Není osvěta jako osvěta

Není osvěta jako osvěta

Když se dokonale podrobíš tomuto očišťování, ovládnu pokaždé lépe svým Duchem přemítavost tvé mysli. Uzdravím tě z duchovní chamtivosti, z pýchy. Naučím tě lépe poznávat svou ubohost. Potom tě začnu zakalovat dalšími očistnými zkouškami.
Zase zkoušky? Jaké? Nebylo jich už dost?
Potřebuji tě vyzkoušet těžkostmi ve studiu, v plnění životních povinností. Někdy rychle povolám k sobě tvé nejdražší, se kterými jsi těsně spojen. Někdy dopustím těžká pokušení proti čistotě a trpělivosti, aby tvé ctnosti v boji zesílily a hlouběji se v tobě zakořenily. Ba i dopuštěním chorob a nemocí tě vyzkouším. V takové krizi znovu obdělávám tvou duši, ale hlubší orbou. Odstraňuji z tvé duše i kořeny hříchů.
Taková krize je však nebezpečná tak, jako v přirozeném životě období okolo patnáctin. Můžeš se snadno zpronevěřit svému povolání. To znamená, že by ses jako většina nepodrobil těmto zkouškám tak, abys jimi mohl projít osvěcující cestou pokračujících. Zůstal bys vlažný. Potom bys už ovšem nedošel ani mezi začátečníky. Uvízl bys jako duše nedozrálá nebo vlažná. Pak by o tobě platily moje slova, žes nepoznal čas svého navštívení, prostě okamžik druhého životního kroku.
Jsi-li přitom duchovní osoba, pak se po takovém propadnutí při zkoušce asi moc nestaráš o svou dokonalost a svatost. Ať cílevědomě nebo bezcílně, zdržuješ na cestě k dokonalosti sebe i druhé. Překážíš nejen sobě, ale i jiným, kdo vážně touží po dokonalosti. Tehdy tvá modlitba postrádá nazíravost. Jen takové suchopárné omílání slov.
Tak se někdy v modlitbě stáváš křečovitě zaseknutým. Pohybuješ se stále na stejném místě jako obehraná deska, kde se omílá stále stejná melodie, a nemůžeš se pokročit dál v rozjímání. Tak jsi vnitřně zablokován proti každému rozjímání.
Jak se dostat z takového zaseknutí?
Neboj se! Já se s tebou modlím, abys úspěšně překonal krizi zkoušek. Připoj se ke mně s dobou vůlí! Mohu tě obdařit počátečním vlitým nazíráním na tajemství víry. S tím ti dám živou touhu po dokonalosti. Potom jako začátečník, který se stáváš pokročilým, vstoupíš do života osvětného. Osvěcuji tě zvláště darem vědění. To, abys lépe poznával svou ubohost, marnost světa a pomíjivost lidského uznání, poct a hodností. Zakusíš, že tě už nepřitahují. Jen se mnou podnikni ten krůček na cestu vrcholné osvěty. Začínáš žít novým životem, protože dospíváš.
Jaké bude přesněji to očišťování smyslů?
To se nedá jednoznačně říci. Není stejné ani u těch, kdo se mu podrobují. Všichni ho neprožívají nastejno. Dá se to sledovat hlavně u těch málo velkodušných. Budeš-li postrádat velkodušnost, pak zakusíš časté přerušování té suchopárné noci smyslů. Pocítíš ji pouze čas od času. Tehdy se ti někdy zdá, že přemítavé rozjímání je jaksi vyloučené. Jindy je ti úplně snadno dostupné. Nevládneš totiž nad smysly tak, abys dovedl ochotně a s radostí odložit přemítavé úvahy, protože tohoto vyššího nadání využiješ jen občas. Takový osvěcující život je nedokonalý.
Jaká je příčina? Proč se to tak děje?
Důvodem je nedostatek velkodušnosti.
A proč by měl jen někdo dojít k vysokému stupni dokonalosti?
Věř mi, že ani v nejmenší míře neomezuji toto své vyšší nadání na malý počet vyvolenců! Přeji si, abys dosáhl vysokého stupně dokonalosti jako všichni ostatní. Proto na tebe dopouštím drobné všední zkoušky. V nich odhaluji slabost. Uhýbáš-li před utrpením a před pocitem bolesti, tak se zdráháš přijmout svůj životní kříž. Potom už nepokračuji ve tvém očišťování. Toužíš po po dokonalosti, ale zdráháš se nechat vláčet cestou zkoušek. A přitom právě na nich by ses stal mým dospělým přítelem, který věrně následuje moje volání.
Tak asi vypadá přechod k vyššímu způsobu duchovního života. Až dosud můžeš snadno sledovat logický a životný postup kroků, kterými je ti dáno projít. Není to mechanické slepování jednotlivých období. Žádné přešlapování na místě. Je to plynulý rozvoj tvého života jako živé skladby.
Když je ten rozvoj plynulý, jak tedy mohou vyniknout nějaké odlišnosti jednotlivých kroků na cestě k dokonalosti?
Smýšlení pokračujících anebo pokročilých poznáš jedině podle toho, jak ochotně naslouchají, ale také poslouchají mé volání. S tvým osvíceným sebepoznáním ti dávám skoro zkušenostní poznání mne, tvého Bratra a Spasitele, a to nejen v zrcadle stvoření a podobenstvích, nýbrž v zrcadle tajemství spásy. S tím tě seznamuji stále důvěrněji, zvláště v modlitbě. Během ní každodenně rozjímáš o tom tajemství. O mé velebnosti rozjímáš nejen tehdy, když hledíš na hvězdné nebe, na rozbouřené vlny moře, na nebetyčné vrcholky hor, když myslíš na mne, svého dobrého Pastýře a na sebe, jako na marnotratného syna. Poznáváš mou velebnost v zrcadle neporovnatelně dokonalejším, v tajemství Vtělení a Vykoupení. I jako pokročilý nazíráš občas na mou dobrotu v přírodě, v podobenstvích. Bližší ti však je rozjímání o tajemstvích spásy. Zatím ovšem nedocházíš k nazírání dokonalých duší. Jen přechodně a občas ti dopřávám nazírat mé svrchované Dobro.
Tvá duše dítěte našeho společného věčného Otce a společné panenské Máti se spirálovitým pohybem povznáší k tajemstvím mého přijetí tvého těla při Vtělení anebo mého dětství v tvé kůži, k tajemství mého utrpení až k smrti na kříži, a pak Vzkříšení, Nanebevstoupení a slávě. V těchto tajemstvích nazíráš na mou svrchovanou Dobrotu, kterou ti zázračně dávám. S tímto nazíráním ti jako pokročilé duši dávám za tvou věrnost a velkodušnost dar rozumu. Přináším ti tedy mnohé objasnění. Tím stále hlouběji pronikáš tajemství a poznáváš jejich Krásu, tak vznešenou i prostou, přístupnou jen tobě, pokornému s čistým srdcem.
Zpočátku se zmocňuji tvé citovosti, tvých emocí, afektů a nálad. Později si podrobuji tvou chápavost. Osvobozuji tě od přehnané soustředěnosti a malichernosti světského poznání. Takto se vnitřní život tvé duše překvapivě zjednodušuje.
Když v pokročilosti takto nazíráš na tajemství mého života ve tvém těle, tak mě zpravidla miluješ nejen tak, že se vyvaruješ zásadní roztržky ode mne, nýbrž také napodobuješ ctnostný život mne a naší panenské Máti: pokoru, laskavost, trpělivost. Zachováváš nejen moje přikázání, ale i moje evangelní rady - chudobu, čistotu a poslušnost, nebo aspoň ducha těchto rad a vyhýbáš se nedokonalostem.
V tomto období odměňuji statečnost tvé duše. Nedávám ti však jen nějaké povrchní citové útěchy. Přináším ti jasnější světlo v rozjímání a v apoštolátu živou touhou po mé slávě a po obnově a vrcholném zdokonalení duší. Obdarovávám tě i vroucnější modlitbou. Stane se, že tvou duši obdařím modlitbou pokoje, když tvou vůli poněkud povznesu svým nadlehčením. Snadno se ti pak působí v apoštolátu, ve škole, v organizování duchovního života. Miluješ mě, který se ti tak těsně, osobně a důvěrně přibližuji, jako svrchovanou Pravdu, Dobro, Krásu a Lásku nejen z celého srdce, ale i z celé duše, celým svým životem, avšak ještě ne ze všech svých sil, ani ne z celé své mysli, protože tvůj duch není ještě ustálen.
Jenže co bude dál?
Potom zpravidla přivodím něco podobného co ti dělám jako začátečníkovi, kterého odměňuji citovými útěchami. Takto se ti jako začátečníkovi stává, že si z maskované pýchy příliš zakládáš na tom, že se zbožně modlíš, že úspěšně apoštoluješ, vyučuješ nebo hlásáš moje věčné Slovo. Zapomínáš, že jsou to moje dary. Proto jich používáš jaksi sobecky. Něco takového je neslučitelné s životem tebe, který se mi klaníš v duchu a v pravdě. Pracuješ pro mě a pro duše, ale přitom nezapomínáš ani na sebe. Mimovolně hledáš sebe i v samé starostlivosti o své okolí a zapomínáš na moji osobní a důvěrnou všudypřítomnost. Myslíš si, že ty sám máš v činnosti velké úspěchy. To se ale pleteš. Myslíš si o sobě příliš mnoho. Pokládáš se za nenahraditelného. Přeceňuješ své schopnosti. Nevidíš svou ubohost, nýbrž jen chyby ostatních. Snad oklameš jiné lidi, snad i sebe, ale nikdy neoklameš mě, který vidím na dno tvého srdce. Shledávám, že ti často chybí čistý úmysl, soustředěnost na můj vzor a upřímnosti tvého přátelství se mnou. Ani sám k sobě nejsi dost upřímný! I když se snad okázale a procítěně hlásíš ke mně, přesto nejhlubší jádro tvého srdce se točí jen kolem tebe. Základ tvé duše mi pořád ještě odcizuješ ve svůj prospěch. Obětuješ mi jen část svých úmyslů.
Tohle jsou chyby tvé nazíravé duše ve stavu pokročilosti. Naivně důvěřuješ své obrazotvornosti a domýšlíš si, že rozmlouváš se mnou a se svatými jako se sobě rovnými. V těchto chybách vězíš, třebaže na každém kroku apoštoluješ. Tyto chyby tvé duchovně pokročilé duše se projevují hlavně tehdy, když trpíš a musíš přijmout názory jiných. Proto v tomto období duchovního života může ztroskotat i tvé duchovní povolání. Z toho je vidět, že nesleduješ ani tak mou přítomnost, protože v mých vyšších službách myslíš hlavně na sebe. Právě proto potřebuješ další očištění, důkladné očištění ducha, aby základ vyšších schopností tvé duše byl rovněž čistý.
Bez tohoto třetího významného kroku nikdy nedojdeš do života ztotožnění a blaženého splývání, totiž do zralého věku svého duchovního života.
Patříš-li k dokonalým lidem horlivého apoštolského ducha, tak tyto zkoušky nebývají tak zjevné. Prolínají se ti s potížemi v apoštolování.
V čem vůbec spočívá taková duševní krize duše?

Tvá duše je zbavena citových radostí, ale také mého vyššího objasnění ohledně tajemství spásy a též svých vroucích tužeb. Nedaří se ti už tak v práci, ani při vyučování nebo hlásání mého slova, na cos byl tak pyšný a čím ses vytahoval nad druhé. Je to čas velké suchopárnosti smyslové i duševní. K tomu někdy dopouštím i velká pokušení, ne sice proti čistotě a trpělivosti, ale proti víře, naději a lásce ke mně a k bližním. Ty bývají pro tvou duši velmi krušné a tíživé. V tomto období duchovního života na tebe dopouštím velké nesnáze v šíření mé radostné noviny, jako nactiutrhání, překážky, neúspěchy. Dopouštím, aby tě osočovali a zahrnovali nevděkem často právě ti, kterým dlouho sloužíš a dobře činíš. Jenže právě proto je musíš milovat čistěji kvůli mně a ve mně. Trpné očišťování ducha můžeš nazývat svou mystickou smrtí nebo smrtí starého člověka v tobě. Apoštol národů ti píše, že starý člověk je spolu se mnou ukřižován, aby byly potlačeny scestné sklony tvého, přirozeně dobrého těla, abys už nebyl zajatcem takových scestností. Zkus ovládnout toho zaostalce se zpozdilým způsobem života, který se utápí v klamných touhách! Dopřej mi, abych v tobě obnovil svůj původní obraz podle mé podoby, a nech se zušlechtit ve svém duchovním smýšlení a přetvořit v nové stvoření podle mého vzoru v pravé spravedlnosti a svatosti!
Taková je logika mého vyššího duchovního života v tobě. Pod náporem očišťování se tvá duše cítí zraněná a poražená silnou láskou. Když dopouštím tvé zahrnutí utrpením, moje vyšší láska tě záhy zraní, neboť je jemnější a vroucnější. Oheň mé vyšší lásky se podobá přirozenému ohni, který postupně napřed dřevo vysuší, pronikne a potom promění v sebe. Pokrok v poznání a v milování našeho věčného Otce jako příznak tohoto očišťování je právě to, čím se liší od jiných utrpení, která se mu v něčem podobají. Ty duši vůbec neočišťují, ale můžeš je snášet z lásky ke mně a v duchu odevzdanosti do vůle našeho společného věčného Otce.
Podobně ani utrpení, které na tebe dopouštím kvůli tvé nedbalosti v mravním životě nebo jako následek tvé nezvládnuté a rozbouřené smyslnosti, nemusí tvou duši očistit. Tvá duše to však může přijmout jako zdokonalující pokoření za nedbalý život nebo jako povzbuzení k nápravě.
Pořád nějaké zkoušky! Odkud se pořád vynořují?
Dopouštím je na tebe.
Tohle že děláš? To má být tvá vyšší láska ke mně, křehkému tvoru?
Nedělám to. Jen dopouštím to, co na sebe přivoláváš, abych tě, pokročilého, přivedl k pevnější víře, k silnější naději a k vroucí lásce. Základ tvé duše má patřit výlučně našemu věčnému Otci, a tedy také mně, tvému Bratru a Spasiteli, jakož i našemu společnému Duchu.
Potom porozumíš slovům knihy Moudrosti: "Jako zlato v peci je zkoušel a jako zápalnou oběť je přijal". Stejně tak porozumíš slovům žalmisty: "Pane, ať nejsem zahanben, neboť tě vzývám. Spravedlivé skrýváš clonou své tváře před úklady lidí. Já jsem sice řekl v úzkosti svého ducha: jsem zapuzen z tvých očí. Přece však jsi vyslyšel hlas mé modlitby, když jsem k Tobě volal."
Ovšem i tato krize má své úskalí. Obstojíš v ní, jen když budeš velkodušný a obezřetný. Chce to často hrdinskou víru, doufání proti veškeré lidské beznaději, až se to promění v dokonalou odevzdanost. Potřetí obdělávám tvou duši, ale už daleko hlubší orbou, tak hlubokou, že se ti zdá, jakoby duše byla zničena vnitřními souženími, o jakých nechávám vypovídat Jeremiáše.
Když přežiješ tuto krizi duše, tak mě miluješ nejen z celého srdce a z celé duše, ale už i veškerou svou silou a chystáš se zamilovat si mě celou svou myslí, aby ses v té nejušlechtilejší činnosti své duše, která má v tobě vlastně všechno řídit, stal poslušným mému volání. Dorůstáš do mého přítele v duchu a v pravdě.