„K obnově bojeschopnosti armády a pořádku v zemi navrhuji zavést trest smrti také v zázemí! Vyhlásit mimořádný stav v továrnách! Dělníci neplnící normu budou deportováni na frontu!“ Tak to uváděl drobný človíček v uniformě. Nedávno byl jmenován velitelem ozbrojených sil. Generál Kornilov. Byl to bezesporu podnikavý a energický muž vytříbenými kombinačními schopnostmi, veliký stratég.
„… až do uklidnění situace doporučuji převoz internované carské rodiny do klidnějšího Tobolska.“ Navrhoval generál Kornilov.
Vláda schválila převoz carské rodiny. V případě ostatních opatření však byla váhavější. Zdrženlivější byla také k dalším požadavkům velitele.
„Žádám, aby mi byla podřízena petrohradská posádka!“
Vláda váhala dál. To už se kníže Lvov neudržel a obrátil se na předsedu vlády: „Ustavte silnější vládu! Podsvětí chystá teror!“
„Souhlasím,“ ozval se Kerenskij skoro neslyšným hlasem.
„V Petrohradu by se mělo vyhlásit stanné právo!“ mínil Kornilov.
Vláda jako by neslyšela. Nato generál vystoupil s rozhodností: „Žádám demisi ministrů, včetně předsedy vlády!“
Strhl se hluk a zmatek. V nepřehledné situaci vydal nejvyšší velitel rozkaz vojsku: „Táhnout na Petrohrad!!!“
Konečně se předseda vlády váhavě odhodlal k navrhovaným změnám. Nařídil veliteli ozbrojených sil: „Honem přestěhovat vládu z Petrohradu do klidné Moskvy!“
Nedal mu k tomu však dostatek času. Krátce poté totiž dostal zprávu: Kornilov chce zavést vojenskou diktaturu.
Aniž cokoli ověřoval, už ho hnalo jen jediné: „To nemohu připustit! Příliš mnoho jsem obětoval pro to, čeho jsem nyní dosáhl. Nemohu se toho tak snadno vzdát!“ a spěšně a bezhlavě dal uprostřed lavinovitě šířícího se požáru zatknout velitele hasičů: „Zatknout Kornilova, Lukomského…!“
Bezbranný a na své nedávno dosažené moci lpící státník Kerenskij rychle ztrácel půdu pod nohama. Přes noc přišel o zbytky popularity, když připustil inflaci. Jako by tím ožebračením národa nalil hořlavou směs do petrohradského kotle. Tak vzplanul žár nespokojenosti.
„Teď a nebo nikdy!“ zněla slova fanaticky hřímajícího rudovousého skřeta s rozmáchnutými gesty, který se narychlo vrátil ke kotli plnému hořlavin.
„Nesmysl! Teď u nás nejsou podmínky k nějakým změnám!“ tvrdil Kameněv.
„Správně! Vůbec neznáš zdejší podmínky! Co ty víš, co se tady děje?!“ namítal proti Leninovi také Zinověv a dodal: „Sebemenší pokus o revoluci a je s námi konec!“
Tu se do hovoru vmísil Stalin – odstrčil je stranou, udeřil pěstí do stolu a zařval: „MUSÍME ZAČÍT!!!“
„Nejde to!“ odporoval Trockij. „Nejsme tady všichni! Musíme svolat valnou hromadu podsvětí! Potom budeme moudřejší.“
„K čertu s tím!!! To by trvalo věčnost!“ zahučel Stalin.
„Čekat, až se slezou! To je zrada!“ procedil Lenin mezi zuby. Správně tušil, že většina vůdců ruského podsvětí bude hluchá k radám usvědčeného německého agenta.
Lenin mlčel. Byl si jist, že milice bude brzy vědět, co se chystá.
Vytáhl kufřík s divadelními rekvizitami. Opatřil si je ve Finsku. Mlčky se přestrojoval a maskoval. Jako by byl mistrem přetvářky, ukázal se být i mistrem převleku. Ostatně, nelíčil si tvář, čelo i pleš poprvé. Nejednou už pod líčidlem skryl ošklivou červenou vyrážku. Ve starém kabátě s tváří obvázanou šátkem byl teď k nepoznání. Beze slova pak opustil místnost.
Jednal chladně jako stroj. Jako by z něho vyprchalo všechno lidské. Nepociťoval strach ani radost. Byl hypnotizován vlastní ideou revoluce. Prožíval jakousi závrať, při které se mu zvuky z okolí slévaly v jeden krok, který mu hučel v uších. Obrysy okolních předmětů se mu rozmazávaly a stávaly se nezřetelné; dokonce pozbyly i barevné rozlišení, takže mu tvořily jedno nerozlišené, šedivé těleso, převalující se kolem něho. Jakási neviditelná síla ho táhla do neznáma. Nemohl se jí ubránit. Koneckonců neměl k tomu ani dost pevné vůle. Od smrti své nešťastné lásky zakoušel vlastní život jako jeden velký nesmysl. Stal se štvancem nahodilých událostí. Říkal si: ať už to všechno skončí!
Zoufalec nechápal proč, ale automaticky zamířil do Smolného, kam směřovaly vládní síly. Hledal konec vlastního nešťastného živoření, a místo toho ho strhly stranou náhodné okolní živly. Byla to vzpoura vojáků zásobovacích pluků, kteří shodou okolností nedostali včas proviant. Vzpoura se rozšířila i do dalších pluků.
„K vojenskému puči nepotřebujeme velkou armádu,“ mínil Antonov, bývalý carský důstojník, jenž se prodral do čela vzbouřenců.
„A co tedy?“
„Stačí malý úderný oddíl, který bude rozhodně a rychle jednat. Zkušenosti mi říkají, že strategie dobití pošty, nádraží a telefonu ve městě je jiná než dobití kóty v terénu. Nepotřebujeme dělostřelectvo. Zato je nutná pohotovost bajonetů, pušek a hlavně ručních granátů.“
„Když je nás málo,“ vzdychali vzbouřenci.
„Přiberme nějaké ostřílené chlapíky z podsvětí.“
„Nemáme pro ně dost zbraní.“
„Nevadí. Stačí granáty. Těch máme habaděj.“
Podsvětí se té šance chopilo všemi deseti. A tak Antonov š čiperným Trockým jezdili z místa na místo a v tichosti organizovali úderné skupinky.
Proti městské milici mezitím narůstala narychlo, nicméně důmyslně, organizovaná banda, jaká se v dějinách lidstva objeví jen zřídka. Její členové užívali k teroru ještě početnějších mas důvěřivých dělníků.
„Na ty nevědomé masy se můžeme těžko spoléhat,“ mínil Antonov, bývalý carský důstojník.
„Omyl! Máme je v hrsti! Umíme je ovládat,“ chlubil se Trockij a vysvětloval: „Víte – jsou přístupné naší sugesci. Však to znáte, co to s každým v davu udělá. Už pouhou skutečností, že je částí většího počtu lidí, nabývá jedinec v davu úžasné moci. Snáze povoluje uzdu pudům, které by jinak potlačil. Davový člověk je přípustnější smyslovým dojmům a našeptávání právě tak, jako prostým a strohým příkazům. A kromě toho – člověk tu napodobivější než o samotě. Snadno napodobuje souseda, a najednou – celý dav dělá totéž. Vůdci stačí pouštět do davu opakovaný podnět. Ten se v něm rozšíří jakousi nákazou.“
Antonov se těm výkladům musel jenom shovívavě usmívat. Bystrý Trockij to postřehl a pohotově dodal: „Masy, které náš gang ovládá, jsou už samotnou svou národní povahou nakloněny k převratům!“
Na dvanáct tisíc gardistům vedených bývalým carským důstojníkem se pak s nepatrnými ztrátami zmocnilo dvoumilionového města, kde bylo jen důstojníků dvacet tisíc! Antonov přijímal zprávy:
„V rukou vládních vojsk zbývá skoro už jen Zimní palác!“
„Zabarikádovali se palivovým dřívím.“
„Vláda se odmítá vzdát.“
„Kerenskij uprchl!“
Potom vydal rozkazy: „Připravte se k útoku na palác! Signálem bude výstřel z lodního děla!“
Nebylo to však nic obtížného. Palác totiž hlídala část pluku důstojnické školy a část ženského pluku. Proto všechno proběhlo velmi poklidně.
V Mariánském paláci právě zpíval Šaljapin v roli krále Filipa ve Verdiho Donu Carlosovi.
Po pádu hlavního města přešlo podsvětí od utajovaného teroru k otevřenému organizovanému zločinu. Lenin, který se objevil jako z nebe spadlý, usiloval najednou horečně o to, aby se vláda podsvětí uchytila a upevnila v dosažených pozicích. Spěšně prosadil ustavení vlády, do jejíhož čela se sám postavil. Hned však tvrdil:
„Musíme zavést teror! Copak si myslíte, že můžeme zvítězit, aniž bychom sáhli k nejkrutějšímu teroru? Zřídíme mimořádnou komisi pro boj s nepřáteli! Měl by ji vést tady – Felix,“ a ukázal na Dzeržinského.
Hubený obličej Poláka měl ve tváři vepsány rysy brutálního násilníka. ČEKA, jak se krátce říkalo komisi, řídila od té doby krutý teror v takovém rozsahu, až věci záhy dospěly tak daleko, že veřejnost začala přijímat dennodenně páchané úděsné vraždy jako samozřejmé.
„Zatoč s těmi opilci! Ať neruší veřejný pořádek!“ pobízel ho Lenin.
Krutému stíhání, věznění a popravám byli vystaveni především ti, kterým se dalo ukrást nějaké zlato: zlatníci, bankéři, podnikatelé, továrníci, zubaři a další a další.
Na schůzích Sovnarkomu (sovětské vlády) si Lenin často vyměňoval s ostatními vůdci krátké poznámky na lístečcích. Jednou tak poslal Dzeržinskému lísteček s dotazem:
„Kolik zlých kontrarevolucionářů máme v našich věznicích?“
Dzeržinskij odepsal: „Asi 1500.“
Lenin přečetl lísteček, něco zabručel, pak udělal za cifrou křížek a vrátil lísteček Dzeržinskému. Ten okamžitě vstal a opustil místnost. Když se však vláda sešla druhý den, její členové si mezi sebou vzrušeně šeptali. Dzeržinskij dal totiž minulou noc zastřelit všechny politické vězně v Petrohradských věznicích.
„Musíme očistit celou zem od škodlivého hmyzu!“ vyhlásil Lenin.
„Není to tak snadné,“ postěžoval si Dzeržinskij.
„Hm, hm,“ pokyvoval hlavou Lenin.
„Soudnictví nás brzdí. Samá byrokracie! Než dostaneme někoho za mříže, uteče moc vody.“
„Zaveďte mimosoudní řízení!“ navrhl Lenin.
„Co to má být?“
„Budete dělat všechno – chytat nepřátele a zrovna je trestat!“
Zanedlouho Dzeržinskij skutečně plnil svůj úřad podle Leninových pokynů – s revolverem na stole.
Dne 4.srpna 1918 uveřejnila moskevská PRAVDA Leninovu výzvu pod titulkem KATECHISMUS TŘÍDNĚ UVĚDOMĚLÉHO PROLETÁŘE uvádělo se v ní:
Dělníci a vojáci! Chopte se zbraní a učte se střílet!
Postavte se proti každému, kdo agituje proti sovětské vládě.
Deset kulek pro každého, kdo proti ní zvedne ruku….
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.