bl.Hyacint Maria Cormier - v čele řádu

V ČELE CELÉHO ŘÁDU
Volební kapitula se měla shromáždit u svatého Maximina, avšak nemohlo k tomu dojít kvůli vypuzování řeholníků., kde kterému docházelo ve Francii. Magistr řádu, P.Frühwirt se rozhodl, že ji svolá do la Quercia, na kterou měl P.Cormier tolik vzpomínek. Byl členem kapituly ne jako generální prokurátor, ale jako definitor toulouské provincie.
Ještě jednou byl kandidátem papeže, tehdy Pia X. Pius X. byl kardinálem protektorem dominikánského řádu a chtěl si tuto zodpovědnost ponechat. P.Desqueyrous, se kterým se P.Cormier důvěrně stýkal, , a kterého si pak vybral, aby se po něm stal generálním prokurátorem, vypravoval velmi živě, jak on sám oznamoval Piu X, že byl 21.května 1904, o vigilii letnic, zvolen P.Cormier do čela řádu. Papež neskrýval svou radost: „Je to světec! Už jsem mu jasně řekl, že by měl přijmout tento úřad, kdyby mu byl svěřen.“ Skutečně, Pius X. nepřestane podporovat P.Cormiera a povzbuzovat ho, aby zůstal v úřadě, až ho půjde předávat do jeho rukou.
Byl zvolen magistrem řádu ve dvaasedmdesáti letech. Vždy měl křehké zdraví, ačkoli vedl způsob života velmi pravidelný. P.Cormier se nejprve považoval za ¨“přechodného generála“. Ve svém srdci se chtěl propůjčit této službě, protože mu to jeho řád přikazoval, ale jen na tři roky. Proto v roce 1906, po oslavení kněžského jubilea, prosil tolik a tak dobře Pia X., aby ho pro špatné zdraví dispenzoval od úřadu a učinil příští kapitulu volební, že nakonec papež vyhověl jeho žádosti. P.Cormier o tom s nikým nemluvil. P.Desqueyrous mu činil takové bratrské výtky, že byl zneklidněn, ale stále pokorný, a napsal 1.září 1906 dopis. Stojí zato uvést z něho některé odstavce. Tolik odráží stav ducha, rozděleného mezi provincií a pocitem vlastní slabosti a nehodnosti: „ Když jsem objasnil Vaší Svatosti svůj zdravotní stav a žádal jsem, abych se směl příštího května zříci generálátu, neradil jsem se s nikým dříve než jsem psal, ani se svými socii ani se svým zpovědníkem. Podlehl jsem pouze úzkosti ducha… Je pravda, že jsem měl vždy sklon utíkat před křížem a před trny úřadů… Jestliže tedy byla příznivá odpověď, které má prosba dosáhla, založena na mém dopise a na mém naléhání, budu mít po celý zbytek života a v hodině smrti strašné výčitky, že jsem se stavěl proti tak těžké odpovědnosti… Jestliže však dovolení zříci se úřadu bylo na základě informací nebo údajů, ze kterých vyplývala nedostatečnost mé ubohé činnosti před důležitostí povinností a tíhou okolností, pro můj věk, pro mé slabé zdraví, pro nedostatek schopností v mé mysli, potom je pro mne velikou útěchou, na kterou s hlubokou vděčností odpovím i před příštím květnem na přání, na rady, na úmysly hlavy církve, zvláštního ochránce řádu svatého Dominika a pro mne láskyplného otce.“ (Cathala, str.213)
Dva dny nato dokázal papež ve zvláštní audienci přesvědčit P.Cormiera, aby zůstal na svém místě a vzal si k tomu více pomocníků. Pius X. ho zavázal polovážně a položertem, aby poslouchal bratra „spolupracovníka“, tedy bratra nekněze, nazývaného laikem, který byl pověřen, aby bděl nad magistrem řádu. P.Cormier tedy poslouchal v maličkostech spojených s životem bratra Damiána…
P.Cormier mluví ve svém listu Piu X. o „těžkých okolnostech“. Skutečně, generálát P.Cormiera probíhal v době pro katolickou církev velmi nesnadné, poznamenané modernistickou krizi., odlukou mezi francouzskou vládou a Svatým stolcem a hlavně starost vyvolávajícími napětími v Evropě, která vyvrcholila první světovou válkou. Díky zvláště moudrosti P.Cormiera, ale také duchu a pevnosti značného počtu bratří prošel dominikánský řád odvážně touto bouřlivou dobou, jak uvidíme.
Avšak představený se nespokojuje s tím, že konejší, uklidňuješ, maže kola olejem, usmiřuje nebo kontroluje, On má zasvěcovat a budovat, dávat podnět. A to chtěl udělal P.Cormier založením univerzity svatého Tomáše Akvinského v Římě, známé pod jménem Angelikum.
Tak P.Cormier uvedl ve skutek doporučení generální kapituly ve Viterbu (La Quercia) založit v Římě „studium generalissimum“, totiž takové, které může přijímat studenty z celého řádu, i z ciziny. První kámen byl položen 29.června 1908 na Via S.Vitale.
Nové akademické zřízení mělo vystřídat a rozšířit “kolej svatého Tomáše“, která patřila římské provincii. Takovou iniciativu jasně pochopíme, vzpomeneme-li si na podnět, který dal papež Lev XIII. k návratu k pramenům scholastiky a zvláště k svatému Tomáši Akvinskému: jméno Angelikum o takové vůli vyučovat tam nauce „andělského“ učitele. V roce 1907 vydal P.Cormier „Ratio studiorum“ dominikánského řádu, totiž generální program studií filosofie a teologie pro formaci bratří. Ukazuje v něm důležitost této intelektuální přítomnosti řádu v Římě a dovolává se „instanter et instantius“ nejen modliteb bratří, ale i velkodušnosti jejich přátel laiků. On sám bděl nad stavbou a musel najít nutné prostředky.
Vyučování mohlo začít v listopadu 1909. První lektorem byl P.Sadok Szabo, bývalký představený provincie rakousko-uherské, který se od roku 1925 staral o přestěhování fakulty Angelika do jejího nynějšího sídla nad starou budou kláštera svatého Dominika a svatého Sixta.
V roce 1909 použil P.Cormier pro řeholníky na Angeliku zásadu o dispenzi, kterou předvídají stanovy pro studenty. Vyhradil pro klášter svaté Sabiny, který chtěl znovu získat, plný klášterní život. Nechyběly administrativní nesnáze s městem Římem při novém získávání krásného kláštera na Aventinu, avšak P.Cormier měl důvěru: „Modleme se a ponechme svatému Dominiku péči o všechno. Je to jeho klášter.“
Univerzita ve Frýburgu ve Švýcarsku byla založena v roce 1891 s vyhlídkou na intelektuální obnovu katolíků. Administrativa ve Frýburgu se odvolávala za řád bratří Kazatelů zvláště pro některé katedry filozofie a teologie, když – jak jsme viděli - Lev XIII. doporučoval oživení studia svatého Tomáše Akvinského., Problémy nechyběly, jako při každé důležité iniciativě. P.Cormier se s nimi seznámil už jako socius P.Frühwirta. Avšak jako magistr řádu musel čelit vážnější krizi v souvislosti s modernismem, nebo lépe řečeno s antimodernismem – jak se ukázalo po celé období. Nedávná studie P.Bartoloměje nám o tom poskytuje všechny informace (Ideologie a formace, Frýburg).
Anticipování problémů, o které šlo, způsobilo shromáždění mezinárodního kongresu katolíků ve Frýburgu v srpnu 1897. P.Lagrange, zakladatel biblické a archeologické školy v Jeruzalémě, tam podal některé údaje o autentičnosti Pentateuchu. Mínil, že v tom oboru musí dojít k jistým rozlišováním, přijatelným od katolíků. Protože byl tento text, uveřejněný pak v Biblické revue, dobře přijat od příznivců Loisyho, proto to vyvolalo to jistou úzkost zvláště u jednoho ze zakladatelů univerzity Gaspara Decurtins, politika a horlivého katolíka. Ten měl velký zájem o křesťanskou sociální nauku, k jejíž formaci přispěli biskup z Frýburgu kardinál Mermillod a jiné osobnosti při sepisování „Rerum novarum“.
Když nastoupil Pius X., měl Decurtins obavy z jistých sklonů, které odhalil u některých profesorů na univerzitě. Toto slovo bylo ve vzduchu všude. Mezi podezřelými byli tři dominikáni, P.Mandonnet, církevní historik, a dva exegeté, P.Vincenc Rose, profesor Nového zákona, který podal demisi a opustil dominikánský řád „bez hluku“, a silná osobnost, mladý P.Vincenc Zapletal, původem z Čech, pověřený výkladem Starého zákona. Horkokrevný P.Zapletal, „býk“, jak se říkalo, byl rozhodnut, že udá svého obžalovatele jako „zlovolného nevědomce a Tartuffa číslo dvě.“
V tomto ovzduší měl P.Cormier zasáhnout. Zdá se, že jeho zvolení nebylo zvlášť dobře přijato na Albertinu, v klášteře dominikánských profesorů, protože ho buď podceňovali nebo ho považovali – pro jeho zbožnost – za málo citlivého k intelektuálním potyčkám. Jeho svatost mu dovolí vystihnout situaci ve Frýburgu. Vstoupil na kolbiště, však udělal to se svou obvyklou rozvahou.
P.Cormier zajistil především spojení se Svatým stolcem. Koncem ledna 19807 psal Zapletalovi, jaká bude jeho „politika“ v nejvznešenějším slova smyslu: „Je třeba nedůvěřovat sobě, usebrat se okolo autority, která vyučuje, naléhat, aby ostatní pochopili dobrotu vlastního blahodárného úkolu a dohodli se s námi, aby různé zásluhy a různé schopnosti vytvořily společný poklad, schopný posílit naše vyučování růzností světel a doporučit ho všem naší jednotou v lásce.“
Situace začala být dramatičtější, když chtěl P.Zapletal uveřejnit komentář k Písni písní. Byla to vhodná chvíle k uveřejnění takového díla právě několik měsíců před dekretem „Lamentabilis“ (3.července 1907), po kterém měla následovat encyklika „Pascendi“ (8.září 1907), oběma texty, kterými Pius X. rázně odsuzoval modernistické omyly? Na naléhání magistra řádu upustil P.Zapletal od kapitoly, týkající se autora knihy, a tento úkol poslušnosti spojil oba řeholníky ve vzájemné úctě a umožnil jim čelit krizi v letech 1910 a 1911.
V těchto letech došla do Říma některá anonymní udání od protivníků „zamaskovaných, ale i rozvztekaných“, jak řekl P.Cormier. Byli spojeni se slavnou Sapiniers Monsignora Benigniho, který si dal za úkol pronásledovat každou stopu liberalismu v církvi. K první srážce došlo u příležitosti zvolení P.Zapletala za rektora univerzity. Byly tu potom snahy zakázat mu vyučování.
P.Cormier, který jmenoval P.Zapletala svým vikářem v domě ve Frýburgu, mu projevil velkou důvěru a věrnost. Zdá se, že musel čelit podráždění, ne-li hněvu Pia X. při jedné audienci, při které prý magistr dominikánského řádu omdlel. Na papeže to tak zapůsobilo, že se uklidnila a rozhodl se, že bude mít plnou důvěru k úsudku P.Cormiera. Skutečně, v nejrozhodnější chvíli navrhl P.Cormier to, co se mu zdálo být nejúčinnějším prostředkem k obhájení jeho synů ve Frýburgu. Na rozdíl do Zapletala, který chtěl “zadostiučinění ve spravedlnosti“, P.Cormier myslel, že „čtyři slova papežova platí víc než čtyři roky procesu.“
V červnu 1911 navrhl P.Cormier text Piu X., a papež jej přejal skoro slovo za slovem. Tomuto ospravedlňujícímu a osvobozujícímu textu předcházela kanonická vizitace magistra ve Frýburgu. Doporučoval tam klid a rozvahu dojímavými slovy: “Dříve než se ubozí představení vysloví o věcech, ve kterých mají pověření od Boha, čekají, uvažují, radí se, modlí se. Jak by mohl prostý řeholník bez pověření rozvážně rozhodnout bez přípravy a bez soucitu?“
P.Cormier měl soucit dokonce i pro žalobce (Positio, str.82), avšak hlavně pro jiné profesory, kteří přihlíželi k těmto sporům s nejistotou o významu těchto otázek „pro nedostatek základní výchovy nebo pro kouzlo vládnoucích předsudků“.
V písemných závěrech své vizitace má P.Cormier o nich a o jejich povinnostech dominikánů vůči nim velmi krásná vyjádření: „Předvídat jejich starosti, soucítit s nimi, vyjít jim vstříc, mít s nimi důvěrné rozhovory, organizovat také nějaká přátelská setkání, kde by se mohli poučit, byl by jistě vybraný úkol lásky, dílo velkého dosahu v zájmu víry a prestiže univerzity ve Frýburgu. Budiž mi dovoleno vyjádřit touhu po tomto krásném apoštolátu“. Jak nvidíme, P.Cormier se dívá na přítomné nesnáze, přivádí však velmi konkrétně své bratry k jejich velkému poslání.