Kapitola15

Bůh je věčný.

Z toho se dále jeví, že Bůh je věčný.
Vždyť všechno to, co začíná být nebo přestává, utrpí to pohybem, neboli změnou. bylo však prokázáno, že Bůh je naprosto neměnitelný (Kap. 13); je tedy věčný, nemá počátku ani konce.
Dále: dobou se odměřuje pouze to, co se pohybuje; "doba je totiž počtem pohybů" (jak je patrno z IV Physic., 11, 5; 219 b). Bůh je však naprosto bez pohybu, jak bylo již prokázáno. (Kap.13); tedy se dobou neměří. Není tedy u něho dříve a později; nemá tedy bytí po nebytí; takže v jeho bytí nemůže být shledán ani postup, neboť to nelze pochopit bez doby. Je tedy bez počátku a konce, takže má své bytí celé současně; v tom tkví důvod věčnosti.
Dále: kdyby Bůh někdy byl a potom nebyl, tak by byl někým vyveden z nebytí k bytí; nikoli však sám od sebe, protože to, co není, nemůže nic konat. Jestliže byl vyveden od nebytí k bytí někým jiným, tak to je dříve, než on. Bylo však prokázáno, že Bůh je první příčina; nezačal tedy být; takže ani být nepřestane, protože to, co vždy bylo, má vždy dokonalost bytí. Je tedy věčný.
Dále: vidíme ve světě některé bytosti, u kterých je možno, aby byla a nebyla, totiž ta, která se rodí a zanikají. Avšak všechno, co je možné, aby bylo, má příčinu, neboť má-li se stejně ke dvojímu, totiž k bytí a nebytí, je třeba, pokud se mu přivlastní nějaké bytí, aby to bylo z nějaké příčiny. Jenže v příčinách se nemůže postupovat do nekonečna, jak bylo dříve prokázáno Aristotelovým důvodem (kap. 13.); je tedy třeba uvést něco, co musí být. Avšak všechno nutné má příčinu své nutnosti buď odjinud, nebo nikoli, ale je nutné samo sebou. nelze však postupovat u nutných věcí, majících příčinu své nutnosti odjinud; musíme tedy uznat nějaké první nutné, jež je nutné samo od sebe; a to je Bůh, jelikož je první příčinou, jak bylo uvedeno. (Kap.13) Bůh je tedy věčný, protože všechno nutné samo o sobě je věčné.
Také Aristoteles prokazuje (VIII Physic., I,10; 251 b) z věčnosti času věčnost pohybu; z toho zase prokazuje věčnost podstaty, která pohybuje. Bůh je však také první pohybující podstatou; je tedy věčný. Avšak i když se popře věčnost času i pohybu, přesto zůstane důvod k věčnosti podstaty; pokud totiž nenastal pohyb , tak je třeba, aby jej začal nějaký hybatel, který, jestliže započal, tedy přejal od jiného jednajícího. A tak se dá jít do nekonečna, nebo se zastavit u něčeho, co nezapočalo.
Tuto pravdu ovšem dosvědčuje Boží autorita. Proto žalmista praví: "Ty však, Hospodine, ty zůstáváš věčně". (Ž 102, 13) a též: "Ale ty jsi stále týž a bez konce jsou tvoje léta". (Ž 102, 28)