26. O tom, že v BOhu není formální bytí všeho

Kapitola 26.

O tom, že v Bohu není formální bytí všeho

Z uvedeného se vyvrátí blud těch, kdo tvrdili, že Bůh není ničím jiným, než formálním bytím každé věci.
Vždyť se toto bytí dělí bytím podstaty a bytím případku. Boží bytí však není bytím podstaty, ani bytím případku, jak bylo právě prokázáno. Je tedy nemožné, aby Bůh byl oním bytím, jímž je formálně každá věc.
Taktéž: věci se navzájem neodlišují dle čeho mají své bytí, protože se v tom všechny scházejí. Odlišují-li se tedy věci navzájem, tak je třeba buď, aby se bytí sestavilo do druhů nějakými přidanými odlišnostmi, takže různé věci mají různé bytí podle druhu; nebo, že se věci odlišují tím, že samo bytí je příhodné různým přirozenostem podle druhu. První z toho je ale nemožné, protože u jsoucna nemůže nastat nějaké přidání dle způsobu, jímž se odlišnost přidá rodu, jak bylo uvedeno (Kap.25). Zbývá tedy, že se věci odlišují podle toho, že mají různé přirozenosti, jimiž se různě získává bytí. Boží bytí se ale nepřibližuje přirozenosti jiného, nýbrž je samotná přirozenost neboli bytnost Boží, jak bylo prokázáno. (Kap.22) Jestliže by tedy Boží bytí bylo formálním bytím všeho, pak by bylo třeba, aby prostě vše bylo jedno.
Dále: základ je přirozeně dříve, než to, čeho je původem; avšak bytí u některých věcí má něco jako základ. Forma, tvar se totiž nazývá základem bytí; a podobně jednající, ježto činí, že některá jsou v uskutečnění. Je-li tedy Boží bytí bytím každé věci, plyne z toho to, že Bůh, který je svým bytím, měl by nějakou příčinu; a tak nebude nutným, že je sebou; opak toho byl prokázán výše. (Kap. 15)
Dále: co je společné mnohým, není mimo mnohé, leda pouhým rázem; jako živočich není mimo Sokrata a Platona a četné jiné živočichy leda intelektem, který poznává tvar živočicha, zbavený všech ozvláštňujících jednotlivin a do druhů seřazujících; kdo je totiž člověkem, je vskutku živočichem; jinak by z toho plynulo, že v Sokratovi i Platonovi je více živočichů, totiž společný živočich, i společný člověk, i sám Plato. Samotné společné bytí je tedy daleko méně něčím mimo všechny existující věci, leda jen v intelektu. Jestliže by tedy Bůh byl společným bytím, tak Bůh nebude nějaká existující věc, ale taková, která je pouze v intelektu. Bylo však výše prokázáno (Kap.13), že Bůh je něčím nejen v intelektu, nýbrž v přirozenosti věcí. Bůh tedy není samotným bytím všeho.
Taktéž: plození, vzato o sobě, je cesta do bytí, kdežto rozklad je cesta do nebytí. Cílem plození totiž není forma či tvar a cílem rozkladu zánik, leda že tvar způsobuje bytí a zánik nebytí. Uznáme-li, že nějaký tvar nezpůsobuje bytí, neříkalo by se plodit to, co by takový tvar přijalo. Je-li tedy Bůh formálním či tvarovým bytím všeho, následovalo by, že je cílem plození, což je klamné, jelikož je sám věčný, jak bylo výše prokázáno.(Kap.15)
Mimo to: následovalo by, že bytí kterékoli věci bylo od věčnosti. Nemůže tedy být plození a rozklad; je-li totiž plození, pak je třeba znovu získat předtím existující bytí nějaké věci. Buď tedy k něčemu dříve existujícímu, nebo žádným způsobem dříve existujícímu:
Jestliže prvním způsobem, jelikož je jediné bytí všeho existujícího, tedy dle uvedeného položení následuje, že věc, o které se říká, že se rodí, nepřijímá nové bytí, ale nový způsob bytí; to nezpůsobuje rození, nýbrž střídání.
Jestliže však věc na žádný způsob dříve neexistovala, pak z toho plyne, že vzniká z ničeho; to však je proti řádu plození. Proto toto stanovení naprosto ničí plození i rozklad; z toho je zjevné, že to je nemožné.
Tento blud také zamítá Posvátná Nauka, když vyznává, že Bůh je vznešený a vyvýšený, jak uvádí Izaiáš (Iz 6,1); a on, že " je nade všemi" (Řím 9,5). Je-li totiž bytím všeho, tak je něčím všeho, ale nikoli nade všecko.
Také tento blud se vyvrací tím že názorem, jakož i modloslužebníci, kteří dali nesdělitelné jméno, totiž Boží jméno dřevům a kamenům. (Mdr 14,21) Je-li totiž Bůh bytím všeho, dá se neméně pravdivě říci: "Kámen je jsoucno" jako "Kámen je Bůh". Jsou však čtyři důvody, která se zdají svádět k tomuto bludu.
První je převrácení porozumění některých autorit. Nachází se totiž v Dionysiově výroku: "Bytí všeho je předpodstatnělé božství." (De Cael. Hiear.,IV) Někteří z toho chtěli rozumět, že samo tvarové bytí všech věcí je Bůh; neuvažovali, že se takové porozumění nemůže shodovat se samotnými slovy. Je-li totiž Božství tvarovým bytím všeho, nebude nade vše, nýbrž ve všem, ba něco ze všeho. Praví-li se totiž, že božství je nade všecko, naznačuje se, že je dle své přirozenosti ode všeho odlišené a nade všecko umístěné. Avšak ve výroku, že božství je "bytí všeho" se naznačuje, že je od Boha shledána ve všem jakási podobnost Božího bytí. Toto jejich převrácené chápání se však jinde otevřeněji vylučuje: "ani dotek samého Boha, ani nějaké přimísení k jiným věcem, jako je u bodu vůči přímce, nebo obrazu pečeti k vosku". (De Div. Nomin.,II)
Druhé, co je svedlo k tomuto bludu, byla zatemnělost rozumu. Jelikož se to, co je společné, řadí do druhů neboli jednotlivě rozlišuje, domnívali se někteří, že Boží bytí, jemuž se nic nepřidává, není nějaké bytí vlastní, nýbrž bytí společné všemu. Neuvažovali, že to, co je společné neboli všeobecné, nemůže být bez přidávání, avšak, že se uvažuje bez přidávání. Nemůže totiž být živočich bez rozlišení rozumného nebo nerozumného, třebaže se uvažuje bez těchto odlišností; i když se také uvažuje všeobecné bez přidávání, přece není takové, aby na sebe nepřijalo přidávání. Kdyby se totiž živočichu nemohlo přidat nějaké rozlišení, nebyl by to rod; a podobně je tomu se všemi jinými jmény. Boží bytí je však bez přidávání nejen myšlením, ale také v přirozenosti věcí; je nejenom bez přidávání, nýbrž i bez schopnosti přijímat na sebe přidávání. Proto z toho samého, že přidávání nepřijímá, ani přijmout nemůže, může se dále uzavírat, že Bůh není bytí společné, nýbrž vlastní. Totiž z toho samého se jeho bytí odlišuje od všech jiných, že se mu nemůže nic přidat. Proto Komentátor uvádí, že se první příčina odlišuje od jiných a jaksi jednotlivě rozlišuje ze samotné ryzosti své dobroty. (De Causis, IX)
Třetí: k uvedenému bludu též svádí úvaha o Boží jednoduchosti. Totiž to, že Bůh je nekonečně jednoduchý, to někteří považovali za to, že je to Bůh, co se nalézá jako nejjednodušší na konci rozdělování z těch, které jsou v nás; nelze totiž postupovat do nekonečna ve skládání toho, co je v nás. V tom také rozumem pochybili, že nepřihlédli k tomu, že to, co se v nás nachází nejjednoduššího není ani tak dokončená věc, jako spíše něco z věci. Bohu se však přisuzuje jednoduchost jako nějaké věci dokonale o sobě jsoucí.
Čtvrté, co je mohlo přivést k bludu, je způsob hovoru, jímž pravíme, že Bůh je ve všech věcech; přehlédli, že není ve věcech jako něco ve věci, nýbrž jako příčina věci, jež svému účinku žádným způsobem neschází. Podobně neříkáme, že tvar je v těle a námořník na lodi.