30. O tomm, která jména lze uvádět o Bohu

Kapitola 30.

O tom, která jména lze uvádět o Bohu

Z toho lze také uvažovat o tom, co se může o Bohu říci nebo neříci; nebo, co se vypovídá výhradně o Bohu, co dále současně o Bohu a jiných věcech: ježto se totiž v Bohu nalézá dokonalost veškerého jsoucna, ale na jiný způsob obzvlášť, a tato jména označují dokonalost prostou jakéhokoli nedostatku, tedy se uvádějí o Bohu, i o jiných věcech, jako je dobrota, moudrost a bytí.
Avšak kterékoli názvy, vyjadřující podobné dokonalosti, nemohou se uvádět o Bohu způsobem vlastním tvorům, leda podobenstvím a obrazně, jimiž se může upravit to, co je jednoho, pro druhou věc, jako se některý člověk nazývá kamenem kvůli zatvrzelosti; všechno jsou to ale jména, daná k označení druhu stvořené věci, jako člověk a kámen, neboť každému druhu přísluší vlastní způsob dokonalosti a bytí. Podobně také kterákoli jména označují vlastnosti věcí, jež jsou zapříčiněny vlastními základy druhů. Proto se nemohou říci o Bohu, leda obrazně. Jestliže se však některé dokonalosti vyjadřují nejvítečnějším způsobem, jímž jsou Bohu příhodné, říkají se o samotném Bohu, jako vrcholné dobro, první jsoucno a podobně.
Pravím však, že některá z uvedených jmen zahrnují dokonalost bez nedostatku, vzhledem k tomu, k čehož označení byl název zaveden; co se ale týká způsobu označení, každý název má nedostatek, protože jménem vyjadřujeme věci takovým způsobem, jakým chápeme intelektem. Náš intelekt však začíná poznání ze smysly vnímatelného, kde něco jiného je tvar a mající tvar, kvůli složení látky a tvaru. V těchto věcech se ovšem nachází jednoduchý tvar, ale nedokonalý, jakožto nejsoucí o sobě; avšak mající tvar se nepochybně nachází o sobě; nikoli ovšem jednoduchý, nýbrž mající hmotnost; proto cokoli náš intelekt označuje jako o sobě jsoucí, označuje v hmotnosti; co však označuje jako prosté, neoznačuje jako, že něco je, nýbrž jako, čím je. A tak u každého námi uvedeného jména se, vzhledem ke způsobu označování, nachází nedokonalost, jaká nepřináleží Bohu, třebaže označená věc je Bohu nějakým způsobem obzvláště příhodná: je to zřejmé u názvu dobroty a dobrého; dobrota totiž označuje něco jako nikoli o sobě jsoucí, kdežto dobro je zjevné; s ohledem na to se Bohu příhodně neupraví žádný název, nýbrž pouze k tomu, k čehož označení se jméno uvádí.
Tedy tato jména, jak učí Dionysius (Cael. Hier.,II,§ 3; De Div. Nomim.,I, V), mohou se o Bohu tvrdit i popírat; tvrdit však k vůli rázu jména, kdežto popírat k vůli způsobu označování.
Avšak onen způsob výtečnosti nade vše, jímž se dokonalosti uvedené námi danými názvy nacházejí v Bohu, nelze udat, leda popřením, jako řekneme-li, že Bůh je věčný nebo nekonečný, nebo také jeho vztahem k jiným, jako když se nazývá první příčinou nebo vrcholným dobrem; o Bohu totiž nemůžeme pochopit, co je, nýbrž, co není, a kterak se k němu má jiné, jak je patrno z uvedeného.