bl.Hyacint Maria Cormier - povolání k dominikánům

17. 8. 2010 0:00
Rubrika: životopisy

POVOLÁNÍ DOMINIKÁNSKÉ
Je pravděpodobné, že Jindřich mysle na řeholní stav už tehdy. Svěřil se M.Bénechovi a oba uvažovali o řádu svatého Dominika, k jehož obnově došlo teprve asi před dvaceti lety knězem Lacordairem, jedním z nejskvělejších kněží církve ve Francii, která nedávno povstala z hlubokých revolučních útrap. S odvahou a s rozhodností mohl znovu založit dominikány, kterým francouzské zákony odmítaly stejně jako většině francouzských kongregací základní svobodu sdružování. Díky obratnému odvolání se k veřejnému mínění donutil vládu, aby alespoň tolerovala založení kláštera v Nancy v roce 1843, když ne oprávnila. Od té doby se kláštery rozhojnily, povolání se začala dostavovat, a papež Pius IX. Dokonce jistým způsobem potvrdil toto francouzské dominikánské dílo tím, že v roce 1850 postavil v čelo řádu jednoho z prvních Lacordairových druhů, P.Jandela, který měl mít rozhodující úlohu v životě Jindřicha Cormiera.
Po slavné, ale pro P.Lacordaira hořké příhodě, kdy byl v roce 1848 zvolen do konstitučního shromáždění, ve kterém velmi brzy podal demisi, zakládal tento otec právě Dominikánský Třetí řád, určený pro vyučování. Nato se uchýlil do kláštera tohoto institutu na jihozápadě v Sorése. Je pochopitelné, že představený semináře v Orleansu navrhl proto Jindřichu Cormierovi, aby využil svého léčení v Eaux-Bonnes u Oloronu v Nízkých Pyrenejích k setkání s tímto kazatelem od Notre Dame, který si tam v létě 1854 počínal ve svém ústraní činorodě a zahájil dominikánskou přítomnost v Sorése 8.srpna 1854. K setkání mělo dojít v témže měsíci, dříve, než Lacordaire opustil jih a odebral se do Oulina.
Ironií, která se často vyskytne v životě svatých, byl výrok tohoto nového zakladatele řádu ve Francii negativní, a historik musí konstatovat, že byl i mylný.
P.Lacordaire usoudil o dominikánském povolání mladého Cormiera, že „není žádné nebo je nezralé“. Později P.Cormier pokorně dodal, že dobře pochopil, že to Lacordaire jasně chápal jako „žádné“. Co přesně si řekli velký dominikán s mladým seminaristou? Na Jindřicha Cormiera Lacordaire nezapůsobil. Zůstal sám sebou, přesto, že – jak se zdá – otec vykonal jakousi generální zpověď (Cathala, str.23). Příhoda zůstává tajemná a, jak je vidět, nezanechala stopu v Lacordairově korespondenci.
Avšak za několik měsíců nato, v době, která následovala po slavném vyhlášení dogmatu po Neposkvrněném Početí Panny Marie Piem IX., složil Jindřích Cormier soukromý slib čistoty o vánočních svátcích a 2.února 1855 slib chudoby a poslušnosti svému duchovnímu vůdci. V textu, který napsal třiadvacetiletý mladík, je značná zralost úsudku. Je například rozhodnut, že se bude oblékat chudě, ale hned dodává: „s ohledem na závislost, kterou v jistých mezích dlužím své matce.“
Patronové, které vzývá v tomto textu, nám ukazují sklony jeho zbožnosti: „Maria, svatý Dominik, svatý Ignác, ctihodná Anežka z Langeac a moji svatí patronové“. Jindřich se zavázal Panně Marii slibem, že se stane „bratrem“. Vzývání Dominika nebylo v Jindřichových spisech nové. Pokud jde o Matku Anežku Ježíšovu, kterou církev sjednocuje s blahoslaveným Hyacintem Maria ve stejném obřadu blahořečení v roce 1994, byla drahá srdci P.Cormiera. 23.srpna 1876, tedy po více než dvaceti letech, P.Coprmier, tehdy převor v Marseille, napsal do zlaté knihy kláštera Langeac tato slova vděčnosti za úkol, který měla na začátku jeho cesty a během ní: „Ctihodná Matko Anežko, tobě vděčím za začátek svého povolání. Dej mi též, abych věrně plnil všechny jeho povinnosti, abych spojil vnitřní usebranost s vnější činností, lásku k bližnímu se zapomínáním na sebe.“ Tuto modlitbu bude opakovat v druhém zápise v září 1880 jako provinciál.
Jindřich Cormiera dosáhl skvěle bakalarátu teologie . Monsignore Dupanloup dostal v Trémě pro svůj seminář fakultu, aby ho mohl udělovat. Před některými osobnostmi, mezi nimiž byl slavný jezuita P.Ravignan, který vystřídal Lacordaira v kázání v Notre Dame, a dominikán P.Fretti, napadl Jindřich „Život Ježíšův“, knihu, kterou napsal David Strauss a uveřejnil ji v roce 1836. Bylo to dílo, které určovalo teologii té doby a mělo podnítit modernistickou školu, které měl budoucí magistr dominikánského řádu čelit. Monsignore Dupanloup nepohrdal řečnickými efekty. Přirovnal proto svého mladého seminaristu k Davidovi, který zvítězil nad Goliášem. Tak měl skvělý biskup z Orleansu příležitost blahopřát si k tomuto nově získanému knězi. Jindřich Cormiera se mu musel zdát značným přínosem pro inteligenci, zbožnost a apoštolskou horlivost, kterou už tehdy projevoval svou spoluprací při vyučování katechismus, jemuž Dupanloup přikládal značnou důležitost.
Chápeme, jak přes mladistvý věk, který vyžadoval dispens, biskup z Orleansu souhlasil s tím, že ho vysvětil na kněze na věky. Avšak při tomto svěcení onoho 17.května 1856 uniklo tomuto prelátovi několik slz, které překvapovaly u člověka tak rozhodného a tak pevného v bojích, před nimiž neunikal. Zjistilo se pak, že to byly slzy pro oběť, kterou se diecéze v Orleansu zříkala jedné ze svých velkých nadějí.
Příčina biskupova dojetí byla brzy známa: kněz Jindřich Cormiera vstupoval do řádu Kazatelů a chystal se, že odjede do noviciátu ve Flavigny. Skutečně Jindřich Cormiera, i když ho zasáhl pádný výrok P.Lacordaira, uměl zachovat hlavu na místě a počítal i s jinými míněními, právě tak kompetentními. Především nebe, totiž Panny Marie a svatého Dominika. Při návratu do semináře v roce 1855 se obrátil k oběma těmto orodovníkům, nebo přesněji k jednomu po druhém:“Zdálo se mi, že neprojevuji dostatečně zbožnou úctu k svatému Dominikovi, který má být jednoho dne mým otcem a mým vzorem. Prosil jsem snažně svatou Pannu, aby dala vzrůst neúctě k němu… Myslím, že mě vyslyšela, protože od té doby na něho častěji myslím. Je mi, jako bych ho cítil vnitřně přítomného jako tajného vůdce a učitele, aby byl už letos mým novicmistrem..“
Avšak Jindřich nezanedbával rady svého vůdce pozemského, M.Benéche, duchovního vůdce, jehož mínění bylo jistě rozhodující a opíralo se o mínění otce dominikána Jindřicha Amantova. Tento otec právě dokončil svůj první převorát v Římě, kde Jindřich konal exercicie, a neměl žádné pochybnosti o povolání tohoto mladíka. V tomto duchu a s touto nadějí byl již Jindřich přijat do dominikánského třetího řádu. Přijímal ho P.Markolín Hué. S těmito zárukami se M.Bénech odvolával na biskupovo svědomí a dosáhl do Monsignora Dupanloup souhlas k odchodu nového kněze hned po jeho vysvěcení.
Proto v den své první mše svaté, kterou sloužil v kapli na kurii, kde často vyučoval katechismu, ohlásil Jindřich svým nejbližším, jaké je jeho rozhodnutí. Byla to strašná matka pro jeho matku, která v témž dni, kdy se uskutečnila její největší radost, viděla také, jak tatpo radost mizí ve vyhlídce na definitivní odloučení, alespoň v jejích očích téměř naprosté. Jindřich jistě předvídal tuto mateřskou reakci a vůbec se nezneklidňoval. Zůstal doma ještě měsíc, vykonal přípravy a odebral se do noviciátu dominikánské francouzské provincie, který byl tehdy ve Flavigny na Pobřeží. Po desetidenních exerciciích, 29.června 1856 přijal Jindřich černý a bílý hábit kazatelů spolu s dalšími čtyřmi mladíky. Přijal rovněž řeholní jméno Hyacint. Tak se dal pod ochranu jednoho z prvních velkých dominikánských misionářů, který, jak řekl Lacordaire, přenesl dominikánské stany ze svého rodného Polska až do Kyjeva… za hluku vpádu Tatarů (Život svatého Dominika, hl.12.). Potom připojí jméno Maria.
P.Lacordaire získal Flavigny od některých kněží z diecéze Dijon. Byl tam založen klášter na konci prosince 1848. Byl vybrán za místo noviciátu. Je možno představit si řeholní noviciát a vroucnost, které tam vládly po více než deseti letech po skutečném obnovení dominikánů ve Francii. Máme o tom důkazy ve způsobu života bratra Hyacinta. Jeho důvěrné zápisky jsou důležité, aby nám daly vycítit toto ovzduší a nechaly nás vytušit city novice, který už měl teologickou přípravu.
Novokněz si kladl otázku, zda by neměl žádat o dovolení nesloužit někdy mši svatou, „aby projevil svou úctu.“ Snad pro stopu jansenismu, vyskytující se ještě v jeho duchovní výchově. Usoudil však po zralé úvaze, že „svátost Eucharistie je více láskou než velebností, a láska mě přitahuje více, než mi velebnost dává ustupovat. Myslím na plody svaté oběti…“ Na těchto stránkách je patrná ozvěna duchovních radostí, ale také pokušení a nesnází zcela normálních v této době, kdy se docela oddával Bohu. Vycítí se někdy netrpělivost a náročnost neofyty, ostatně hned potlačené. „Myslil jsem hodně na to, abych si nedělal úsudky, když slyším tu a tam mluvit o té či oné věci, protože se velmi snadno rmoutím nad tím, co slyším, a co se mi nezdá být podle Boha.“ Jeho zbožnost ho vede k svatým, i když si vyčítá, že nežije v dost důvěrném přátelství s nimi a že se na ně nedívá jako na bratry plné lásky. Avšak jeho život je plně soustředěn v Kristu, jak svědčí jeho rozhodnutí, že se bude k němu obracet a vzývat ho: „Můj Ježíši, změň všechno, uzdrav všechno, proměň všechno v sebe, aby se všechno pro tebe obrátilo k slávě Nejsvětější Trojice.
Náhled začal jeho vyrovnaný život probíhat bolestně pro slabé zdraví, které se stalo první zkouškou jeho mladistvého řeholního života. Bratr Hyacint začal silně chrlit krev. Následovalo zvracení. Ukázaly se u něho příznaky tuberkulózy jako u mnoha mladých lidí jeho generace. Novicmistr ho dispenzoval od některých postů a žádal ho, aby šetřil hlas při oficiu. Hyacint už projevil svou odhodlanost, i když pociťoval oprávněný neklid. V lednu 1857 si zapsal: „Pokud jde o mé povolání, po půl dni strachu a skleslosti se cítím plný důvěry. Jacta super Dominum curam tuam,“ Toto pociťování žalmu 36, pátého verše, je projevem jeho hluboké vnitřní disponovatelnosti. Dvakrát psal magistru řádu P.Jandelovi, který se v červenci zastavil ve Flavigny a kterému se se vším svěřil. Otec magistr mu navrhl možnost dokončit noviciát v Itálii, kde je lepší vzduch. Hyacint myslel, že je pro tu chvíli lepší zůstat ve Flavigny, avšak bez váhání upřesnil, že kdyby cítil, jak se mu zdraví zhoršuje, „včas by změnil názor.“ Je to krásný příklad odevzdanosti Bohu, ducha poslušnosti a inteligentní rozvahy.
Avšak P.Escallier, novicmistr, P.Rousnot, převor ve Flavigny, a P.Danzas, provinciál, měli starosti. Brali spolu s P.Jandelem v úvahu mnoho řešení. Nakonec se zdravým rozumem odmítli dost divný návrh poslat p.Cormiera do Mossoulu v Irsku, kde se zdálky zdálo být ovzduší teplé a suché. Ubohý novic byl plný úzkosti, zvláště když ho navštívila matka, rozhodnutá „odvést ho za každou cenu“. Rozhodl se, že bude prosit Pána o jeho přímý zásah. „Ježíši, změň srdce mé maminky!“, napsal ve svém zápisníku 25.ledna 1857.
Postní doba nakonec minula bez velkých nesnází a opět nastaly krásné dny. Představení učinili moudré rozhodnutí, i když v té době bylo neobvyklé. Místo, aby P.Cormier složil sliby věčné a definitivní, připouští se k řádu jen na dva roky. P.Jandel usoudil, že bude dobré rozšířit toto opatření na všechny případy a Pius IX. V témže roce 1857 vydal dekret v tomto smyslu.
Po nových starostech o jeho zdravotní stav složil Hyacint Cormier 29.června 1857 sliby na dva roky. Co s ním dělat? P. Jandel se v létě zastavil ve Flavigny a rozhodl, že odvede nového profesa s sebou. Je to první krok k výjimečné věrnosti P.Cormiera k tomu, kterého bude popisovat na první stránce životopisu jako „člověka Božího pro způsob, jakým hájil zde na zemi práva milosti a zásady řeholního života.

Zobrazeno 950×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz