O tom, že to, co Božího bylo přirozeně poznáno, se příhodně lidem předkládá k věření

Kapitola 4.

O tom, že to, co Božího bylo přirozeně poznáno, se příhodně lidem předkládá k věření.

Existují-li tedy dvě pravdy o Božích věcech, poznatelných intelektem: jedna, k níž může přijít poznání našeho rozumu, druhá, jež je nad veškerý důmysl lidského rozumu, obě se jako Boží pravdy předkládají člověku k uvěření.
To se však především musí prokázat o oné, jež může být dostupná rozumovému zkoumání, aby se snad někomu nezdálo, že se to podává k věření zbytečně nadpřirozeným vnukáním.
Pokud by se ponechávalo zkoumání této pravdy pouze lidskému rozumu, způsobilo by to trojí neblahý účinek.
1. První je, že by se poznání Boha vyskytovalo pouze u mála lidí. Mnozí jsou totiž v dosahování výsledku snaživého zkoumání, jímž je nalezení pravdy, zdržováni, a to ze tří příčin.
Někteří jsou totiž zdržováni k vůli indispozici svého rozpoložení. Následkem toho jsou mnozí indisponováni k poznávání. Proto nemohou dosáhnout žádnou snahou, aby došli onoho nejvyššího stupně lidského poznání, jenž spočívá v poznání Boha.
Někteří však jsou zdržováni potřebami rodiny. Proto je nutno, aby mezi lidmi byli někteří, kdo by se věnovali správě pomíjivých věcí, kteří nemohou věnovat tolik času tomu, aby dospěli k vrcholu lidského poznání, totiž k poznání Boha.
Jiným zase překáží lenost. Abychom totiž poznali všechno to, co lze rozumem vyzkoumat o Bohu, tak třeba napřed poznat mnohé, jelikož skoro všechny filozofické úvahy směřují k poznání Boha. Proto mezi částmi filozofie zbude k naučení jako poslední metafyzika.
K vyzkoumání uvedené pravdy se tedy dojít jen s velmi namáhavým studiem; proto takovou činnost chce z lásky k vědě podstoupit jen málo lidí, třebaže Bůh vložil přirozenou touhu po ní do myslí všech lidí.
2. Za druhé je nepříhodné, že ti, kdo nalezli uvedenou pravdu, stěží toho tak dosáhli po dlouhé době, jednak k vůli hloubce této pravdy, neboť k jejímu pochopení rozumovou cestou bývá lidský intelekt vhodně vzdělán až po dlouhém cvičení; jednak také k vůli oněm mnohým věcem, jež se předem vyžadují, jak bylo řečeno; dále také proto, že zvláště v době mládí , když bývá lidská duše zmítána mnohými hnutími vášně, není vhodná k poznávání tak hluboké pravdy, nýbrž "v klidu se stává moudrou a vědoucí", jak se uvádí v VII. knize Fyziky. (VII Physic.III,7; 247 b). Lidské pokolení by tedy zůstalo v temnotě nevědomosti, kdybychom měli k poznání Boha pouze onu jedinou cestu rozumového poznání; a poznání Boha, které nejvíce činí lidi dokonalými a dobrými, by vzrůstalo jen u několika málo lidí a u těch zase až po dlouhé době.
3. Za třetí je nepříhodné, že ke zkoumání lidského rozumu se většinou přimíchává klamnost k vůli slabosti lidského intelektu v úsudku a příměsi představ a výmyslů. Proto by u mnohých zůstalo pochybným také to, co je nejpravdivěji prokázáno, jelikož neznají postup prokazování, a zvláště, když vidí, že různí, kdo jsou označováni mudrci, učí různě. Tak také mezi mnohým pravdivým, které se prokazuje, se přimísí někdy něco klamného, aniž se to prokazuje, nýbrž se to jen tvrdí jako pravděpodobné nebo řečnickým obratem, což se někdy bere za prokázané. Je tedy nutno lidem zjevit o Božích věcech samotnou pravdu cestou víry, pevné jistoty.
Příhodně tedy Boží milostivost pečuje o to, že nám přikazuje věřit také to, co rozum může vyzkoumat, aby se tak všichni mohli snadno účastnit poznávání Boha, a to bez pochyb a omylu.
To je ono, co se praví: "Nežijte tak, jak žijí pohané, podle svých marných představ. Mají rozum zatemnělý." (Ef 4,17-18) A "všichni tví synové budou Hospodinovými učedníky." (Iz 54,13)