5. O tom, že to, co nelze rozumem vyzkoumat, se příhodně předkládá k věření

Kapitola 5.

O tom, že to, co nelze rozumem vyzkoumat,
se příhodně předkládá k věření.

Některým se ovšem zdá, že se snad nemělo předkládat člověku k věření to, jež nedostačuje rozum vyzkoumat, protože Boží Moudrost pečuje o každého podle možností jeho přirozenosti.
Je tedy nutno prokázat, že je třeba předkládat člověku jako Boží zjevení také to, co přesahuje lidský rozum.
Nikdo totiž svou touhou a snahou nesměřuje k něčemu, leda když to napřed pozná. Jelikož tedy jsou lidé Boží prozřetelností určeni k vyššímu dobru, než jaké může v přítomném životě okusit lidská křehkost, jsou lidé řízeni božskou prozřetelností, jak můžeme sledovat v následujícím. (Kn.III, Kap.142), bylo nutné naši mysl povolat k něčemu vyššímu, než k čemu může dospět náš rozum v přítomném životě; abychom se tak učili po něčem toužit a svou snahou usilovat o to, co přesahuje celý stav nynějšího života. A to přísluší zvláště křesťanskému náboženství, které jedinečně slibuje dobra duchovní a věčná. Proto se v něm také předkládá mnohé, jež přesahuje lidské smysly. Avšak Starý Zákon, jenž obsahoval časná přislíbení, předložil také nemnohá, která se vymykají rozumovému zkoumání. Dle toho také filozofové dbali na přivádění lidí od smyslových rozkoší ke ctnostem, že se totiž musí ukazovat, že jsou dobra jiná, vznešenější, jejichž zakoušení mnohem více těší ty, kdo se věnují aktivním a rozjímavým ctnostem. (Ethic. VII,13; X,1,5)
1. Podobnou pravdu je nutno také předkládat lidem k věření, aby měli poznávání Boha za pravdivější. Jedině tehdy totiž vpravdě poznáváme Boha, když o něm věříme, že je nade všechno to, co člověk může o Bohu myslet, protože Boží podstata přesahuje přirozené poznání člověka, jak bylo prokázáno výše. (Kap. 3) Tedy tím, že se předkládají člověku některé pravdy o Bohu, které přesahují rozum, utvrzuje se v člověku mínění, že Bůh je něco nade všechno to, co lze myslet.
2. Vyplývá z toho též jiný prospěch, totiž potlačování předpojatosti, jež je matkou bludu. Někteří totiž smýšlí o svém důmyslu tak, že uvažují, že mohou intelektem měřit celou Boží přirozenost, neboť se domnívají, že pravdivé je všechno, co se jim zdá, a klamné to, co se jim nezdá. Aby tedy byl lidský duch osvobozen od této předpojatosti a přešel ke skromnému poznání pravdy, tak bylo nutno předložit člověku jako Boží zjevení některé pravdy, jež naprosto přesahují jeho intelekt.
3. Ukazuje se také jiná užitečnost dle toho, co říká Filozof (Ethic., X,7; 1177 b - 1178). Ač totiž Simonides radil nějakému člověku, aby pomíjel poznávání Boha, a používal rozumu jen k lidským záležitostem, neboť je třeba, aby člověk zkoumal lidské a smrtelník smrtelné, Filozof proti němu uvádí, že člověk musí pokud možno tíhnout k nesmrtelnému a Božímu. Proto také praví, že ač je toho málo, co poznáváme o vyšších podstatách, přece je toto skromné více milované a vytoužené, než všechno ono poznání, jež máme o nižších podstatách. (De Animal, XI; I De Partibus Animal, V; 644 b) Praví také, že, ačkoli se otázky o vesmírných tělesech mohou řešit zcela skrovným a místním poznáním, někdy se posluchači stává, že jeho radost je veliká. (II Cael.et Mund. XII, 1; 291 b)
Z toho všeho je zřejmé, že poznání těch nejvznešenějších věcí, jakkoli je nedokonalé, přece přináší největší zušlechtění duše. A proto ty věci, jež jsou nad lidský rozum, takže je rozum nemůže pochopit, přece jen působí zdokonalení, když se jich aspoň poněkud dosahuje vírou. Proto se praví: "mnoho je ti ukázáno, co je nad lidské smysly". (Sír 3,25) A "tak ani Boží nitro nezná nikdo, jen Boží Duch. Nám to Bůh zjevil skrze svého Ducha."
(I Kor 2,10-11).