11.Odmítnutí předešlého názoru a řešení předešlých důvodů

Kapitola 11.

Odmítnutí předešlého názoru a řešení předešlých důvodů

Uvedený názor ovšem vyplývá:
Částečně zajisté ze zvyku, dle něhož lidé od počátku bývají zvyklí slýchat jméno Boží a vzývat je. Avšak zvyk a zvláště takový, jenž je od počátku, nabývá síly přirozenosti; tak se také stává, že to, čím se duch od mládí naplní, uchovává se tak pevně, jakoby to bylo přirozeně a o sobě známé.
Částečně se to ale stává tím, že se neodlišuje to, co je známo o sobě prostě a to, co je nám známo samo o sobě. Neboť prostě je sice známo, že Bůh je, jelikož totéž, co Bůh je, je jeho bytí. Avšak protože totéž, co Bůh je, nemůžeme obsáhnout myslí, zbývá neznámé to, co se týká nás. Jako "každý celek je větší než jeho část", je o sobě známo prostě; avšak pro toho, který ráz celku nepojal myslí, může být neznámé. A tak se stává, že náš intelekt se má k těm nejznámějším věcem tak, jako oko sovy ke slunci. (II Metaphys. I,2; 993 b)
Není ani nezbytné, aby ihned, s poznáním významu slova Bůh, bylo známé, že Bůh je, jak zamýšlel první důvod. Předně totiž není všem známo, a to také těm, kdo připouštějí, že Bůh je, že Bůh je tím, co převyšuje všechno myslitelné; ježto mnozí ze starých říkali, že tento svět je Bohem. K porozumění něčeho takového nevedou hned ani výklady tohoto slova Bůh, které uvedl Damašský. (De Fid. Orth. I,9) Kdybychom potom připustili, že všichni pod tímto slovem Bůh rozumějí něco, co převyšuje všechno myslitelné, tak z toho ještě nutně nevyplývá, že něco, co převyšuje všechno myslitelné, je ve vesmíru. Stejným způsobem totiž musíme uvádět věc a ráz pojmenování. Avšak z toho, že jsme poznali myslí to, co se pronáší tímto pojmenováním: Bůh, ještě nenásleduje, že Bůh je, leda snad jen v intelektu. Proto také není třeba, aby to, co přesahuje všechno myslitelné, nebylo nikde, než jen v intelektu; a z toho nevyplývá, že by ve vesmíru bylo něco, co přesahuje všechno myslitelné. A tak by se nestalo nic nepříhodného těm, kdo tvrdí, že Bůh není. Není totiž nepříhodné, pokud se cokoli naskytne ve skutečnosti nebo v intelektu, že přesahuje všechno myslitelné, leda jen pro toho, kdo připouští, že ve vesmíru je něco, co přesahuje všechno myslitelné.
Není také nikterak zapotřebí, jak uváděl druhý důvod, že by se mohlo myslet něco většího, než Bůh, pokud se může pomyslet, že není. Neboť to, že se může myslet, že není, nepochází z nedokonalosti jeho bytí ani z nejistoty, protože jeho bytí je o sobě nejzřejmější, nýbrž z chabosti našeho intelektu, jenž jej nemůže vnímat skrze něho samého, nýbrž z jeho účinků. A tak k tomu, že se poznává, že on je, se přichází úsudkem.
Tím se také řeší třetí důvod. Vždyť je-li o sobě nám známo, že "celek je větší než jeho část", tak těm, kdo vidí samu Boží bytnost, je o sobě velmi známé, že Bůh je, protože jeho bytnost je jeho bytí. Jelikož ale jeho bytnost nemůžeme vidět tak, abychom poznali jeho bytí, tedy k tomu docházíme nikoli skrze ni samotnou, ale skrze její účinky.
Tím je také řešení ke čtvrtému důvodu. Člověk totiž přirozeně poznává Boha tak, jako po něm přirozeně touží. Člověk však po něm přirozeně touží natolik, nakolik přirozeně touží po blaženosti, jež je jakýmsi podobenstvím Boží dobroty. Tak není nijak zapotřebí, aby Bůh sám v sobě uvažován, byl přirozeně člověku znám, nýbrž jeho podobenství. Proto je třeba, aby člověk přišel úsudkem k jeho poznání na základě podobnosti jeho účinků.
Snadné se jeví také řešení pátého důvodu. Neboť, Bůh je sice takový, že se v něm vše rozpoznává, ale ne proto, že bychom nic jiného nepoznávali, leda poznáním Jeho, jako se stává u základů o sobě známých, nýbrž že jeho působení zapříčiňuje veškeré poznání v nás.