Manželství - manželství a smlouva

Manželství a smlouva
Ihned po pádu následuje příslib vykoupení. Ze začátku je spíše mlhavý, ale postupně získává kontury smlouvy mezi Bohem a Izraelem. Skrze Mojžíše a proroky se její podoba v mysli vyvoleného lidu stále vyjasňuje. Ozeáš (8. stol. př. Kr.) poprvé ukazuje na paralelu mezi Smlouvou a manželstvím. Manželství Ozeáše s cizoložnicí a prostitutkou vyjadřuje osudy Smlouvy mezi Bohem a Izraelem. Ukazuje se, že vyvolený národ je nevěrný svému Božskému Snoubenci, odvrací se od něj k pohanským kultům: "Řekla: Půjdu za svými milenci, kteří mi dávají vodu a chléb, vlnu a len, olej a nápoje" (2, 5). Ale obraz trpělivého a odpouštějícího manžela zjevuje milosrdnou lásku Boha vůči Izraeli; Sešle na ni očistné tresty, ale když se ona k němu obrátí, přijme ji s láskou: "Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním" (2, 19).

Další proroci i Spisy často užívají obraz manželství, aby vyjádřili lyrický tón božské milující něhy. Na druhé straně se tak zpětně vyjasňuje instituce manželství: má být obrazem Smlouvy, kterou uzavřel Bůh se svým lidem. Že to není jen literární nadsázka, potvrzuje sv. Pavel ve slavné pasáži listu Efezanům (5, 32).

Mezi hlavní rysy, které Písmo vyzdvihuje v analogiích Smlouvy a manželství, patří věrnost a vytrvalost navzdory všem pádům a těžkostem. Zde se nachází pravý základ nerozlučitelnosti manželství. Argumenty sociologického typu mohou toto přesvědčení církve jen podpořit, nikoliv dokázat. Pouze Boží úmysl s manželstvím jako obrazem Smlouvy mezi ním a církví je skutečným důvodem jednoty manželů. S tímto úmyslem Bůh stvořil člověka jako muže a ženu a určil, aby byli jedním tělem (srv. Ef 5, 31). Už do přirozenosti člověka vložil obraz svého vykupitelského záměru - a naopak, manželství může opět najít své dokonalé uskutečnění jen vykoupením.

Naplnění Smlouvy
V Kristu je Smlouva s Bohem a člověkem naplněna způsobem, o kterém se nám ani nesnilo. Kristus je osobním ztělesněním Smlouvy. Ti, kteří přistupují k Nové smlouvě, se mysticky ztotožňují s Kristem: jsou přivtěleni k jeho Tělu vírou a křtem, a tak se účastní jeho lásky k Otci a jeho neotřesitelné věrnosti vůči němu. Mezi člověkem a Bohem teď panuje nový vztah, vztah Syna k Otci. Skrze Krista je obnovena manželská harmonie mezi snoubenkou, kterou je Boží lid, a jejím božským Snoubencem. Církev je nová Eva, Kristova nevěsta, kost z jeho kostí, tělo z jeho těla, vzata z jeho boku, když usnul na kříži (srv. Gn 2, 23; Jan 19, 34).

Spolu s novostí Smlouvy nastupuje novost manželství. Jestliže poklid prvního páru byl ještě mimo rámec vykoupení, teď už je tu vyšší dokonalost sjednocení - je to svazek na jedné straně vykoupený krví a na druhé straně stvrzovaný neustále kající věrností.

Nesmíme to ale chápat jako znehodnocení přirozeného manželství. To má svůj vlastní cíl a opodstatnění, které není smazáno pozvednutím do nadpřirozeného řádu. Přirozeným cílem je plození dětí a soužití muže a ženy, nadpřirozeným účast na životě Nejsvětější Trojice. Nesmíme si myslet, že bez Vtělení by svět postrádal něco ze své přirozené dokonalosti. To ale neznamená, že Vtělení a vykoupení je jen jakýsi dovětek Boží za Slovem, kterým stvořil nebesa a zemi, dovětek, který musel vyřknout ve chvíli, kdy se mu stvoření vymklo z rukou. Nikoliv, Vtělení bylo od počátku naplánováno jediným jednoduchým úkonem Boží vůle už ve stvoření. Aplikováno na manželství: je dokonalé už ve svém přirozeném ustanovení, ale už v něm se odráží spasitelná Boží vůle. Bůh uzpůsobil přirozený řád tak, že ukazuje na dokonalost darovanou vykoupením. Vztah mezi mužem a ženou odráží Smlouvu; plodnost, která zaplňuje zemi, je obrazem (a zároveň podmínkou) plodnosti církve, která zaplňuje nebe.