bl.Hyacint Maria Cormier - svatost otce Cormiera

SVATOST OTCE CORMIERA
I když jeho zdravotní stav dále vyvolával obavy, přesto plnil P.Cormier až do konce úkol magistra dominikánského řádu. Splnil všechno. Předsedal generálním kapitulám, například ve Venlo v Holandsku v roce 1913, konal kanonické vizitace, řídil záležitosti řádu, mezi něž patřila obrana P.Lagrange a Biblické školy. I když byla důležitá, byla jen jednou z mnoha záležitostí. V říjnu 1915 myslel P.Cormier, že už mu brzy skončí jeho pověření. A rozhodl se, že zůstane v Římě, aby se i nadále věnoval dvěma kongregacím, které mu byly svěřeny do péče v době, kdy byl societ P.Frühwirta. Byly to sestry Svaté rodiny v Nazaretě a Malé sestry chudých.
V roce 1896 ho papež Lev XIII. jmenoval vikářem Malých sester chudých. Bděl zvláště nad formací novicek, které byly v Marinu, kde tehdy pobýval. Jako pro své bratry dominikány, tak i pro tyto sestry psal exhortace a směrnice.
P.Cormier se stal duchovním vůdcem zakladatelky sester svaté rodiny v Nazaretě, Františky Siedliske, polského původu. V roce 1903 předsedal kapitule nové kongregace, ustanovené v roce 1895, a byl pověřen redakcí definitivních Stanov . Po smrti zakladatelky v témž roce pokračoval P.Cormier ve svém poslání u sester. Mimo jiné předsedal jejich kapitule v roce 1909.
Aby pokračoval v tomto apoštolátě, který spočíval z rad, z trpělivosti, z naslouchání, žádal P.Cormier a dosáhl toho, že se mohl ubytovat v klášteře irských dominikánů v Římě, jejichž kostel je slavným místem z prvních křesťanských dob několik kroků od Kolosea.
Na kapitule ve Frýburgu ve Švýcarsku, místě, které se zdálo vhodné během evropské války, byl zvolen 3.srpna 1916 nový nástupce svatého Dominika Holanďan P.Theissling. protože tento otec nepatřil mezi členy kapituly, předsedal jí P.Cormier až do jeho příchodu. Po skončení shromáždění a po audienci u papeže se P.Cormier ubytoval i svatého Klementa. Podle něho bylo ubytování tak komfortní, že se mu zdálo, že mu chtějí „zabránit zemřít“.

Přesto pociťoval věk, téměř čtyřiaosmdesát let, a nemohl sledovat život komunity. Protože vždy dbal na pořádek, nezabránilo mu to, aby si nenapsal svůj podrobný denní pořádek. Chtěl vstávat o půl páté na rozjímání, ale dodal k tomu s humorem nebo s odevzdaností: „Alespoň to zkusím!“ Ve skutečnosti měl celý den zasvěcen modlitbě nebo lectio divina.
Neměl však už čas žít podle tohoto denního pořádku. Po svátku svatého Klementa, 23.listopadu, který oslavil účastí na hlavní mši svaté a kdy ještě šel s ostatními do refektáře, lékař u něho zjistit pleuritidu. 2,prosince ho přišel navštívit nový magistr řádu, doprovázený kardinálem Frühwirtem, jehož býval P.Cormier asistentem. Dan nato, po první neděli adventní, přijal pomazání nemocných, doprovázené zvláštním požehnáním papeže Benedikta XV., kterého P.Cormier přijímal do dominikánského třetího řádu, když byl ještě Jakubem della Chiesa. Budou papež byl tehdy seminaristou.
Po narozeninách 8.prosince mohl ještě vsedě sloužit mši svatou. 16.prosince, bylo to v sobotu, prosil převora, aby se shromáždila celá komunita a zpívala u něho Salve Regina, jak se to dělá u umírajících v dominikánském řádě. Zdařilo se mu jen to, že řekl jasným hlasem: „Obnovuji tři sliby své profese a děkuji Bohu, že mi dal vytrvat v řeholním životě“ Zemřel den nato, 17. prosince 1916 půl hodiny po poledni. Toho dne ráno o třetí neděli adventní, kdy církev jistým způsobem anticipuje radost ze Vtělení a zpívá „Radujte se“, dominikánská řád, který měl P.Cormier tolik rád, a kterému tolik sloužil, slavil v kostele u Minervy sedmistoleté výročí svého schválení. Sám P.Cormier připravil tyto oslavy svým posledním úředním listem, který psal jako magistr řádu. Právě toho dne dospěl k svému Pánu, k Panně, jejíž jméno nosil, a ke všem dominikánským svatým a blahoslaveným, které měl rád, o kterých psal, ke kterým šířil úctu a ke kterým ho Církev úředně připočetla 20.listopadu 1994.
Není pochyby, že P.Cormier měl za svého života pověst svatosti. Papež Pius X., sám také kanonizovaný, to několikrát tvrdil. Když o něm mluvil jedné sestřenici P.Cormiera, kterou přijal v audienci v roce 1908, řekl bez jakéhokoli vysvětlování: „Je to světec“ (Positio, str.147). Představené kongregace Svaté rodiny v Nazaretě, o které jsme již mluvili, řekl při jiné příležitosti: „Máte svatého duchovního vůdce“. Mezi svědky beatifikačního procesu mluvili mnozí o dojmu, kterým působil, a uváděli o tom některé příklady. Mezi jinými kardinál Vico tvrdil: „Když vidím jít kolem P.Cormiera, líbal bych jeho stopy. Natolik jsem přesvědčen, že je to světec.“
Totéž tvrdili dotazovaní dominikáni, zvláště ti, jejichž výpovědi jsou delší, vynikající lidé, jako P.Lagrange, u kterého byl zahájen beatifikační proces, P.Vayssiére, který má také pověst svatosti, P.Janvier, slavný kazatel, P.Garrigou-Lagrange, P.Ludvík Fanfani, P.Vosté a mnozí jiní. Zdůrazňují mimo jiné dvě příznačné známky: „Nikdy neměl pro nikoho zlé nebo hořké slovo“, a věc ještě překvapivější, jestliže známe lidi, včetně řeholníků: „Nikdy nemluvil o sobě.“
Je pravda, že svatost P.Cormiera nebyla okázalá. Jeho život není řadou dobrodružství a zázraků. Neměl prorocké poslání. Je to život, který by byl mohl minout nepozorovaně, a právě v tom je aktuální a paradoxně významný. Je to svatost všedního dne – nevděčná, mlčenlivá, jednotvárná, a zvláště je to svatost věrnosti řeholnímu životu den po dni. Křesťanský život se skládá z těchto malých věcí, ale může se stát velikým a heroickým. Jednomu ze svých korespondentů píše: „ Říkáte, že Vaše záležitost jde vpřed pomalu. Jestliže tím chápete život, který dělá málo hluku, ve kterém se věnuje péče malým úkonům ctností, malým modlitbám, malým obětem, je to dobře. Avšak je třeba, aby nebylo nic malého v úmyslech, v nadšených projevech lásky, v horlivosti při modlitbě, v oddaném plnění povinností, v plnosti poslušnosti.“ Svatá Terezie od Dítěte Ježíše, jeho současnice, by jistě nebyla popírala toto smýšlení.
On sám podle toho žil, a podle všeobecného způsobu vyjadřování, dnes snad trochu málo užívaného, který však vyjadřuje toto tajemství křesťanské svatosti, je u něho „heroičnost ctností“.

ČLOVĚK POKOJE A POKORY
„Blahoslavení pokojní. Zachovej tedy pokoj, neklidné srdce! Co získáš, kdybys ho ztratil? Štěstí? Pokojní se mohou nazývat Božími dětmi. Když tedy mám pokoj, mohu říci Bohu: Otče můj! Avšak abych měl právo používat toto sladké slovo, stačí po pokoji toužit, snažit se o jeho zachování a nelibovat si v neklidu.“ V těchto rozjímáních o blahoslavenstvích, určených pro jednu novicmistrovou, je celý program P.Cormiera (Cathala, str.235). Mít pokoj, být v pokoji s jinými, nepředpokládá odhodlanost v protivenstvích, nýbrž odevzdanost a důvěru v Boha.
P.Cormier se setkal s mnoha protivenstvími i v dominikánském řádě. Nechtěl je jitřit ani zveličovat. V době, ve které se přes všechno po obnově řádu ve Francii stavěla proti sobě různá pojetí řeholního života, musí se připomenout to, co řekl P.Lagrange. V roce 1878 šel navštívit P.Cormiera a řekl mu: „Pomýšlím na vstup do vašeho řádu, avšak jsou tu tři provincie. Kterou…?“ P.Cormier ho kategoricky přerušil: „Všechny tři jsou dobré!“ (Positiv, str.134).
Tato jednota řádu mu ležela tolik na srdci, že z ní udělal program svého generálátu v prvním latinském listě, kterým se obracel 29.června 1904, tedy měsíc po svém zvolení, k představeným a „ke všem bratřím a sestrám Kazatelského řádu“. Stejně jako Pius X. chtěl „všechno obnovit v Kristu“. Předsevzal si, pokud to bylo na něm, „všechno naše obnovit v Dominiku“: obnovit, založit, upevnit vše, co je naše, ve svatém Dominiku. Stává se velmi přesným: „duch modlitby, pokání, chudoby, poslušnosti, milosrdenství k bližnímu, vroucí horlivost pro obranu víry“. Jak vidíme, je to program mystický, zakořenění v duchovní tradici, v následování zakladatele a ve světle jeho charismatu. Nástupce svatého Dominika, také on – muž pokoje a jednoty – P.Cormier vyjadřuje touhu po jednotě řádu těmito krásnými slovy, kterým se naučil při recitování žalmu 132,1: „In unum inter nos.“
I když byl tolik připoután k řádu svatého Dominika, nikdy nechtěl, jak sám říká, „podporovat výlučnost“. Pro něho jsou řeholní instituty „všichni bratřími a pomáhají si ve svém celku ukazovat podivuhodným způsobem v církvi dokonalosti Ježíše Krista“. Zároveň má velmi jasný pohled na úkol řádu svatého Dominika v moderním světě: „Jaké dobro udělá náš řád, jestliže pochopí své povolání! Zástup křesťanů, poučený nynějšími nehodami, má hlad a žízeň po spravedlnosti. Chtějí katolicismus pravý a úplný s jeho vnitřní mízou, s jeho nadpřirozeným vlivem, s jeho světlem a s jeho milostí… Kdyby se našel bratr Kazatel nestranný, mrtvý sebelásce, plný lásky ke všem, který by nikoho nevylučoval…, s jakou ochotou by ostatní lidé kráčeli s námi za apoštoly a za naším Pánem! Sním o této budoucnosti. Prosím svatého otce Dominika, aby nás toho učinil hodnými!“ (20.února 1880, Cathala, str.169).
Měl tedy tento pohled do budoucnosti, avšak jeho úkolem bylo organizovat a posvěcovat přítomnost a vnášet do ní mír. Viděli jsme ho během těchto stránek „vyřizovat“ mnoho sporných otázek, jak se obvykle říká. Připomínáme případ, ve kterém byl jednou ze stran, o které šlo, když tu byly námitky proti jedné komunitě sester v Toulouse. Kardinál arcibiskup s ním neprávem nesouhlasil, ale o několik let později, když mu to byl mohl trochu odplatit , doporučil bez váhání schválení Stanov této kongregace (Positio, str.34).
Jakým způsobem mohl P.Cormier „uvést do pokoje vše, v čem zasahoval“ , jak to řekla generální Matka Malých sester chudých? Odpověď je tato: pokorou. Odzbrojoval, protože byl pokorný. Přes důležitost závěti svatého Dominika, který doporučuje svým bratří „zachovat pokoru“ – i když tento text není přísně autentický, přesto patří k prvotní tradici - , pokora neplatí za ctnost specificky dominikánskou. P.Cormier, který stále zaujímal takové postavení, že mu dávalo pocítit tíhu autority, připomíná její důležitost. Pokora se může stát způsobem, který osvobozuje ostatní, když je prožívána s taktem a se zdravým rozumem. U P.Cormiera nebyla žádná marnivost. Nepovažoval se za velkého kazatele. V roce 1865 prohlásil: „Kážu každou neděli v Marseille… Myslím, že na mém kázání není nic významného. Jenom doufám, že prokáži dobro zbožným duším… Chtěl bych mít velká kázání, ale nedokáži to.“ V roce 1888 napsal po exerciciích kázaných v Carcassone: „Nedělal jsem zázraky, avšak posluchači byli velmi shovívaví a také blahovolní.“
V podstatě se neklama o důležitosti toho, co dělal, ačkoli i dále dělal nejlepším způsobem to, co považoval za užitečné.
V březnu 1914 uznává: „Je tu proč se smát tomu, že připravuji tyto malé spisy. Avšak jsem u bran věčnosti a nic jiného není pro mne důležité. Chci využít čas, který mi zbývá, abych dal sestrám pochopit vše, co považuji za spasitelné, třeba i v malých dávkách. Doufám, že jim nebudu dávat jed ani oslazenou vodičku bez podstaty.
Tato pokora je hluboce zdravá, protože se zakládá na důvěře, že je to Bůh, kdo jedná. V roce své smrti napsal řeholnicím: „pracujme s pokorou, v duchu závislosti, s horlivostí a také s jistou radostí. Bůh si přeje dát nám pocítit své milosrdenství a svou lásku v hojnosti.“ P.Cormier uměl nechat působit ducha víry a ctnost rozvážnosti.

CHARISMA ROZVÁŽNOSTI
Při každé příležitosti a s opravdu překvapující vytrvalostí a důsledností – a tyto stránky nám o tom pomohly poskytnout dosti příkladů – zastával P.Cormier svůj úřad, radil, rozhodoval se zvláštním uměním, které se nazývá opatrností. To slovo má pro nás v běžné= řeči smysl kompromismu, určité míry. V případě P. Cormiera, který podle ní jednal nadpřirozeně, není nic takového. Připomeňme si svědectví P.Lagrange, ve kterém říká v roce 1936, že „P.Cormier sledoval otázky modernismu s velkou pevností“ (Positron, str.135). Avšak kolikrát připomíná ve svých dopisech řediteli Biblické školy umírněnost! Kolik je tu odstínů, kolik pevnosti při nátlaku všeho druhu!
V roce 1906 mu P.Lagrange říkal o „terorismu“, ke kterému dochází při všech těchto disputacích. . P.Cormier mu odpověděl: „tento terorismus ani neznám, ani jím netrpím, ani ho nevykonávám… Uvažuji, jak nejlépe mohu o tom, co je třeba dělat. Počítám nejen s vnitřním dosahem věcí, ale i se situací osob a s rozvážností, s jakou je třeba postupovat ve vztahu k nim“ (Montagnes, str.138). Je tu krásný dopis jeho způsobu jednání a prvků, na kterých staví, když se má rozhodovat.
Rozvážný P.Cormier po nějakou dobu čeká, je-li to možné. Nebo si v opačném případě pospíší, aby záležitost zakončil nebo odpověděl, když ví, že není nutné váhat. Ve své rozvážnosti se bude pokud možno co nejvíce informovat a prosit o radu, avšak přitom bude tak rozvážný, že si bude vybírat jen rozvážné rádce… Je přesvědčen o nadpřirozeném úkolu autority v církvi a proto se bude odvolávat bez jakéhokoli servilismu k vyšší autoritě. Připomeňme důvěrnost ne infantilní, nýbrž srdečnou, s jakou se radil s P.Jandelem a potom s papežem Piem X.
Nepřekvapuje tedy, že P.Cormier udělal z rozvahy jedno z nejjasnějších doporučení, s nimiž se obracel k představeným svého řádu (/Cathala, str.189-190). Učil velmi dobře, že je třeba někdy kárat a napravovat, avšak že má být tento lék užíván s takovou rozvahou, jaké užívá lékař. Podle případu a podle doby bude třeba použít sladkosti nebo hrozby. „Rozvážnost je nutná, aby řídila tuto různost jednání“, protože je nutné odhalit, jakým tónem mluvit, jaké prostředky použít, zkrátka „jak být spravedlivý a laskavý“. „Napomínání prudké, hořké a přílišné se často rodí z nezřízené vášně; napomínání příliš mírné se rodí z jisté blahovůle a malomyslnosti; napomínání spravedlivé a laskavé se rodí z lásky uspořádané, která umí i poradit.“ „Umí se stát sladkou pro lásku, která je zřejmě její příčinou.“ To, co se tu říká o napomenutích, má se zřejmě chápat i o způsobu, jaký má představený zvolit, když příležitostně ukládá rozhodnutí, která považuje za nutná pro společné dobro. Rozvážnost umí také dodávat odvahu, povzbuzovat, jak to činil P.Cormier listy, exerciciemi, všemi spisy, ve kterých je vydatná nauka. Každé blahořečení, každá kanonizace, o kterých církev rozhoduje s velkou pečlivostí, mají cenu příkladu. Uznání svatosti P.Cormiera jistě dovolí dominikánskému řádu, aby v něm našel vzor, ale také církevní úkol. Především musíme upozornit, že jeho svatost vyrůstala v době zmatků a krize v církvi, ohrožené zvenčí i zevnitř. To mu nedalo podnět k tomu, aby nad tím naříkal, ale aby měl pečlivou lásku a křesťanskou rozvážnost.
Proč nenavrhnout P.Cormiera také za patrona řeholních představených a přímluvce za ně, ať jde o muže nebo ženy, a vůbec o ty, kteří mají řídit církev? On je mužem, který skutečně po celý život zastával úřady – on, který ze všeho nejraději hlásal přímo slovo života Božímu lidu – a po celý život svůj život řídil bratry.
Uvažme, kolik času strávil tím, že naslouchal, přijímal stížnosti, otevřené kritiky nebo ještě častěji „reptání“ v tom smyslu, v jakém ho chápe svatý Benedikt, debatoval, ptal se sám sebe, zda rozhodl správně, zda dost poradil, zda nebyl příliš tvrdý nebo příliš slabý, zda se nenechal strhnout svými sympatiemi, antipatiemi, předsudky, zaslepeností, zkrátka, zda se opravdu dělalo to, co se okamžik za okamžikem projevovalo jako „vůle Boží“.
Od roku 1860, data, kdy byl na čas jmenován podpřevorem kláštera svaté Sabiny v Římě, až do roku 1916, kdy zakončil svůj úřad magistra řádu, ustavičně chtěl P.Cormier odpovídat na tuto vůli Boží v úřadech, které mu byly svěřeny. Nechceme popírat jeho slabosti – on jako první je uznával -, ani jeho případné meze – kdo je nemá? -, ale musíme uznat, že je svědectvím pro svůj řád a pro církev, protože vždy usiloval o lásku k pravdě a podle svého hesla. Jeho svatost, skládající se z nadpřirozené rozvahy, má – jako u všech Božích přátel, kterými jsou svatí – jen jedno tajemství, které bylo jeho programem: v rodině svatého Dominika žít s Ježíšem a tak „být Boží“