho novým učedníkem.
"Je dobré, být zase doma." Říkám si.
"Rád bych ti, mami, vlastním přičiněním vynahradil tvou námahu a péči."
Mamince se v očích lesknou slzy, když se dívá na mě, stojícího před ní, tak zdatného a velkého.
"Bůh ti žehnej!" Šeptá mi do ucha. "Bůh ti pomáhej ve tvém novém díle!"
Míjejí měsíce. Musím opustit dům dony Františky, kde krátce bydlím s matkou. Jsem teď učedníkem doktora de Rivery. Denně poznávám něco nového při léčbě nemocných. Bydlím poblíž Riverova domu, v domě dony Ventura de Luna. Každé ráno chodím na ranní mši v kostele San Rozario. Třebaže jsem mulat s tmavou pletí a bohatí měšťané si mě nevšímají, zakouším Boží lásku.
"Bůh na mě myslí stejně jako na každého chudého Černocha na světě. Bůh dává každému duši, která je nesmrtelná. Moje duše nyní přebývá v tmavém těle. Blíží se však doba, kdy všechna ukrutnost a bezpráví bude u konce. V nebi se nikdo nestará o barvu pleti, ani je-li někdo bohatý a jiný chudý, obratný nebo hloupý. Na věčnosti je jedinou mírou všech lidí, jak věrně na zemi milují Boha, dobře plní své povinnosti a žijí podle svaté Boží vůle."
Tak často rozvažuji v kostele San Lazaro po mši svaté. Napadá mě:
"Jaká je asi Boží vůle pro ty, kdo žijí přízemně? Nemilují jeden druhého. A přitom je v těle každého člověka nesmrtelná duše. Je to obraz samotného Boha.
Když miluji lidi a snažím se je udělat šťastné, tak opravdu miluji Boha a dělám Pánu radost. - Jak jsem rád, že mě Bůh staví do tohoto světa! Kéž by byl každý člověk rád, že žije a smí plnit Boží vůli, takže pak žije navěky v nebi! Jaká je to škoda, že je tak málo lidí jde touto cestou!"
Miluji svůj nový život. Zanedlouho skládám zkoušku v ranhojičství u svého učitele. Doktor de Rivera se dává před svými přáteli slyšet: "Nikdy jsem nepoznal tak věrného a čestného chlapce. Jeho ruce, jak se zdá, jako by samy věděly, co mají pro nemocného udělat. A jeho paměť je znamenitá!
Ten mladík dovede bez obtíží připravit každý lék. Jako je učenlivý, tak je obratný při ošetření postižené kosti."
Miluji svou práci v malém krámku u ranhojiče. Je zde mnoho polic. Sahají až ke stropu. Na každé stojí množství sklenic s tekutinami a prášky nejrůznějšího složení. Jsou to léky, které připravujeme z nasbíraných rostlin.
V krátkém čase poznávám všechny tyto léky ve sklenicích podle jména. Rád si prohlížím různé kádinky. Uvažuji o tom, že obsahují prostředky, které léčí a ulevují nemocným.
Jednoho rána jsem v krámku sám. Don de Rivera je na návštěvě nemocného na druhém konci Limy. Jako obyčejně zametám smetí a utírám prach na stole, na židlích, v regálech s kádinkami. Mezitím rozkládám velký svazek rostlin k sušení. Najednou slyším hrozný pokřik z ulice. Dva Indiáni právě zápasí u domu. Jeden z nich silně krvácí. Má řeznou ránu přes oko. Vyhlíží velmi hrozivě.
Spěchám ze dveří. Vidím, že lidé přinášejí přinášejí k našemu krámku.
"Rychle! Kde je doktor?" Křičí žena, která běží před ostatními. "Ten Indián může vykrvácet."
"Není zde, ale nebojte se! Podívám se na něj."
"Nech toho! Rychle! Potřebuje ranhojiče!"
Klidně jí povídám:
"Teď tu žádný není."
"Pomoz mi otevřít dveře! Ať mohou dovnitř přinést nemocného!" Křičí žena. "A ty - chlapče - nepleť se tu! - Nevidíš, že ten muž je na pokraji smrti? Jestli nebude ošetřen, tak zemře!"
"Ano - rozumím -"
Přinášejí Indiána a kladou ho na lůžko. Pouštím se do díla. Všichni na mě vyděšeně zírají. V mžiku podávám vodu, houbu v jedné ruce a trochu zvláštního, jemného bílého prášku na misce.
Muž sténá bolestí. Rychle se pouštím do práce.
"Neboj se! Uzdravím tě." Šeptám mu do ucha.
Lidé jsou v krámě hlava na hlavě. Stojí a beze slova sledují moje počínání. Diví se, odkud mám, já, dvanáctiletý kluk, tak jemnou dovednost. Po umytí rány vodou se objevuje hrozná rána. Sypu do rány bílý prášek a krev se zastavuje.
"Kdo je ten černoušek?" Zašeptá žena. Všechno její pohrdání vystřídává obdiv.
"To je Martin de Porres", odpovídá kdosi, "pomocník doktora de Rivera. Jeden z těch mladých učňů, který přihlíží, jak se ošetřují nemocní."
Za chvíli to je ošetřené. Hluboký řez je vyčištěn, obvázaný bílou látkou. Muž si sedá a rozhlíží se kolem. Tak povídám:
"Všechno je v pořádku, Jenom si pamatuj, že máš odpočívat. Zůstaň v klidu! Jestli to bude potřeba, můžeš přijít pozítří na převaz. Prozatím si s sebou vezmi tohle!"
Indián bere podávanou malou láhev s tekutinou a divně si ji prohlíží.
"Co to má být?"
"Víno. Máš velkou ránu. Po troše vína se ti uleví."
Jeden po druhém opouštějí lidé náš krámek. Dva z nich berou raněného pod rameny a vedou ho domů. Někteří však zůstávají ve skupinkách a hovoří o nevídané scéně, kterou viděli.
"Zázračný mladík", povídá jeden muž. "Myslím, že ani doktor by to nesvedl lépe. Také já, kdybych se měl dívat na tolik krve, ztratil bych hlavu a nedokázal bych to ošetřit."
"Mladý Martin de Porres nezná bázně." Pokyvuje jiný uznale hlavou.
Mlčím se a nevycházím z údivu. Když se jedná o pomoc druhým, tak opravdu neznám bázeň. Hledím vždy rozhodně pomoci.


Hledám nebe na zemi

Ventura de Luna, u níž bydlím, je se mnou dost spokojena. Pochvaluje si mou přítomnost. Nepřidávám jí žádné starosti. Často říká, že by také v ostatních pokojích přála mít tak dobré nájemníky.
"Kdepak bych ale našla druhého Martina de Porres? " Povzdychne si. "Nikdo se mu nevyrovná."
Cítím se ve svém novém příbytku velmi šťastný. Od té doby, co jsem u doktora Rivery, který mě zaměstnává od rána až pozdní noci, mi sice nezbývá mnoho času, ale tím se netrápím. Ta malá světnička se mi zamlouvá. Je to moje ústraní. Tady si po celodenní námaze mohu odpočinout. Zde je můj pokoj. Je tu ovšem drobná nesnáz. Dona Ventura mi nenechává žádné svíčky. Kdykoli přicházím pozdě v noci domů, tak je tu tma. Stěží mohu rozeznat svou postel nebo malý stolek s několika knihami. Pomáhám si po svém.
Jednou mi však přece jen dona Ventura povídá:
"Mohla bych ti sem dát nějaké svíčky."
"Nebudu je, prosím, potřebovat."
Dona Ventura vrtí překvapeně hlavou.
"Nikdy o svíčky nežádáš."
"Mám, prosím, několik svíček. Ani je nestačím spotřebovat."
Od svého příchodu do domu dony Ventury si nikdy nestěžuji na stravu, na bydlení, ani na praní prádla.
"Svíčky ovšem můžeš mít", povídá spěšně. "V krabici v kuchyni jsou pro tebe připraveny. Už si nemusíš, Martine, kupovat ty staré voskové zbytky. Můžeš mít celé, jak si budeš přát."
Těší mě to. Až půjdu v noci z krámku, rozsvítím si jednu malou svíčku, abych v pokoji trochu viděl. Taková malá prostá komůrka s jedním oknem s vyhlídkou do zahrady. Ve dne vidím z okna citrónovníky, které dona Ventura zasadila. Nyní se každou chvíli modlím, aby vyrostly do velkých stromů, a tím aby vzdávaly slávu Bohu, protože jejich plody mají chuť i vůni a krásu. Přesto se příliš nezdržuji přemýšlením o citrónovnících v zahradě. Blikající plamínek svíčky osvětluje můj pokoj a já se rozhlížím. Tam je moje postel. V rohu vedle okna stojí židle u stolu, a na něm několik darovaných knih. Pevná dřevěná truhla od dona Diega de Miranda. Mám v ní šaty. Všechno je tu prosté a jednoduché. Podlaha je hrubá, dlážděná. Zdi bílé, omítnuté. Není to žádný panský pokoj, jaký znám od strýce z Guayaguil. "Líbí se mi toto místo." Opakuji si. "Mám to tu velice rád."
Sedávám na židli a upřeně hledím na protější stranu. Dona Ventura mi tam, u hlavy postele, nechává viset dřevěný křížek. Jemné světlo ze svíčky odráží stíny přes tvary těla našeho Pána na kříži, takže se zdá jako by byl živý. Když tam tak sedávám, upřený na kříž, nahlížím usebraným duchem na svá chlapecká léta.
Malý mihotavý plamének roste jako šelestící drsné palmy ve Ventuřině zahradě. Nedbám na to. Nevšímám si ani větru, ani smíchu kolemjdoucích po ulici, ani rachotícího kočáru, který uhání domů z plesu v místokrálově paláci. Rozjímám o něčem důležitějším.
"Náš Pán je chudý Král, neboť na zemi velmi strádá. Nejprve se narodí ve stáji. Pak vyrůstá chudý v malém domku v Nazaretu. Když je starší, tak se jeho nejlepší přátelé obávají s ním zůstávat. Při jeho zatčení se všichni rozutekou. Je mučen a umírá na kříži. Je to láska?" Ptám se při pohledu na kříž. "Pane, proč to činíš?"
Po chvíli padám na kolena. Tvář mám v dlaních. Najednou to chápu, proč je náš Pán tak chudý a opuštěný, a jak málo má opravdových přátel. Je mi dáno poznat, proč umírá, neboť je to nebem dáno lidstvu, každému národu. Tohle činí Bůh. Z lásky a dobroty dobývá vítězství nad nenávistí a hříchem. Ve svitu dohasínající svíce klečím před křížem. Moje srdce přetéká vroucími díky.
Jak krásné je rozjímání o Boží lásce! Jak úchvatné je kráčet touto cestou! Činí ze zástupů lidí své děti. Tak člověku připravuje místo v Boží blízkosti, v nebi. To všechno činí Bůh pro celý svět, aby lidé dospěli k věčné blaženosti Boží, když Adam a Eva promarnili příležitost svým hříchem.
"Můj Pane, děkuji ti za vše, co pro nás lidi činíš!"
Od tohoto mého zážitku uplynou měsíce. Jako vždy jsem zaměstnán v krámku. Hořím pro své povolání. Je dobré sloužit lidem, aby byli zdraví a šťastní. Raduji se, že mohu být při svém učení užitečný v doktorově krámku. Toužím však po ještě větší lásce a ještě vznešenější službě. V srdci se nikdy nemohu rozloučit s velikostí lásky, kterou Bůh projevuje k naší spáse.
"Rád bych také vykonal něco velikého", opakuji si. "Když vidím, jak málo lidí tě, Pane, miluje, nestačí mi nad tím jenom lomit rukama. Chci dát svůj život, abych všechny přiměl stále si pamatovat, co pro nás, Bože, činíš! Ó, Pane, ukaž mi, jak se to má stát, abych se udržel ve tvé těsné blízkosti, abys mně mohl použít ke službě Boží!"
Krátce předtím stojí dona Ventura de Luna v zahradě u okna, kde bydlím. Na chodbách jejího domu se v noci svítí. Také mi už dává svíčky. Sice si říká, že jistě tak dlouho do noci nečtu, když jsem po celodenní práci v krámě dost unaven, a že se rád vyspím. Možná, že jí přichází divné, co dělám dlouhé noci, když svítím. A já jsem příliš zaujat, než aby mě napadlo někomu něco vysvětlovat. Moje bytná však chce stůj co stůj zjistit, jak to se mnou je.
Jednou časně ráno přichází potichu k mým dveřím, odkud vidí probleskovat světlo. Tiše nahlíží dovnitř. To, co vidí, ji tak překvapuje, že jí, chudince, prudce buší srdce. Čemu se diví? Že nečtu v žádných starých knihách, ani neluštím tajemství starodávných peruánských nápisů. Jen klečím u postele a zírám na kříž. Ani si neuvědomuji, že po mé tváři stékají proudy slz. Zato dona Ventura de Luna je z toho celá pryč.
"Matko Boží!" Říká si ta dobračka. "Tak tohle dělá. On se mi tu modlí."
Po tři následující roky ani netuším, že mě dona Ventura často dojatě sleduje při mé modlitbě. Opravdu, čím jsem byl starší, tím víc mě zajímá jen jedna myšlenka, a ta mě provází celý život.
Je mi patnáct let a stojím jsem před ukončením svého učení ve službách doktora Rivery. Tehdy jdu do dominikánského kláštera v Limě.
"Koho hledáš?"
"Otce převora."
"Co mu chceš?"
"Chci se vám, bílým bratřím, nabídnout do služeb."
"Proč nám chceš sloužit?"
"Jsem přesvědčen, že je to přání našeho Pána. To je dílo, pro které žiji. Nejsem hoden být knězem, ani vaším bratrem. Toužím být jen vaším sluhou. Docházel bych jako příležitostný pomocník."
Cítím, jak si mě nejistě prohlížejí, protože se s takovou nabídkou ještě nesetkali. Černochy mají jen jako pomocné otroky. To je první případ člověka tmavé pleti, který se jim dobrovolně nabízí do služeb. Na přezíravé pohledy jsem zvyklý od nejútlejších let. Teď však v každém vidím samotného Pána.
"Ty se mi, Pane, dáváš, já se dávám zase Tobě! Spravedlivý Pane, dovol mi, abych směl pomáhat ostatním lidem, kteří jsou unavení a smutní. Dovol mi dávat jim najevo, jak moc je miluješ."
"Co žádáš?", ptá se Otec převor.
"Milosrdenství Boží a vaše."
Moje rozhodnutí jít a žít při konventu svatého Dominika se stává všechny velkým překvapením. Doktor de Rivera se tuze rozčiluje.
"Už tři roky jsi se mnou, Martine, a nemám lepšího pomocníka! Co si mám teď sám počít? Jak to mám říct pacientům?"
Usmívám se. Napadá mě, že přece i já budu postrádat ten malý krámek s lavicemi, kde nemocní čekají na ošetření, a tu malou zadní komůrku, odkud znám názvy domorodých rostlin a použití k přípravě léků. Avšak Bůh mě nyní volá k jinému životu. Jenže copak se dá takové povolání někomu z lidí vysvětlit? Tak jenom klidně odpovídám:
"Mockrát vám děkuji za všechno, co jste pro mě udělal. Bez vás bych nikdy nepoznal nic o ranhojičství a léčbě nemocí, ani o tom, jak nemocným ulevit.
Několik dalších dní mám plné ruce práce. Přátelé se se mnou loučí, jako kdybych málem opouštěl tento svět. Jenže já přece neodcházím daleko. Pořád zůstávám v Limě. Zanedlouho se však stávám pomocníkem v klášteře. Vzdávám se svobody libovolně chodit, kam se mi zamane. Slibuji matce, doktoru de Rivera, paní Ventura de Luna, paní Františce a knězi z kostela svatého Lazara, kam po tři léta chodím na ranní mši svatou, že mě často uvidí.
"Budeš mi chybět", říká maminka. "Jsi tvrdý, Martine, na svou matku, která má postrádat svého jediného syna. Nechápu, proč chceš být pouhým sluhou v dominikánském konventu. Proč raději nepožádáš, aby ses stal terciářem nebo knězem?"
"Mám tě rád, maminko. A cítím s tebou. Taky znám tvou lásku. Jsou věci, které člověk nevysvětlí ani nejbližším."
Ani můj otec, když se v Panamě dozvídá o mém odchodu do kláštera, nesouhlasí se mnou. A jak by souhlasil! Znám své rodiče. Jsou tak hrdí na mé úspěchy v ranhojičství, jimiž vynikám už poslední tři léta výuční služby u doktora. Včera ještě klouček, negramotný, a najednou umím číst, psát i počítat. Kvůli mé zručnosti v péči o nemocné mě zná kdekdo v Limě. Je mi patnáct roků a jsem připraven pro úchvatnou životní dráhu. Chci ji dělat jako poslední a nejmenší mezi ostatními, co žijí v klášteře svatého Dominika.
"Drahá máti, nestarám se o významné postavení. Nemyslím, že si mě Bůh volá pro velkolepé věci v životě. Na to má Bůh jiné duše. Jenže potřebuje také lidi, kteří by pro něho dělali malé věci. Proto se nabízím jako poslední sluha v klášteře pro ty práce, které nechce dělat nikdo jiný. Nechceš se za mne modlit, abych tam mohl dobře sloužit Bohu?"
Maminka si povzdechne. Je z mé volby šťastná i smutná. Najednou se cítí zaskočena pomyšlením, že mám odejít k Otci Františkovi, který je převorem u svatého Dominika.
"Musíš tam opravdu zanedlouho odejít? Nebo snad sám ještě váháš?" Zdá se mi, že také matka pronáší ta slova tak váhavě a nejistě, jako by si skoro sama odpovídala. Proto jí říkám:
"Setkání s Otcem Františkem de Vega se domluveno na příští týden. Chci žít s bratřími a sloužit konventu. Pamatuji si, jak mi v dětství říká, že až později, ale dneska mi, maminko, přichází od něho vzkaz. Jdu tam příští týden."
Říkám to rozhodně a s jistým nadšením. Maminka to chápe a uznává to. Cítím, že také její srdce se plní zvláštní radostí. Jistě hloubá, co v tom asi je, že se vydávám na jinou stranu než ostatní výrostci v sousedství. Má snad dát za pravdu tomu, co jí paní Ventura de Luna dávno říká, že prý jsem velmi svatý? Těžko. Náš Pán říká, že nikdo není prorokem ve své vlasti a rodině.

Domov podle mého srdce

Po příchodu do služeb dominikánů odkládám své obyčejné šaty a přijímám řeholní oděv - hábit. Je ušit z bílé vlny tak, jak ho nosí kněží a terciáři Řádu bratří kazatelů. Nosím též černý škapulíř. Nějakou dobu nesmím nosit kapuci. Kolem šíje nosím velký růženec. Kohosi v konventu svatého Dominika to udivuje.
"Jak to, že má kromě růžence u pasu ještě druhý růženec na krku?"
"Otec převor proti tomu nic nenamítá."
Opravdu. Otec převor je potěšen, že já, černý chlapec, jsem ochoten sloužit, a že dovedu tak zručně pečovat o nemocné. Nemá námitek, pokud se u nich osvědčím.
"Zpočátku ti některé věci připadnou divné", říká mi laskavě. "Snad bude dobré, když ti uložíme malou povinnost. Co třeba stříhat vlasy, Martine? Dovedl bys být lazebníkem?"
"Ano, Otče", přikyvuji. "Dovedu stříhat lidem vlasy. Tohle dělám u doktora Rivera už dávno."
Převor se usmívá.
"To je pravda. Zapomněl jsem, že jsi schopný nejen jako lazebník, ale i jako ranhojič. Dobře, Martine. Máš tedy za úkol stříhat všem vlasy. Je nás tu přes dvě stovky. Ani ti nezbude čas, jak budeš zaměstnán. Později uvidíme, co jiného ještě dovedeš. Teď běž za bratrem Vincencem! Dá ti nějaké nůžky a ukáže ti, jak máš správně stříhat vlasy kněžím a bratřím."
Vydávám se hledat bratra Vincence. Tolik se těším a cestou si říkám:
"Jak je to dobré být zde v klášteře, kde se každý zavazuje k Boží službě! Nikdy nesmím zapomenout děkovat Bohu za dar svého povolání."
Už týden vykonávám docela dobře úkol konventního holiče. Od bratra Vincence vím, jak mám stříhat vlasy kněžím a bratřím, a jak si poradit se všemi, kdo ke mně přijdou, a splnit svou povinnost. Jednou ráno vidím, že bratr James čeká na stříhání vlasů. Je to velmi zvláštní muž. Studuje na kněze-řeholníka. Pochází z bohaté rodiny v Limě. Každý o něm ví, že je obratný, chytrý a sečtělý, a že za nějakou dobu z něho bude významný učenec.
"Nemám mnoho času, Martine", říká bratr James po příchodu do místnosti, kde stříhám. "Ostříhej mě, prosím, jak se patří."
Přikyvuji a chopím se nůžek. Bratr sedí u okna a čeká. Čte knihu, kterou má ssebou. Úplně zapomíná na mou námahu, jak se ponořuje do knihy. Čas od času se usměje sám pro sebe a píše si poznámky. Sotva se ozve vzdálené zvonění, zabouchne knihu a vyrazí ostře:
"Ještě nejsi hotov? Vždyť už zvoní na modlení!"
Přešlapuji z nohy na nohu.
"Ještě chvilku, bratře, vezmu to jenom trošku tady vpředu!"
Bratr James však vyskočí. Najednou poznává, jak má ostříhané vlasy a zrudne. Nechává knihu spadnout na podlahu.
"Hlupáku!" Křičí. "Nenechals mi skoro žádné vlasy! Už se od tebe nedám stříhat! Copak nevíš, že nosím vlasy na bocích dlouhé a vzadu krátké?"
Klopím oči. "Lituji. Promiňte mi, bratře Jamesi!"
"Lituji? Promiňte? Myslím, že sám jsi politováníhodný. Jak může u nás dělat holiče někdo jako jsi ty? Takový spratek! Pro malé Černochy je lépe, když zůstanou ve stáji. Starej se raději o dobytek!"
Cítím, jak mi hlava hoří. Jenom koktám:
"Já - vím - nejsem dobrý. - Snažím - se - ostříhat vás - podle pravidel - bratře Jamesi - Dobře víte - každý má mít vlasy ostříhané kolem hlavy na krátko - "
Bratr James se nafukuje:
"Nehádej se se mnou! Vždycky mám vlasy ostříhané tak, jak se mi to líbí. A žádný černý spratek mě nebude učit pravidla!"
Zůstávám úplně zmaten. Vím, že mám pravdu, ale nechci se s nikým hádat, nýbrž sloužit Bohu. Snad bych se měl omluvit takto: "Bratře Jamesi, velmi lituji, že jsem se ti znelíbil." Tak to říkám. Načež k němu přistupuji, klekám před ním na zem a políbím mu nohy. To mě uklidňuje. Potom vstávám a s úsměvem povídám: "Mám zde nějaké pěkné pomeranče. Posluž si! Sněz je později, když máš tak málo času!"
Zpovzdálí doléhá druhé zvonění. Bratr James se na mě pohrdavě podívá a vyhrkne: "Hlupáku!" Načež vyrazí ven v pokoje. Dveře se za ním zabouchnou a já si oddechuji. Když zametám vlasy spadané na podlahu, napadá mě: "Co mi asi řekne bratr James při příštím stříhání vlasů? Musím přece stříhat tak, jak mám uloženo." Opakuji si pro sebe.
Teď žiji v klášteře a nemusím se starat, co si lidé o mně myslí, ani co říkají. Zachovávám řeholi konventu a nic nečekám.
Mám jen starosti s mnoha jinými bratry, kteří mají své vlastní názory na střih vlasů. Jenže já zachovávám všechno podle přání Otce převora.
Postupně dospívá každý kněz a řeholník k tomu názoru, že nemá smysl hádat se se mnou, malým mulatem, který je holičem v konventu. Všichni docházejí k mínění, že raději zemřu, než bych porušil řádové pravidlo. A tak si bratr James nechává stříhat své vlasy, jak se sluší a patří, nakrátko kolem celé hlavy.
Kromě toho, že jako sluha stříhám a holím v klášteře svatého Dominika, smím zastávat ještě jiné úkoly. Jako patnáctiletý přicházím sloužit do kláštera. Nikdy nežádám žádnou úlevu.
Tak plynou roky. Jednou mi Otec převor říká: "Mohl bys mimo stříhání vlastů dělat ještě jinou práci. Třaba by ses mohl klášteře starat o šatnu a také pečovat o nemocné."
"Děkuji vám, Otče převore. Doufám, že tyto úkoly dobře zastanu."
"Bylo by to dobré." Říká převor. "Je zde nemocný Otec Petr. Je to s ním velmi špatné, Martine. Rád bych, aby ses o něj zvláště pečlivě staral. Vyznáš se přece v ranhojičství. Tak si to vezmi za svůj úkol!"
"Já vím, Otče, má velmi bolavou nohu."
"Je to s ním, Martine, horší než myslíš. Chceme-li zachránit jeho život, přijde o nohu. Ale nechci dělat rozruch."
"Raději, když tam půjdu a podívám se na něho", říkám si, ale u dveří Otce Petra se zastavuji. Mám nápad. "Možná, že by Otec Petr měl rád něco dobrého k jídlu." To je častý případ tělesně vadných. Když půjdu do kuchyně pro něco zvláštního a přinesu mu to, co má rád, jistě bude mít lepší náladu.
Cestou prosím Boha:
"Drahý Pane, prosím, vnukni mi, co má Otec Petr rád. Kéž poznám, co mu udělá největší radost!"
Je to podivná modlitba, ale když ji pronáším, napadá mě, že by mohl mít rád salát z nějaké zeleniny, mírně kořeněný a snad několik rybiček. Také zelené listy na keřích, které rostou v konventní zahradě, mají dobrou, lahodnou chuť.
"Ano, to je ono, co přinesu Otci Petrovi - salát a rybičky. Díky Bohu za ten nápad!" Šeptám si a zastavuji se v kuchyni, abych připravil salát pro nemocného. Za chvíli to mám připraveno. Spěchám s tím do cely Otce Petra. V ruce nesu mísu chutně připraveného salátu. V cele je temno. Jen matně sleduji postavu na lůžku. Ve skutečnosti ani nepotřebuji žádné světlo, protože sténání prozrazuje Otce Petra.
"Ó, moje noha! Má noha! Jdi pryč, ať jsi kdokoli! Nech mě zemřít!"
V duchu se usmívám a po špičkách přistupuji k lůžku.
"Otče, to jsem já, Martin." Šeptám.
"Martin? Nepotřebuji žádnou péči, ať je to kdokoli. Chci být sám."
"Směl bych vám otevřít okno, Otče? Budete se cítit lépe. Je zde málo slunečního světla."
"Pro jméno Boží, dej mi pokoj! Nechci nic a nikoho vidět, když jsem v takovém stavu!"
"Ale, Otče, něco vám nesu."
"Dobře, tak si to vezmi zase pryč, hochu! Ó, má noha!"
"Drahý Otče, přináším vám pěkný čerstvý salát a rybičky. Copak se na to ani nepodíváte?"
Na tato slova se postava velmi pomalu obrací.
"Salát? Povídáš salát?"
"Ano, Otče Petře. Je zrovna utržený a připravený."
"Cože - ?
Vyhublý Otec Petr na mě mžourá rozespalýma očima z polštáře.
"Otevři okno!" Rozkazuje.
"Kdy že tě uvidím s tím salátem? Doufám, že to uděláš. Už celý den na to čekám, hochu."
Otevírám okenice tak, že sluneční paprsky zalévají každý kousek cely s nemocným. Na stole stojí mísa salátu. Nemocný po ní dychtivě natahuje ruce.
"Myslíš, že mi to udělá lépe?"
"Modlím se za to, Otče. To je všechno."
Nemocný kněz bere salát a ochutnává jej, pak ještě další sousto. Pozoruji ho a zvědavě se ptám:
"Je to dobré, Otče? Opravdu vám to chutná?"
Úsměv rozjasňuje bolestné rysy tváře usouženého Otce Petra.
"To je nejlepší salát, jaký jsem kdy jedl. Zítra mi ho musíš zase udělat!"
Vzápětí vysílám k Bohu střelnou modlitbu: "Bohu díky!" Děkuji Pánu za obdržené schopnosti k uspokojení nemocného kněze. Pak se ale mé oči upírají na bolavou nohu. Je zabalena v plátně. Převor míní, že je to tak špatné, že noha musí pryč. Jaké hrozné pomyšlení pro Otce Petra! Jak by mohl chodit s jednou nohou při své kněžské službě? Jak by sloužil mši svatou? "Snad budu moci něco pro něho udělat", napadá mě. "Bůh je vždycky podivuhodný, když se k němu lidé s důvěrou obracejí."

Jak se buduje domov

Několik dní poté, kdy přináším Otci Petrovi poprvé salát, sedí tento kněz na lůžku a raduje se. Kdepak je bolestivý otok, který ho tak dlouho straší představou ztráty nohy? Když přicházím pozdě v noci dohlédnout na nemocného, kupodivu není vůbec v posteli. Prochází se po cele.
"Martine, jsem vyléčen! Odpoledne po poslední tvé návštěvě se přihodilo cosi krásného. Noha se mi uzdravila. Ó, můj synu! Tys to učinil. Jak jsi mi udělal dobře! Teď už mohu chodit. Jak ti děkuji!"
Zůstávám v úžasu stát. Je to pravda. Noha Otce Petra, který donedávna vyhlíží tak hrozivě, je zahojena. Už ji nebude třeba řezat. Ó, jak podivuhodný je Bůh, že vyslyšel moje modlitby, obětované za nemocného Otce Petra! Není však správné, že mi Otec Petr děkuje za vyléčení své nohy.
"Otče, neděkujte mi za vaše vyléčení!" Říkám rychle. "Nedělám nic jiného než to, že vám dávám salát a umývám vaši nohu trochou čisté vody. Však to dobře víte."
"Čistou vodou? Myslím, že je v tom ještě něco, Martine."
"Čistá voda očistí a noha se dá obvázat." Říkám s úsměvem. "Každý by to pro vás mohl udělat, Otče."
"Jak je to tedy možné, že jsem vyléčen, když tolik měsíců je moje noha tak bolavá? Odpověz mi!"
Usmívám se a začínám urovnávat postel Otce Petra.
"Bůh vás musí mnoho milovat. Jedině náš Pán vás mohl tak rychle vyléčit, Otče. A teď, ať je to jakákoli věc, kterou máte rád, přinesu vám ji až do postele. Snad nějaké ovoce? Nebo něco k pití?"
Otec Petr se usmívá a říká: "Mohu se opět zúčastnit obřadu. Drahý Martine, je mi zase dobře. Jsem schopen zase chodit jako dřív. Promiň mi ošklivá slova, která jsem, ti, kdy řekl. Když uvažuji o tom, jak často jsem tě káral a zbytečně tě volal - "
"Bylo to tak správné", říkám s úsměvem. "Jsem velmi rád, Otče, že je vám dobře. Opravdu velmi rád."
A než se Otec Petr zmůže na další slovo, vytrácím se z jeho cely.
O páté ráno se probouzím. Zrovna vyzvání zvon na chrámové věži. Začíná mi nový den mnohahodinového vypětí ve službě Boží lásky. Spěšně vstávám a upravuji lůžko. Podle zvyku v konventu, spím v hábitu, ale bez bot. Nacházím je tam, kde je večer vyzouvám. Vklouznu do nich. Pak jako vždy upnu pozornost na kříž na stěně. Je to tichý, velmi tajemný okamžik. Chladný vzduch venku vibruje, jak opakuje zvuk zvonů z různých kostelů ve městě. O několik ulic domů dále vyzvánějí katedrální zvony hlubokým a majestátným duněním. Na vyvýšeném místě a poněkud dál vyzvánějí bratři z františkánského kláštera. Naslouchám tomu a zdá se mi, že v celém světě hlaholí zvony. Z věže konventu La Mercedes hlaholí táž hudba zvonoviny a svolává bíle oděné syny svatého Petra Nolaska k modlitbám. Z druhé strany doléhají ke mně zvony z kostela svatého Šebestiána. Tam je místo mého zrození z vody a Ducha, když mě moje maminka přináší ke křtu svatému. Jejich zvuk se každé ráno nese celým královským městem Limou.
"Pochválen buď Pán Ježíš Kristus", zdravím Spasitele na kříži. Potom pohlédnu na obrazy svatého Dominika a přesvaté Panny Marie, visící na stěně cely. Je ještě šero a tak je jasně nevidím, ale stačí mi to. Každé ráno chvíli prodlím před obrazy svých nebeských přátel, abych si jejich prostřednictvím vyprosil o celodenní pomoc. Dělávám to od příchodu do konventu. Dnešní ráno není výjimkou.
"Drahá, požehnaná Matko Boží, vypros mi, abych byl tento den všem užitečný!"
"Svatý Otče Dominiku, veď mě, ať při práci i při odpočinku mluvím s Bohem nebo o Bohu!"
"Svatý Josefe, oroduj za mne a za nás všechny v tomto klášteře a chraň nás od všeho zlého!"
Otevírám dveře a vycházím do předsíně. Den co den ministruji nějakému z dominikánských kněží při slavné hostině lásky. Někdy je to v některé z přilehlých kaplí v konventu, ale dnes u Růžencového oltáře ve veřejném kostele, který přísluší klášteru. Když procházím chladnou chodbou, vzpomínám si, jak často prosím u tohoto oltáře Pannu Marii o pomoc. Už jako malý chlapec si zde vyprošuji pomoc, takže pak mám odvahu přiznat se matce, že poslední peníze, svěřené na nákup potravin, mají už zase chudí.
Kdypak bych snil o tom, že bych někdy směl přisluhovat o tohoto oltáře při mši svaté, oděný v černobílém hábitu dominikánského řádu? Jak podivuhodné jsou cesty Boží! Slavná hostina lásky pokračuje, a já smím odpovídat modlícímu se knězi latinsky, kterou si osvojuji. Pak cinknu zvonkem. To upozorňuji lid na čas pro svaté přijímání. Moje srdce plesá radostí. Je to jeden z těch dní, kdy mám od převora dovolení přijmout Tělo Páně. Za mých časů ještě není dovoleno přijímat Pána Ježíše ve svatém přijímání každý den.
"Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena." Šeptám v kleče u svatostánku, zbudovaného nákladem jednoho bohatého Španěla.
"Kéž by bohatí lidé pochopili podivuhodný dar, který se jim dává v Eucharistii! Vždyť v celé Limě není muže ani ženy, kteří by nevěřili, že když onemocní, tak potřebují léky k uzdravení. Zapomínají však na to, že také jejich nemocná duše potřebuje Lék léků - Eucharistii. Duše je ochablá, skleslá, unavená. Nutně potřebuje Lék, aby byla silná a radostná. Kéž by lidé přijímali Léky, které nám nabízí Bůh, podivuhodný Pokrm a Nápoj, a který je samotný Bůh! Po svatém přijímání by pomohli sobě i ostatním, aby byli lepší a dokonalejší než předtím! Mnozí to však nechápou, jak to má být. - Ó, přijď do mého srdce, Pane!" Prosím. "Buď lékem mé duše ve všech jejích potřebách!"
Po mši se zdržím v kostele. Setrvám v tichém usebrání s tváří v dlaních. Cítím, jak se celý plním radostí. "Bůh je v mém srdci. - Bože, učiň mě ještě horlivějším! Splň mou touhu, abych pomohl všem, kteří to nejvíce potřebují!"
Jenže práce nepočká. Musí být vykonána. Teď je na řadě úklid chodeb, sálů, pomoc v konventní kuchyni a v zahradě. Otec převor mi svěřuje záhon půdy k pěstování léčivých bylin. Okopávám zákon a vytrhávám plevel. Čekají na mě tři nemocní bratři, až jim přinesu snídani. A tak po chvíli setkání s Pánem a jeho uvítání v příbytku svého srdce následuji do konventu kněze, kterému při mši přisluhuji. Teď vidím, že všechno je modlitba, totiž všechno má být prostoupeno modlitbou a díky Bohu zušlechtěno - když zametám, když pracuji v zahradě, když pečuji o nemocné. Hlavně abych to obětoval Bohu Stvořiteli, jemuž jsem se jednou provždy daroval. Celý den obětovávat všechnu svou práci k větší cti a slávě Boží.
Jsem chudý a mám černou kůži. Tak o mně smýšlí lidé světa. Vím však, že jsem v Boží lásce. Bůh nikdy neopustí duši, která se mu naplno odevzdá. Po skončení všech prací v domě vycházím do zahrady. Je překrásný den. Slunce jasně svítí. V dlouhých řadách rostou sazenice, které tu už několik měsíců vysazuji. Cítím se tu šťasten. Půda je dobrá, rostlinám se daří. Otec převor říká, že zahrada, kterou obdělávám, přináší konventu prospěch. Vynáší. Prodáváme čerstvou zeleninu. Jsou zde také rostliny a keře, ze kterých připravuji léky. Je to dobrý nápad, protože konvent je chudý.
Najednou však slyším Otce převora, jak mluví o tom, že konvent dluží velkou částku peněz. Sotva se o tom trápení dozvídám, hned přemýšlím, jak bych mohl pomoci. Spěšně čistím zahradu od plevele a sázím tu dlouhou řadu bobů. Jaké je to velké trápení, když konvent vězí v dluzích! Jsem tak ponořený do myšlenek nad touto těžkostí, že ani nepostřehuji přicházet bratra Michala do zahrady. Je sakristiánem. Je mnohem starší než já. Pečuje o roucha, která nosí kněží při mši svaté. Čistí také svíce na oltářích a připravuje hostie a víno ke mši svaté. Připravuje oltář, aby byl vždy čistě prostřen.
"Ave, Martine!" Volá na mě. "Kdepak jsi?"
Překvapeně sleduji, že bratr Michal nese v náručí jakési prádlo z oltáře a tváří se velmi rozmrzele.
"Tady jsem." Ozývám se a zvedám se od práce. "Není dnes krásný den? Podívej na ty fazole! Nejsou pěkné?"
Ústa bratra Michala se ušklíbnou, když odsekne: "Pchá! Fazole? Kdopak se stará o fazole, jestli jsou pěkné nebo ne! Podívej se na oltářní prostírání! Co je proti tomu pár fazolí?"
Pozorně sleduji pěkné oltářní plátno, ale plné děr.
"Proč je plné děr? A celý okraj je roztřepený! Jak se to - ?"
"Ty to víš nejlépe!" Odpovídá bratr Michal dotčeně. "Krysy a myši v sakristii všechno rozežerou. Ale s tím je konec! Už nebudou ničit všechny oltářní prostírání! Právě s tím jdu od Otce převora. A jdu s příkazem. Máš ihned odstranit ty hrozné potvory ihned odstranit! Dneska je jejich poslední den!"
Jsem ohromen. Srdce se mi málem zastavuje: "Cože? Odstranit je? Ale jak, bratře Michale? Mám snad vyhubit ta Boží stvořeníčka? Nechtějí dělat škodu. Ani neznají cenu plátna - "
"Dost pošetilostí!" Přerušuje mě bratr. "Nehádej se mnou! Slyšíš, co říká Otec převor!"
S těmito slovy se bratr Michal otočí na patě a rychle mizí ze zahrady. Sleduji ho a je mi z toho strašně smutno. Opakuji si: "To je moje vina, že ty oltářní látky jsou tak poničeny. Kolik hladových psů a koček, kteří se během dlouhých let objevují v klášteře, dostává ode mně krmení! nakrmil! Výsledkem je přemnožení těch malých hlodavců. A já zapomenu nakrmit také tato Boží stvořeníčka - krysy a myši! Udělat to včas, tak dají pokoj látkám v sakristii." A obviňuji se dál: "Jak jsem bezohledný! Konvent vězí v dluzích a já ještě přidávám Otci převorovi další vydání. Co s tím?"
Pokud jde o zodpovědnost, zdá se mi nespravedlivé, že krysy a myši mají být vyhubeny. Je přece hříšné jíst, když jiný tvor trpí hladem. - A teď ten strašný příkaz Otce převora! Vyhubit všechny krysy a a myši v klášteře!"
Jak tak trhám plevel v zahradě, najednou mám nápad. "Ta malá stvořeníčka se jistě zachrání, když udělají, co jim přikáži. Hlavně vyhledat krysy a poprosit je, aby svolali své druhy do zahrady. A stejně tak i myši. Vysvětlit jim, že není dobré škodit látkám v sakristii. Také jim ale slíbit, že nikdy nestrpím jejich strádání hladem, zůstanou-li ve stodole. Tam je místo pro jejich krmení. Sám je nakrmím, aby neškodily jinde."
Příští ráno zahlédnu několik z těch Božích tvorečků za křoviskem. Vyhřívají se na slunci. Jsou úplně krotcí a vyhlížejí přátelsky. Odkládám pohrabáč, opřu se o strom, načež na ně mávám.
"Pojďte sem, moji malí! Musím vám říct něco důležitého."
Krysy kupodivu neutíkají, ale začínají nastavovat uši. Sbíhají se ke mně, jako by naslouchaly, co jim chci říkat. Jak tak klečím na rozehřáté zemi a uvažuji, co říct, ty tam jsou všechny moje starosti. Najednou vidím, že každý život má být v úctě, protože je stvořen od Boha. Kéž by každý tvor a všichni byli šťastní! Volám je: "Pojďte sem!"

Srdce dám za tvůj domov

V minulých týdnech se každý v našem klášteře náramně podivuje a také já jsem příjemně překvapen, že se mi ti nejmenší tvorečkové opravdu podrobují a opouštějí konvent, aby žili ve stodole. Začínám jim tam nosit potravu. Bratr Michal už nemá důvod k stížnostem, že ta malá stvoření ničí oltářní prádlo v sakristii. Nyní si žijí v pokoji a míru ve stodole, kam jim den co den nosím krmení.
"Zvláštní věc", kroutí nad tím hlavou bratr Michal. "Povídá se, že ten chlapec má zvláštní porozumění pro zvířata. Nikdy však nezapomenu, jak promlouvá ke krysám v zahradě. V tu chvíli dochází ta jeho zpráva ke každé kryse a myši. A najednou jsou všechny na svém místě. Nevěřil bych, kdybych to neviděl na vlastní oči, jak vylézají ze svých děr, aby následovaly vůdce. Vydáv