32. O tom, že nic se neoznačuje o Bohu a jiných věcech jednoznačně

Kapitola 32.

O tom, že nic se neoznačuje o Bohu a jiných věcech jednoznačně

 Z uvedeného je však zřejmé, že se nic nemůže udávat o Bohu a věcech jednoznačně; neboť účinek, který nepřijímá tvar podle druhu podobného tomu, skrze nějž jedná jednající, nemůže přijmout název, vzatý z onoho tvaru dle jednoznačného uvedení: nenazývá se totiž jednoznačně horký oheň, zplozený sluncem, a slunce. Avšak tvary věcí, jejichž příčinou je Bůh, nedosáhnou krásy Boží dokonalosti, jelikož přijímají rozděleně a částečně to, co se nachází v Bohu jednoduše a všeobecně; je tedy zřejmé, že se nic nemůže říci o Bohu a věcech jednoznačně.
Dále: dosáhne-li nějaký účinek příčiny, nedosáhne uvedení jména jednoznačně, leda přijme-li tutéž krásu nebo tvar dle téhož způsobu bytí; neoznačuje se totiž jednoznačně dům, který spočívá v umění a hmotě, k vůli tomu, že tvar domu má bytí obojímu nepodobné. Avšak také ostatní věci, pokud by dosáhly docela stejného tvaru, přece nedosáhnou bytí dle téhož způsobu; nic totiž není v Bohu, co by nebylo samotné Boží bytí, jak je zřejmé z uvedeného (Kap.23), což se neděje u jiných věcí. Je tedy vyloučené udávat něco o Bohu a jiných věcech jednoznačně.
Dále: vše, co se jednoznačně uvádí o mnohých, je buď rod, nebo druh, nebo odlišnost, nebo případek, nebo něco vlastního; o Bohu se však neuvádí něco jako rod, ani jeho odlišnost, jak bylo prokázáno; (Kap.25) a tak ani jako vymezení, ani jako druh, jenž sestává z rodu a odlišnosti, aniž mu něco může připadnout, jak už bylo prokázáno. (Kap.23.) A tak se neuvádí o Bohu něco jako případek, ani jako něco jeho vlastního, protože vlastní je z rodu případků. Zbývá tedy, že se o Bohu a jiných věcech neuvádí nic jednoznačně.
Taktéž: co se uvádí jednoznačně o mnohých, je každopádně přinejmenším dle intelektu jednodušší. Nemůže však být nic jednoduššího, než Bůh, ani dle rázu, ani dle intelektu; nic se tedy o Bohu a jiných věcech neuvádí jednoznačně.
Dále: všechno, co se uvádí o mnohém jednoznačně dle spoluúčasti, je příhodné pro kterékoli z nich, o nichž se uvádí, ježto se říká, že druh má spoluúčast na rodu a jedinec na druhu. O Bohu se však k vůli spoluúčasti neříká nic, protože vše, co má spoluúčast, ohraničuje se ke způsobu toho, s nímž má spoluúčast, a tak se má částečně a nikoli dle celého způsobu dokonalosti. Je tedy třeba, aby se nic neuvádělo o Bohu a jiných věcech jednoznačně.
Dále: to, co se uvádí o některých podle dřívějšího a pozdějšího, určitě se neuvádí jednoznačně; dřívější se totiž uzavírá ve vymezení pozdějšího, jako podstata ve vymezení případku, podle čeho je jsoucnem. Pokud by totiž bylo řečeno jednoznačně jsoucno o podstatě a případku, tak by bylo třeba, aby se podstata uvedla ve vymezení jsoucna dle toho, co se uvádí o podstatě, což je zřejmé, že je nemožné. Nic se však o Bohu a jiných věcech neuvádí stejným pořadím, nýbrž podle dříve a později, jelikož o Bohu se všechno uvádí bytnostně; nazývá se totiž jsoucnem jakoby samotná bytnost a dobrým samotná dobrota: o jiných se však uvádějí pomocí účasti, jako se Sokrates nazývá člověkem, ne že by byl samotným člověčenstvím, ale že má člověčenství. Nelze tedy o Bohu a jiných věcech říci něco stejně.