Modlitba v rodině

Modlitba v rodině

Společná modlitba
Na členy křesťanské rodiny se mohou zejména vztahovat slova, kterými ujišťuje Kristus o své přítomnosti: "Opět vám říkám: jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich." (Mt 18, 19-20) Rodinná modlitba je modlitbou společnou ve dvojím slova smyslu: za prvé je to společná modlitba manželů, tedy muže a ženy, dále je to společná modlitba rodiny, tedy rodičů a dětí (srov FC 59).

Modlitba rodičů s dětmi je důležitá, ale právě tak je důležité, aby se sami manželé spolu modlili a prožívali své radosti i krize před Bohem a s Bohem. Jejich modlitba prochází určitým růstem a vývojem. Znám svědectví věřících manželů, pro které je společná modlitba samozřejmostí: když se spolu začínali modlit, cítili se nejistě, jeden před druhým se styděli a teprve postupně nacházeli svou společnou řeč modlitby. Kvalita společné modlitby je také závislá na stupni a intenzitě víry obou partnerů. Někteří manželé budou na začátku schopni třeba jen modlitby naučené, tj. stanovenými slovy. Po nějaké době však mohou být schopni se modlit i vlastními slovy.

Vnější forma jejich modlitby není cílem, nýbrž prostředkem k setkání s Bohem. V některé rodině vyhovuje víc modlitba stanovenými slovy a zde může být velkou pomocí breviář - denní modlitba církve, kde se dají např. do proseb vsunout krátká volně formulovaná slova. Jiné rodině více vyhovuje modlitba volně formulovaná a modlitba naučená bude zastoupena méně.

Křesťanští rodiče mají zvláštní úkol vychovávat své děti k modlitbě, vést je k osobnímu rozhovoru s Bohem. Především v křesťanské rodině se mají děti už od útlého věku učit poznávat a ctít Boha a milovat bližního. Nenahraditelným základním prvkem výchovy k modlitbě je praktický příklad a živé svědectví rodičů. Jen když se otec a matka s dětmi společně modlí, pronikají do srdce svých dětí a zanechávají tam stopy, které události pozdějšího života nedokáží setřít. Papež Pavel VI. mluvil k rodičům: "Matky, učíte své děti křesťanským modlitbám? Připravujete je společně s kněžími na svátosti dětského věku: na zpověď, přijímání a biřmování? Navykáte je myslet v nemoci na utrpení Kristovo, prosit o pomoc Pannu Marii a svaté? Modlíte se doma růženec? A vy, otcové, dovedete se modlit se svými dětmi a s celou rodinou, aspoň občas? Váš příklad myšlení a jednání, podepřený příležitostně společnou modlitbou, je velmi cennou bohoslužbou, praktickou školou života." (srov. FC 60)

Obsahem rodinné modlitby je sám život
Jan Pavel II. píše, že "radosti a bolesti, naděje a zklamání, narozeniny a jubilea, odjezdy, dlouhodobá odloučení, opětné návraty, důležitá a závažná rozhodnutí, úmrtí v kruhu drahých osob apod. - to vše ukazuje Boží lásku zasahující do průběhu rodinných událostí. Tyto situace mají být i příležitostí k díkůvzdání, k prosbám, k důvěryplnému odevzdání se rodiny společnému Otci v nebesích." (srov. FC 59)

Tyto konkrétní situace mohou poznamenat i vnější formu modlitby. V okamžiku, kdy manželé prožívají nějaký konflikt či určitou krizi vztahu, nebudou zřejmě schopni se modlit vlastními slovy (sebelépe formulovaná prosba může být druhým partnerem pociťována jako narážka). Jsou-li však schopni a ochotni se v této chvíli pomodlit jen krátce nějakou modlitbu naučenou (např. Otče náš nebo Pod ochranu Tvou apod.), je to pro ně znamením dobré vůle, že zvou Boha i do této chvíle a chtějí tuto situaci řešit s ním. Až krize nebo konflikt pomine, mohou a mají svou modlitbu opět prohloubit.

Podmínky rodinné modlitby
Rodina nemůže čas a dobu své modlitby ponechat náhodě. Je velmi potřebné, aby byla stanovena pokud možno pevná doba k modlitbě a všem členům aby záleželo na jejím dodržování. Např. po večeři, kdy je rodina pospolu. Mnohdy při nejlepší vůli se nesejdou všichni a pravidelnost bude více záviset na matce, která se modlí každý den s dětmi. Jistě však lze dosáhnout toho, že s určitou pravidelností se k modlitbě sejdou oba manželé i děti. Zásadní problém je v tom, čemu dáváme přednost. Pokud je modlitba v rodině "popelkou", před kterou má přednost televize a různé jiné zájmy, nemůžeme se divit, že to v dětech upevňuje praktické přesvědčení, že modlitba není tak příliš důležitá a že když nezbude čas, tak se vlastně moc neděje. Pro Boha pak zůstávají jen zbytky našeho času, Bůh se ocitá "na posledním místě" a dětí se bude zmocňovat atmosféra praktického ateismu (sice o Bohu mluvíme, ale prakticky žijeme, jako by neexistoval...)

V každém bytě lze vytvořit "posvátné" místo, které víc připomíná Boha a jeho přítomnost mezi námi. Ať už je to kříž na stěně nebo nad stolem, rozžatá svíce při modlitbě nebo kniha Písma sv., která neleží zastrčená a zaprášená mezi ostatními knihami, nýbrž je na viditelném a čestném místě. Když si rodina podle svých možností takové místo vytvoří a schází se tam k modlitbě, může to být velmi prospěšné a povzbuzující.

Aby byla modlitba krásná a živá, měla by mít určitý pořádek a strukturu. Měli bychom vědět čím začínáme, co bude následovat, čím končíme. Např. začínáme znamením kříže, pokračujeme díky a chválami, pak je chvilka zpytování svědomí, prosby, končíme např. modlitbou Otče náš a Zdrávas. Na závěr si mohou členové rodiny požehnat křížkem na čelo. Zde nelze nic předpisovat, každá rodina ať hledá co nejlepší uspořádání své modlitby. Lze využít velmi mnoho prvků. V modlitbě rodiny se má odrážet i liturgický rok, který je velkou příležitostí k nenásilným obměnám: např. modlitba u adventního věnce, intenzivnější četba Písma v době postní, novéna před svatodušními svátky apod.

"Křesťanská rodina se má snažit, aby také doma slavila doby a svátky církevního roku způsobem přiměřeným pro její členy... křesťanská rodina používá soukromé modlitby s jejich bohatými a rozmanitými formami. Kromě ranní a večerní modlitby si zaslouží výslovné doporučení také čtení a rozjímání Božího slova v Písmě svatém, příprava na přijetí svátostí, úcta k nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Mariánská úcta, která se projevuje tím, že si osvojuje duchovní postoje Boží Matky a velkodušně ji následuje, je znamenitým nástrojem k upevnění společenství lásky v rodině a k rozvinutí manželské a rodinné spirituality." (srov. FC 61)

Účast rodiny v liturgii
Křesťanské manželství je s eucharistií hluboce spojeno. Tento vztah se musí bezpodmínečně znovu objevit a prohloubit: Eucharistie je vlastním pramenem křesťanského manželství. Vždyť eucharistická oběť zpřítomňuje Kristovu smlouvu lásky s církví. V této oběti nové a věčné smlouvy nalézají křesťanští manželé zdroj, z kterého pramení jejich smlouva manželská, její vnitřní podoba a trvalá životnost. (srov. FC 57)

V některých rodinách je účast na nedělní mši sv. téměř soukromou záležitostí jednotlivých členů. Mnohem větší užitek ze slavení mše sv. může mít rodina tehdy, když slavení nedělní mše sv. chápe jako společnou záležitost. Je příliš mnoho faktorů, které ovlivňují možnost účastnit se bohoslužby společně (malé děti, nemoc, služba v zaměstnání, omezené možnosti dopravy na bohoslužbu, která není v místě bydliště apod.) Společné slavení se však vytváří už doma ve vlastní rodině, např. tím, že se rodina společně na nedělní mši sv. připraví, třebas právě v rámci sobotní večerní modlitby.

Nemusí trvat dlouhou dobu, může být přiměřená i věku dětí. Stačí, když se v sobotu večer ve vhodné chvíli rodina sejde a přečte si nedělní evangelium, případně další liturgické texty. Lze přidat několik slov o přečteném, vyjádřit, za co se chceme při nedělní mši sv. modlit a za co chceme Bohu děkovat - tím se do slavení bohoslužby promítá konkrétní život rodiny. Takto připravená bohoslužba bude všemi členy rodiny prožita s mnohem větším užitkem.

Také nemusí trvat dlouhou dobu, může být spojena buď se společným poledním jídlem nebo s večerní modlitbou v neděli večer. Připomínka toho, co jsme slyšeli v evangeliu, případně v homilii, stanovení si určité myšlenky či předsevzetí, o co se chceme v naší rodině snažit, na co si více budeme dávat pozor - to vše buduje vědomí souvislosti modlitby a bohoslužby s naším konkrétním životem.

"Lítost a vzájemné odpuštění v křesťanské rodině, tak potřebné v každodenním životě, se zvláštním svátostným způsobem dovršují v křesťanském pokání. Přistupování k této svátosti má zvláštní význam pro rodinný život. Manželé a všichni členové rodiny objevují ve světle víry, že hřích nejen odporuje smlouvě s Bohem, ale také smlouvě manželů a rodinnému společenství. To vede k setkání s Bohem, který je >>nekonečně milosrdný<< Každý má mít možnost přijmout svátost smíření kdykoli nezávisle na druhých. Avšak pro společný život rodiny je velmi velkou posilou, když se na tuto svátost v určitých pravidelných intervalech připravují a slaví ji všichni její členové. Je velmi krásnou chvílí, když manželé navzájem nebo děti rodiče prosí o odpuštění, promluví si o tom, co je u nich doma pěkného i o tom, co by bylo třeba napravit, modlí se za sebe navzájem a prosí o Boží i vzájemnou pomoc. Vědomí, že všichni členové rodiny se chtějí rozejít s něčím špatným, přijmout odpuštění a začít v něčem znovu, může rodinnému životu velmi pomáhat.

Když se děti připravují na první svátost smíření a svaté přijímání, nemá to být jen jejich starost, nýbrž záležitost celé rodiny. Právě tak, když se dospívající děti připravují na svátost biřmování, dospělé děti na svátost manželství nebo kněžství, když má být někomu z rodiny udělena svátost nemocných, je to záležitost celé rodiny. Celá rodina se má modlit za dotyčného, pomáhat mu, projevovat mu svůj zájem. Leckdy jde o velkou příležitost oživit v sobě to, co sám ve svátosti již před mnohými lety přijal a co v něm snad trochu zapadlo a zevšednělo.

Na závěr...
... je nutno říci, že rodinná modlitba není stavba, která se jednou vystaví a pak jen udržuje. Spíše se podobá věčnému staveništi, kde sotva zbudujeme jednu část, už nám to padá na druhé straně. Nikdy neříkejme - "teď jsme na to konečně přišli, takhle se to musí dělat", protože hned zítra nebo pozítří se nejspíš ukáže, že to byl krátkodechý, byť ideální model. Je to dáno tím, že podmínky v rodině se často mění, děti se vyvíjejí, malé potřebují něco jiného než velké. Odrůstající děti často procházejí obdobím výslovného nebo tichého odporu vůči společné modlitbě. Málokdy je situace tak ideální, aby se na ni daly aplikovat všechny výše zmíněné metody. Svou roli tu sehrává také lidská slabost a nestálost.

Nejdůležitější je vytrvat a nerezignovat na jakoukoliv formu společné modlitby. Na jedné straně je třeba hledat nové formy tam, kde staré nevyhovují, na druhé straně zvyk na ustálenou formu modlitby pomáhá ve vytrvalosti. V praxi to znamená neopouštět zavedené formy jenom proto, že se nám zdá, že se z nich vytratil život a že se staly jen formalitou. Často jsou tyto "formální" modlitby (před jídlem, před spaním atd.) to jediné, co nás a naše děti dovede přenést přes období duchovní vyprahlosti, kdy bychom se spontánně nepomodlili ani slovem. Zkrátka nepřekážejme Božímu Duchu a vytrvalostí zachraňme svou duši.