Manželství - manželská milost

Plození potomstva k věčnému životu
V čase mezi Adamovým hříchem a příchodem Krista stálo manželství a Smlouva proti sobě, navzdory mnoha podobnostem. Ve stavu nevinnosti by tu byla dokonalá spolupráce, dítě lidské lásky narozené v milosti by bylo dítětem Božím; ale tato harmonie přirozeného a nadpřirozeného byla narušena - dítě se rodí s dědičným hříchem. Teprve Kristovým příchodem je vzájemnost manželství a Smlouvy obnovena, ale nyní není "automatická", ale závisí na svobodné volbě člověka.

Přirozená funkce manželství, plození potomstva, je pozvednuta do role budování mystického těla Kristova. Proto je také manželství ustanoveno jako svátost. Je pravda, že děti se v křesťanském manželství dále rodí v dědičném hříchu, takže lidská láska není bezprostředně nástrojem té božské lásky, která z lidí činí děti Boží. Ale jestliže pohlédneme na manželství jako na úkol, který svěřila církev svým dvěma údům, pak poznáváme, že je to církev, matka všech žijících, která je pravou matkou jejich dítěte. Ona skrze dvě svátosti - manželství a křest - rodí děti do Nové Smlouvy, do plnosti života lidského a božského. Láska manžela k manželce je skrze lásku Krista k církvi plodná v dítěti, adoptovaném synu Božím.

Křesťanské manželství je tedy velikou svátostí nejen proto, že zobrazuje vztah mezi Kristem a církví, ale také proto, že spolupracuje na tom, aby láska Krista k jeho nevěstě byla účinná. Dítě narozené ve svátostném manželství je bytostně orientováno ke křtu. Nemusíme dodávat, že zrozením dítěte a přinesením ke křtu svátostná úloha rodičů nekončí - stávají se pro dítě prvními apoštoly Krista a učí ho žít v církvi.

Manželská milost
Také manželské společenství muže a ženy je svátostí pozvednuto z porušení prvotní harmonie. "Kdo má svou ženu rád, projevuje tím lásku sám sobě. Nikdo přece nemá v nenávisti své vlastní tělo, ale dává mu jíst a přeje mu. Tak i Kristus jedná s církví." (Ef 5, 28-29). Nyní se tu objevuje nový, nadpřirozený smysl "dvou v jednom těle" z knihy Genesis. Vzájemná pomoc manželů sahá až do sféry milosti, protože oba jsou údy Kristova těla, ve kterém jsou také vzájemně sjednoceni. Jako vysluhovatelé svátosti jeden druhému předávají milost pocházející od Krista. V manželství každý z partnerů nachází v tom druhém stálou přítomnost daru Boží milosti, stálou příležitost přiblížit se k Bohu. Milost, pokud není držena těžkým hříchem, zůstává v jejich svazku bez ohledu na to, jestli se jejich soužití jeví navenek šťastné, nebo ne.

Nicméně v ideálním případě je tato "vnější" svátostná milost také zdrojem "vnitřní" milosti, která buduje jejich jednotu skutečně prožívanou a pociťovanou. Pomáhá jim utvářet harmonický vztah, eliminovat hříšnou žádostivost, podřídit své smysly a vášně vládě rozumu a rozum vládě Krista. Učí je přinášet oběti a odhodlat se k bolestným rozhodnutím, je-li to třeba ke slávě Boží a k dokonalosti manželského stavu. Dokonalá jednota manželského páru se plně uskutečňuje v čisté lásce, která nehledá sebe, ale nachází své štěstí jen ve štěstí druhého. Takovou láskou je manželství nadpřirozeně plodné, i když postrádá potomstvo.

Vidíme tedy, že muž nebo žena jsou stvořeni vlastně jako polovina člověka, která směřuje k naplnění dokonalé lásky v jednotě s druhou "polovinou". Existuje však ještě jiná, nadpřirozená možnost, jak tuto druhou polovinu doplnit. Je to zasvěcený stav, v němž je partnerem Kristus sám, bez prostřednictví druhého člověka. Svatební šat, který oblékají budoucí řeholní sestry při obláčce, není jen uspokojením ženské sentimentality. Řeholní stav bude pro sestru skutečným, dokonalým manželstvím, které uskutečňuje pouto mezi církví a Kristem ještě bezprostředněji než manželství dvou lidí.