PIER GIORGIO FRASSATI

PIER GIORGIO FRASSATI

Skvělým příkladem zázračného působení eucharistie

v životě je mladý italský akademik Pier Giorgio Frassati.

Denně se sytil andělským chlebem, denně dobýval

nových vítězství na kolbišti ducha, a proto denně rostl

„v muže dospělého, v míru plnosti Kristovy“ (Ef 4, 14).

Svým společenským postavením, svým dokonalým

vzděláním, svou obratností a smyslem pro kulturu těla

mohl být vzorem gentlemana. Jeho ideálem však především

bylo být dokonalým křesťanem a tomuto úsilí

zasvětil všechen vzlet a všechnu opravdovost své poctivé

duše.Narodil se 6. dubna 1901 v Pollone u Turína. Rodičům

náleželo velké jmění. Otec byl senátorem. Pracoval

v redakci listu La Stampa. Později se stal italským

velvyslancem v Berlíně.

Malý Jiřík byl velmi živý. Nebyl bez chyb. Nerad při

hrách ustupoval své sestře Lucianě a nejednou spor rozhodl svou drobnou pěstí. Od

malička však byl vždy nepřítelem každého podvodu, nepoctivosti a licoměrnosti.

Proto ho nikdy nepřistihli při sebemenší lži. Za živý svět by nebyl sáhl na zakázané

pamlsky. Jeho děd činil všemožné pokusy, aby mladého umíněnce odvrátil od jeho

přesvědčení o povinnosti. Marně. Co řekla mu matka, to bylo nepřekročitelným

zákonem.

Jednou se vrátil domů z vycházky sám a šel přímo do kouta světnice. Jeho teta,

která byla doma, se ho udiveně ptá: „Co to děláš, Dodo?“ „Stavím se do kouta

světnice, maminka mi to poručila.“ Vskutku ho matka vrátila z procházky, když si jí

guvernantka stěžovala na hochovy nezbednosti.

Matka vychovávala své děti velmi přísně až do jejich šestnáctého roku. Když řekla

ne, tak na tom trvala a děti věděly, že nic nezmění ani slzy, ani lichocení. Nedávala

jim pamlsky ani dárky, jen na velké svátky. Nikdy nesměly do kina nebo na jinou

večerní zábavu. I když jim bylo už třináct, matka po večeři velela: „Večerní modlitbu

a pak do postele!“ a posílala je, aby se pomodlili v blízkém chrámu, zatímco druhé

děti směly s „velkými“ do hotelu.

Přílišný zájem o dětské hračky zavinil, že v druhé třídě gymnázia propadl. Tehdy

napsal otci dopis, v němž ho prosí za odpuštění bolesti, kterou mu tím způsobil,

a slibuje že do budoucna bude vždy pilně studovat. Svému slovu také dostál. Tato

nehoda ve škole byla mu dobrou školou života.

V šestnácti letech se octl na rozcestí. Dva přátelé jej s sebou vzali do parku na

„dostaveníčko“, ale matka cosi vytušila z lístku, který našla na synově stole. Nastal výslech tří viníků před jejich matkami. Všichni se přiznali a slíbili polepšení. Ostatním matkám to stačilo, matce Jiříkově však nikoli. Neviděla u syna dost opravdovou lítost, takže se k němu chovala chladně. Za několik dní najednou do jejího pokoje Jiřík vrazil. V tváři všecek rozpálen přesvědčivě volal: „Maminko odpusť, odpusť, já jsem nevěděl, co dělám; přísahám, že ti to víckrát neudělám.“ Padl před ní na kolena a zlíbal jí ruku. Matce spadl kámen ze srdce. Nyní věděla, že její dítě se nevydá do mravního nebezpečí, o němž nemělo v tomto případě jasné představy. Jiříkův charakter byl upevňován mocným vlivem náboženství. Že byl hoch tak přístupný všem výchovným vlivům, o to se svou výchovou postarala matka. Když svěřovala děti knězi Cojazzimu, výslovně jej žádala, aby jim v hodinách náboženství do srdce vštěpoval Kristova ducha, Sensum Christi. Jeho víra, kterou stále prohluboval studiem náboženských děl, brala všechny povinnosti jako Boží vůli a celý jeho život tak proměňovala v bohoslužbu. Jako univerzitní student píše svému příteli: „Můj život je jednotvárný, ale den ode dne lépe chápu tu milost, že jsem katolíkem. Ubozí nešťastníci, kterým chybí víra. Žít bez víry, bez dědictví, které hájíme, bez pravdy, za niž ustavičně bojujeme, neznamená žít, ale vegetovat. My nesmíme nikdy vegetovat, ale žít … protože jsme jediní, kdo mají pravdu … Pryč se všemi chmurami, které mohou být jen tam, kde není víra…“ Duch Kristův, vštěpovaný mu do srdce od nejútlejšího mládí, ho nutkal k přesné- mu plnění všech úkonů zbožnosti. Po celý život si nikdy ráno a večer neodpustil „toaletu duše“, ranní a večerní modlitbu. Jako vysokoškolský student si zvykl denně se modlit růženec. Mnohdy při něm usnul únavou a matka jej napolo donesla do postele, ale on se ze spánku bránil výtce, že spí tím, že se prý modlí. Středem jeho života se od vyšších tříd gymnázia stala Eucharistie. Když šel ke svatému přijímání, s nikým nemluvil. Jen krátce pozdravil a běžel do školní kaple. Ani jako student techniky se od tohoto krásného zvyku nikdy neodchýlil, ať už byl ve městě, na venkově či na horách. Pokud měl příliš mnoho studijních povinností, zkrátil přítomnost na mši svaté a svatému přijímání věnoval jen čtvrt hodiny. Zato od nedělní mše svaté se nedal nikdy odvrátit. Pokud s kolegy podnikal výpravu do hor, vyjednal si se známými kněžími, aby jim sloužili mši svatou dříve. Pokud to nebylo možné, tak se raději cesty do hor, pro které jinak hořel nadšením celé své nevinné duše, vzdal. Když se v Pollone projížděl na svém Parsifalovi, kůň se vždy sám zastavil u farního kostela. Znal svého pána, který se tu pravidelně pokřižoval, schýlil se až k hřívě a modlil se. Velmi rád ministroval. Když nebyl v kostele kostelník, chopil se bez okolků zvonečku a sám sbíral almužnu. Když věc považoval za správnou, tak se odsudků lidí nebál. Když byla založena sekce univerzitních studentů pro noční adoraci, horlivě se účastnil pobožností ke cti eucharistického Srdce Ježíšova. Nikdy se nestyděl veřejně vyznávat víru v přítomnost Kristovu ve svaté hostii a chodil i v průvodech o Božím těle. Bylo jej též vidět v procesích s obrazy Panny Marie Utěšitelky a Matky

 

Ustavičné pomoci. Hlasitě se modlíval růženec. Když na svých horských cestách míjel

nějakou svatyni, rád si do ní na okamžik zašel, i když ostatní členové výpravy se už

chtivě vrhali do restaurace.

S hrdou neústupností zachovával předepsané církevní posty. Ač si jindy popřával

jídla podle zdravé chuti, spokojil se v takové dny s mnohem menší porcí. Ráno mu

stačil šálek černé kávy, v poledne nechal značný kus obvyklého pokrmu, večer snědl

jen polévku, trochu zeleniny a nic víc. Jemných sladkostí, na nichž si jindy rád

pochutnával, se ani nedotkl. Půst zachovával i v horách. Jednou vedl výpravu turistů

studentů. Upozorňovali jej, aby se najedl, ale on je se smíchem odbyl: „Když se

nebudeme postit my, zdraví a silní, kdo pak se má ještě postit?“

Od roku 1920 se každý rok pravidelně účastnil duchovních cvičení. První léta

mlčení jeho čilé povaze působilo nemalé obtíže. Proto byl přidělen od „oddělení

nepokojných“. Při jeho posledních duchovních cvičeních si jej zvláště všiml jeho

exercitátor P. Zabelli. Byl udiven hloubkou a opravdovostí jeho ryzí duše.

Dětinná zbožnost byla zdrojem veselosti a pružinou jeho ducha. Jako každá

nevinná duše vytušil prameny radosti, na něž přesycený bonviván ani nepřipadne.

Jako malý chlapec i jako student techniky nacházel veliké potěšení v zahradničení.

Pěstoval zeleninu a květiny. Na výpravách do hor se rád šplhal za vzácnými alpskými

květy a nosil je domů svým známým. Díky svému jemnému smyslu pro umění jej

nadchla krása červánků nebo západ slunce. Často bylo doma slyšet jeho silný hlas:

„Mami, pojď se podívat na nebe, jak je krásné. Jak nádherný západ slunce! Jak

zvláštní jsou to mraky!“

Od malička se věnoval sportu, takže ovládal snad všechny disciplíny. Rád hrával

kopanou. Bleskurychle jezdil na kole. Byl mistrem v plavání i veslování. Již jako hoch

dovedl řídit automobil. Výborně jezdil na koni. Velmi často podnikal smělé výpravy

do hor.

Čistou radost nalézal v pokladech umění výtvarného i slovesného. Znal nazpaměť

celé zpěvy z Dantovy Božské komedie. Rád chodil do divadla. I když měl v kapse

volnou vstupenku na všechna představení, nikdy tam nešel, pokud si nebyl jist, že je

představení nezávadné. Sestra ho škádlívala, že prý chodí jen na divadelní kusy pro

nedospělé dívky. Měl zálibu v klasických dílech, v Shakespearovi, Schillerovi

a Aischylovi.

Ve společnosti sršel žerty. Velmi rád škádlil druhé. Když si ho dobírali jiní, neměl

jim to též za zlé. S přítelem založil sdružení veselých společníků, jejich cílem bylo

hlavně pořádat výpravy do Alp. Tahle veselá společnost se jmenovala Tipi Loschi

(Podezřelí chlapíci). Ať už žertoval s kolegy nebo studentkami, jeho žerty byly vždy

naprosto nezávadné. Všichni jeho přátelé dosvědčují, že si nedovolil žertovat

o „lásce“. Když někdo pronesl méně slušné slovo, tak zmlknul a zvážněl. Když nějaký

student ukazoval druhým volnější obrázky, volal: „Pojďte se všichni podívat, až na

senátora.“ Všichni věděli, že v této věci je nekompromisní.

Jeho bujará veselost však nebyla lehkomyslnost. Pod svým zevnějškem bez stínů a starostí skrýval povrchnímu pozorovateli utajené bolesti. Když mu někdy vytýkali, že je až příliš veselý, se smíchem odpovídal: „Já jsem jako dvorští šašci za starých časů. Navenek byli veselí, ale v srdci nosili nevýslovný zármutek.“ Ačkoli nezakusil žádné utrpení, bídu či strádání, měl hluboké pochopení pro bolest ve světě a snažil se mírnit ji všude kolem sebe. Během prvních let jeho vysoko- školských studií mu mocný fašismus zhatil plán pracovat pro politickou stranu Popolari, a tak se věnoval křesťanské charitě. Již na gymnáziu vstoupil do konference sv. Vincence a neúnavně pro ni získával i své kolegy. Postupně stále více rostlo jeho přesvědčení o nezbytnosti charitativní práce. Několik měsíců před smrtí píše příteli: „Když jsem si prohlížel kalendář, tak jsem učinil strašlivý objev. Řekl jsem si: Teď musím studovat co nejdůkladněji. Pak jsem se rozhodl, že po návratu do Turína budu mrtev pro všechno vyjma konference sv. Vincence a budu od rána do večera studovat.“ Více než hory a přátelé jej zaujala myšlenka na tělesné a duchovní blaho chudých. Proto jej tak nadchnul apoštol Pavel, který byl stravován láskou k bližním. Zvláště si zamiloval jeho velepíseň lásky z 13. kapitoly 1. listu Korintským. Opsal si ji a měl ji na stole, stále na očích. S listy sv. Pavla chodíval i do schůzí vincenciánů a chtěl, aby se z nich veřejně předčítalo. Tehdejší ředitel konferencí dosvědčuje, že byl velkorysý jak co do peněžních darů, tak co do oběti drahocenného času. Když některý bratr, který měl jít k chudým, chyběl, nabízel se, že půjde místo něj. Soukromě podporoval několik rodin. O Vánocích jim rozvážel nadílku. Auto nechal stát opodál a roznášel balíky s rýží, šatstvem a jinými věcmi. Když dostal od matky peníze na cesty a výlety, tak se uskrovnil, aby měl více pro chudé. Tramvají jezdil jen když to bylo nezbytné. Přátelé jej vždycky museli mnoho přemlouvat, aby s nimi šel do kavárny. „Je to jen vyhazování peněz,“ říkával. Doma sháněl kusy šatstva a všechno nosil chudým. Řidič mu musel pomáhat prodávat zbytečné knihy z domácí knihovny, aby mohl více podporovat chudé. U známých paní si vyprošoval prádlo pro děti z nemajetných rodin. Ve vysoké společnosti jej neznali, ačkoli se tam mohl skvěle blýsknout jak svým postavením, tak svou ztepilostí. Zato jej znali na turínském předměstí Monterosa, které mu přidělili v konferenci: „To je mladý Frassati,“ říkali, „jde ke svým chudým.“ Když jim prokazoval dobrodiní a oni mu za něj děkovali, tak to odmítal a vyprošoval si za vše jen modlitbu. Přátelům i chudině zářil dobrým příkladem a svým sympatickým zjevem pobízel bezděky i je, aby konali dobrodiní. V kostele vedl modlitbu růžence. Jednou, když vycházel z chrámu, si jej zapomněl dát do kapsy a držel jej v ruce i na ulici. „Piere Giorgio,“ zavolal na něj známý „stal ses představeným, předříkáváš růženec?“ „Nikoli,“ odvětil Frassati, „jen jsem zůstal křesťanem.“ Jeho kolegové z polytechniky přiznali, že na ně měl velký vliv a že je vedl k dobrému i bez kázání, jen silou svého příkladu.

 

V hlubokém náboženském životě mu byla velkou posilou příslušnost ke třetímu

řádu sv. Dominika. Vstoupil do něj v jubilejním roce sv. Dominika, 1922. Z úcty ke

Girolamovi Savonarolovi přijal řádové jméno fra Girolamo. K Savonarolovi hořel

vášnivým obdivem. Líbilo se mu, jak s apoštolskou horlivostí reformoval mravy

tehdejší zpohanštělé společnosti. Jako člen třetího řádu se nespokojil jen tak s nějakým

zachováváním jeho pravidel. Každý den se modlíval mariánské hodinky podle

dominikánského obřadu. Jako syn sv. Dominika chtěl být pravým apoštolem; z této

snahy pramenilo veškeré jeho úsilí.

Chtěl se stát misionářem. Ale byl to spíše dětský sen. Pak se vážně zabýval

plánem, že z něj bude důlní inženýr. Nešlo mu o hmotné zajištění, ale měl soucit

s horníky, jejichž práce patří k těm nejtěžším. Chtěl se stát jejich bratrem, těšitelem

a zachráncem jejich víry.

Bůh však usoudil jinak. Smrt náhle sklátila jeho zdravé, krásné tělo. Ještě

30. června 1925 navštívil řadu svých přátel. Měl sebou životopis sv. Kateřiny Sienské.

Kolegovi Františkovi M. tehdy četl úryvek o důvěrném obcování světice s božským

Spasitelem. Se zřejmým pohnutím četl, jak se v žalmech obracela na svého Snoubence

a modlila se: Sláva Otci a tobě a Duchu svatému … Tu ustal Pier Giorgio ve čtení

a vzdechl: „Šťastná sv. Kateřina! Požívat pohledu na Ježíše v tomto životě! My

musíme čekat až na nebe!“ Přítel na něho s údivem mlčky pohlédl.

Když se odpoledne projížděl s přáteli po Pádu, tak se jim svěřil, že jej trápí

nesmírná únava a bolesti v zádech. Večer přišly prudké bolesti hlavy, druhý den se

přidala horečka. V noci nato zemřela jeho babička, která již delší dobu bojovala se

smrtí. Ještě se dovlekl k jejímu smrtelnému loži. Pak nemohl bolestmi ani oka

zamhouřit. Chtěl jít na pohřeb a v kostele se pomodlit za babičku, kterou měl tak rád.

„Nikoliv, Jiříčku,“ pravil otec „zůstaň v posteli! Pán Bůh je všude!“ „Ano, tatínku,

budu se modlit tady,“ podrobil se jeho přání Pier Giorgio.

Matka, která také chtěla jít na pohřeb, se nakonec rozhodla zůstat. Přišel lékař

a byl stále více znepokojen. Vytušila, že se synem je zle. Zavolali nejlepší lékaře a ti

zjistili, že jde o vzácnou infekci, jejímž následkem je míšní ochrnutí. Z Pasteurova

ústavu objednali telegraficky zvláštní sérum, ale přišlo pozdě. Matka zavolala kněze.

Pier Giorgio se vyzpovídal a přijal Tělo Páně. Kněz jej chtěl připravit na smrt. Zeptal

se: „Jiříku, co kdyby si tě zavolala babička do nebe?“ Jeho oči zazářily, radostně se

usmál a tiše řekl: „Ó, to bych rád!“ Ale hned se zasmušil: „A což otec a matka?“ Kněz

ho však upokojil, že nad nimi bdí Prozřetelnost.

Nastal pátek, den, kdy chodíval za chudými. Hned jak babička zemřela, vymínil

si pro ně její dvoje šaty. Stále myslel na chudé. Ještě na poslední chvíli dal doručit dar,

který měl připravený pro jednu chudou rodinu.

Nemoc postupovala. V noci z pátku na sobotu prosil sestru Lucianu, aby mu

pomohla udělat znamení kříže. Sestra začala: „Ježíš, Maria, Josef…“ „Dál už vím,“

přerušil ji a dál se modlil tiše sám. Zeptal se: „Odpustí mi Bůh?“ A hned se modlil:

„Odpusť mi, Bože!“

Nadešla poslední krize. V nohou postele seděl zlomený otec. Sestra, teta a známí

klečeli kolem. V hlavách postele se z jedné strany modlil kněz modlitby za umírající

a z druhé držela matka své dítě a šeptala mu do ucha svatá jména Ježíš, Maria a Josef,

až vydechl svou čistou duši do náruče Boží.

Bylo to v sobotu 4. července 1925.

Ale jeho smrt neznamenala přerušení jeho požehnaného působení. Hned po své

krásné smrti se stal vzorem a ideálem mladých duší, které chtějí něco více než jemné

pokrmy, flirtování a krásné tělo. Stává se vůdcem ušlechtilých duší. Vzpomínka na

jeho bezúhonný život uprostřed hluku světa, v bohatství rodiny, ve svodech

velkoměsta, působí apoštolsky. Za života působil blahodárně v okruhu svých přátel.

Po smrti je živým kázáním tisícům, kteří se seznámí s jeho životem. Proto jej italská katolická mládež slaví, jak prohlásil právník Piccioni, v pietní,

mohutné vzpomínce každého 31. července, prohlašuje jej za ryzí symbol katolické

mládeže, dává je za vzor svým členům a prohlašuje jej za svého ochránce, který bude

bdít nad vzrůstem a zdarem katolického hnutí mladých.

I naše mládež, a nejen ta akademická, pokud chce stát pod praporem Kristovým,

může se bez ostychu od Pier Giorga Frassatiho učit. Především přilne-li k Eucharistii,

získá převahu nad působením hříchu ve svých údech a bude žít plným, čistým,

překypujícím životem, který je účastí na nekonečném životě Božím.