18. O tom, že v Bohu není žádná složenina

Kapitola 18.

O tom, že v Bohu není žádná složenina.

Z předchozího možno uzavírat, že v Bohu není žádná složenina.
V každé složenině totiž musí být uskutečnění a možnost. Mnohé se totiž prostě nemohou stát jedním, ale jen tak, že něco je tam možnost a něco uskutečnění; takže se nesjednocují, leda jako spoutána nebo jako shromážděna, ale prostě nejsou jedno; také samotné shromážděné části jsou u nich jako možnost vzhledem k jednotě. Sjednocené v uskutečnění jsou totiž teprve tehdy, pokud byly sjednotitelné v možnosti. V Bohu však není žádná možnost; tedy v něm není nějaká složenina.
Dále: všechno složené je pozdější, než složky. Tedy první jsoucno, kterým je Bůh, není z něčeho složeno.
Dále: všechno složené je v možnosti rozpadnutelné, pokud je to z rázu složení, i kdyby v některých bylo něco jiného odporujícího rozpadnutelnosti. Co je však rozpadnutelné, tak má možnost k nebytí, což však bohu nepřísluší, protože je o sobě nutné, že je. Není v něm tedy žádná složenina.
Dále: Každá složenina potřebuje někoho skládajícího: je-li totiž složenina, tedy je z vícera; co však je o sobě mnohé, nespojuje se v jedno, leda pokud to někdo skládající sjednotí. Pokud by tedy Bůh byl složený, tak by měl skladatele; nemohl by totiž sám sebe složit, protože nic není příčinou sebe sama; předcházel by totiž sobě samému, což je nemožné. Skládající však je účinnou příčinou složeného. Bůh by tedy měl účinnou příčinu a tak by nebyl první příčinou, jak bylo uvedeno (Kap.13).
Dále: v každém druhu je něco tím vznešenějšího, čím jednoduššího; jako ve druhu horkého oheň, jenž nemá nějakou příměs studeného. Co je tedy na konci vznešenosti všech jsoucen, to musí být na konci jednoduchosti. Avšak to, co je na konci vznešenosti všech jsoucen, nazýváme Bohem, protože je první příčinou; příčina je totiž vznešenější, než účinek; nemůže se ho tedy týkat žádná složenina.
Mimo to: v každé složenině není dobro té či oné části, ale dobro celku; a dobrým označuji dle oné dobroty, jež je vlastní celku a jeho zdokonalení. Části jsou totiž s ohledem na celek nedokonalé, jako části člověka nejsou člověk. Totiž části šestistopého verše nemají dokonalosti šestistopého verše; podobně ani části přímky nedosahují dokonalosti míry, jež spočívá v celé čáře. Je-li tedy Bůh složený, tak se jeho vlastní dobrota a dokonalost nachází v celku, ale nikoli v některé z jeho částí. A tak by v něm nebylo čistě dobrým to, co je mu vlastní; není tedy sám prvním a nejvyšším dobrem.
Dále: před veškerou mnohostí se musí nalézt jedinost. V každé složenině je však množství. Tedy je nutné, že to, co je přede vším, totiž Bůh, postrádá jakékoli složení.