22. O tom, že v Bohu je totéž bytí a bytnost

Kapitola 22.

O tom, že v Bohu je totéž bytí a bytnost

Z výše prokázaného však možno dále dokázat, že v Bohu není něčím jiným bytnost nebo cosi, nežli jeho bytí.
Výše (Kap.15) bylo totiž prokázáno nějaké bytí, jež musí být o sobě: jež je Bohem. Tedy ono bytí, které je nutným, pokud je něčí bytnosti připojeno, jež není tím, co samo je, je buď nesouhlasné s onou bytností čili odporující, jako je pro bělost, aby existovala o sobě její bytnost; nebo je s ní souhlasné či příbuzné, jako je pro bělost být na jiném.
Jestliže prvým způsobem, tak by pro onu bytnost jako o sobě nutnou nebylo příhodné být, jako ani pro bělost, aby existovala o sobě. Pokud však druhým způsobem, tak je třeba, že buď podobné bytí je odvislé od bytnosti, nebo obojí od jiné příčiny, nebo bytnost od bytí. První dvě jsou proti rázu toho, co je o sobě nutným, aby bylo; protože závisí-li od druhého, tak už není nutným, aby bylo. Ze třetího však plyne, že se ona bytnost případečně přibližuje věci, jež je o sobě nutná, aby byla; jelikož vše, co následuje bytí věci, je jí případečné; a tak nebude její bytnost. Bůh tedy nemá bytnost, která by nebyla jeho bytím.
Proti tomu se ovšem může říci, že ono bytí neodvisí docela od oné bytnosti, že by naprosto nebylo, leda, když by byla ona; odvisí však, pokud se týká spojení, jímž se jí připojuje; takže ono bytí o sobě je nutné, ale není o sobě nutné, aby se spojovalo.
Tato odpověď však neunikne výše uvedené nepříhodnosti, protože může-li se ono bytí chápat bez oné bytnosti, následuje, že ona bytnost se má případečně vůči onomu bytí; je-li však něco o sobě, je nutno, aby to bylo. Ona bytnost se tudíž má případečně k tomu, co je o sobě nutné, aby bylo; není tedy jeho bytností. Avšak to, co je o sobě nutné, aby bylo, je Bůh. Není tedy ona Boží bytností, nýbrž nějakou bytností Boha následující. Nemůže-li se však chápat ono bytí bez oné bytnosti, tak je ono bytí docela odvislé od toho, od čeho závisí jeho připojení k oné bytnosti; a tak se vrací to, co bylo dříve.
Dále: všechno je skrze své bytí. Co tedy není svým bytím, tak není nutné, aby o sobě bylo. Bůh je však o sobě nutným, aby byl. Bůh je tedy svým bytím.
Dále: Není-li Boží bytí jeho bytností, avšak jeho částí být nemůže, vzhledem k tomu, že Boží bytnost je jednoduchá, jak bylo prokázáno (Kap. 18), je třeba aby podobné bytí bylo něčím mimo jeho bytnost. Jenže všechno, co je příhodné k něčemu, co není jeho bytnost, je mu příhodné z nějaké příčiny. Ta totiž, jež o sobě nejsou jedno, pokud se spojují, tak je třeba, aby se spojila z nějaké příčiny. Bytí je tedy z nějaké příčiny příhodné oné bytnosti. Buď tedy něčím, co je z bytnosti oné věci, nebo samotnou bytností; nebo něčím jiným. Pokud prvým způsobem (bytnost je ovšem dle onoho bytí), vyplývá z toho, že něco je příčinou bytí sobě samému. To však je nemožné, jelikož dříve je, dle intelektu, příčina bytí, než účinek. Jestliže by tedy něco bylo sobě samému příčinou bytí, tak by se rozumělo být dříve, nežli by mělo bytí; to je vyloučené, leda že by se rozumělo, že něco je sobě příčinou bytí dle bytí případečného, kteréžto bytí je podle toho, jak se to vezme; to totiž není nemožné; hledá se totiž nějaké případečné jsoucno, zapříčiněné ze základů svého podmětu dříve, než by bylo, rozumí se podstatné bytí podmětu. Nyní ale nepojednáváme o případečném bytí, nýbrž o bytí podstatném. Pro něco je však příhodné být skrze nějakou jinou příčinu; ale všechno, co získává bytí od jiné příčiny, je zapříčiněné a není první příčinou. Bůh je však příčinou nemající příčinu, jak bylo prokázáno výše. (Kap.13) Takže ona bytnost, jež získává bytí odjinud, není bytností Boží; je tedy nutné, že Boží bytí je jeho bytností.
Dále: Bytí znamená jakési uskutečnění; neříká se přece, že něco je, z toho, že je v možnosti, ale z toho, že je v uskutečnění. Avšak všechno, čemu je příhodné nějaké uskutečnění, různé něco existující od něho, má se k němu jako možnost k uskutečnění; uskutečnění a možnost se uvádějí k sobě navzájem. Je-li tedy Boží bytnost něco jiného, než jeho bytí, plyne z toho, že bytnost a bytí se mají k sobě jako možnost a uskutečnění. Bylo však prokázáno (Kap. 16), že v Bohu není žádná možnost, ale že je čiré uskutečnění. Boží bytnost tedy není nic jiného, než Boží bytí.
Dále: všechno, co nemůže být, leda spolupůsobí-li k tomu více v jedno, je složené; avšak žádná věc, v níž je bytnost něco jiného než bytí, nemůže být, leda za spoluúčasti více, totiž bytnosti a bytí; tedy každá věc, v níž se bytnost liší od bytí, je složená. Bůh však není složený, jak bylo prokázáno. (Kap.18) Tedy samotné Boží bytí je jeho bytností.
Dále: každá věc je tím, že má bytí; žádná věc tedy, jejíž bytnost není jejím bytím, není skrze svou bytnost, nýbrž účastí na něčem, totiž na samotném bytí. Co je však skrze závislost na něčem, nemůže být první jsoucno; to, na čem závisí, je dříve než ono. Bůh je však první jsoucno, před kterým dříve není nic. Tedy Boží bytnost je totožná s Božím bytím.
O této vznešené pravdě poučil Pán Mojžíše, který se dotazoval: "Co když mi řeknou: ´Jak se jmenuje?´ Co jim odpovím? I řekl Bůh Mojžíšovi: ´Jsem, který jsem. Takto řekneš synům izraelským: ´Jsem´, poslal mne k vám" (Ex 3,13-14). Zjevuje, že jeho vlastní jméno je: "Jsem, který jsem". Avšak jakékoli jméno je stanoveno k označení přirozenosti nebo bytnosti nějaké věci. A tak zbývá, že samotné Boží bytí je jeho bytnost neboli přirozenost. Církevní Učitelé vyznávali také tuto pravdu. Hilarius totiž praví: "Bytí, nikoli případek Bohu, nýbrž svébytná pravda a dlící příčina i přirozená vlastnost rodu" (VII De Trinitate, 11). Také Boetius uvádí, že Boží podstata je samo bytí a od ní je bytí. (De Trinitate, 2)