„Musím se dostat do za každou cenu Ruska!“

„A co ten socialista Platten? Nemohl by pomoci?“ Zeptala se Nataša.

Odbyl ji pohrdavě a dodal znechuceně: „Takového žádat o pomoc? Nikdy!“

Ještě mu však slova neuschla na rtech, oblékal se a odcházel.

„Kam jdeš?“

„Podívám se  za jedním Švýcarem. Má po čertech užitečné známosti!“

Překvapeně vzhlédla, ale nic neříkala. Příliš dobře znala ty náhlé kotrmelce v Iljičových názorech, pocitech, postojích a chování. Beztoho by ji stroze odbyl. Nesnesl, když vycházelo najevo, že někdo přišel na něco dřív, než on. Kdykoli někdo něco namítal, Lenin se tvářil velmi soustředěně a stále jen opakoval: „Hm,hm – hm hm“, a kýval při tom hlavou. Pouze pozorný divák si mohl všimnout neklidu jeho očí, těkajících z místa na místo. Nakonec obvykle řekl: „Nemáte pravdu. Ani  v nejmenším!“

Leckdy však v zápětí začal jinými slovy opakovat právě to, co zavrhl u druhých. Velmi ho rozčílili ti, kdo se odvážili námitkou: „Ano – ale vždyť zrovna to jsme přece říkali my!“

Švýcar vskutku osvědčil špinavé známosti v podsvětí. Jeho prsty sahaly dál, než do kapes místních zbohatlíků, dokonce až do berlínského podsvětí, a to si zase podávalo ruku s německými agenty a tajnou policií. Tentokrát se ale tužil. Dostal za to jaksepatří zaplaceno z obou stran: od Lenina, Zinověva a jiných, kteří se kolem nich najednou shlukly, když se jednalo o možnosti návratu domů; a také od agentů na německém konzulátu v Bernu. Ani Lenin nepřišel zkrátka. Svazky stomarkovek se vydaly na pouť z říšské banky do jeho kufru – něco přes švýcarskou banku, a ještě víc přes švédskou.

Lenin hořel nadšením z úchvatných perspektiv, jaké se mu rázem otevíraly. Rozmáchnutými gesty plánoval revoluci v nebývalém rozsahu.

V tajných kabinetech říšské politiky a diplomacie sice zprvu zavládlo neklidné větření dravce, ale později zvítězila lstivá machinace: „Nespoléháme pouze na frontu, nýbrž také na zákulisí. Vymůžeme si na Rusku jeho vlastními národy mír bez náhrad. Několik Leninů nás přijde levněji než jeden den války:“

Tak bylo Rusko vystaveno přílivu směsi záhadných živlů. Měly v něm podnítit příslušnou reakci. Všechno probíhalo velmi utajeně.

V nepřehledných poměrech se v Rusku objevil Lenin. Hned začal zapřahat do svých plánů lidské slabosti, jakož i vlastenectví a čest, jimiž cynicky pohrdal. Využíval svého přehledu o mezinárodní situaci. Zásadně všude vyzdvihoval ryze materiální a tudíž smyslům prostých lidí dostupné souvislosti. Navíc měnil jako chameleón své cynické „JÁ“: tak se hned stavěl mužem vzbuzujícím důvěru klidnou sebejistotou, hned zase zasněným poetou s romantickými vizemi, uchvacující nezkušené studenty. Dbal především na to, aby své postřehy ze světového dění rafinovaně využil k vlastní moci. Staral se, aby přeměnil všechna veřejná zařízení v nestvůrnou mašinérii, opírající se o podvody a intriky a živící se krví vysávaných národů. Zatím sliboval hory doly každému, s kým přišel do styku.

„Musíme sebrat statkářům půdu!“

„A co s ní?“

„Rozdáme ji mužikům!“ tvrdil Lenin, kdykoli ho mohli slyšet nějací venkované.

A když se jednoho večera octl na shromáždění dělníků, sršel zase jinými nápady: „Všechny závody se musí zestátnit! Musíme je předat dělníkům!“

Většinou však jeho plamenné výzvy zůstávaly bez účinku. Tu mu však nešťastně nahrálo hrdé vystoupení ministra zahraničí. Ten stále provolával: „Čestně splníme své závazky vůči spojencům! Dovedeme světový požár až k jeho zdárnému uhašení!“ Byla to morální výzva, přesto s nelibostí přijímána pyšnými obyvateli východní metropole. Byli navyklí na nějakou životní úroveň a pohodlí, o jakých se venkovským mužikům nikdy ani nesnilo, a neměli ani čeho želet.

 

V mžiku Lenin těžil z té zpohodlnělosti a změkčilosti ruské metropole. Dokázal na pár okamžiků strhnout pozornost zdejšího podsvětí. Vzápětí toho lstivě zneužil. V květnu docílil toho, že valná hromada vůdců bossů místního podsvětí vzala v úvahu jeho sny o revoluční proměně Ruska: a co víc – přijali ho mezi sebe. Tak se tu ocitl spolu se Zinověvem, Kameněvem a Sverdlovem. Tato hrstka spiklenců neztrácela čas. Podněcovala soustavný teror obyvatelstva velkoměsta pomocí loupeží, vražd, únosů a vydírání, atentátů, ale i docela nesmyslného vandalismu. Přitom se však žádný z nich neodvážil vylézt z podsvětí na světlo boží. Špinavou práci nechávali jiným. Snažili se zatáhnout do svých rejdů prosté a důvěřivé lidi, zvláště dělníky z továren a předměstí. Pokud se přece jen objevili, tehdy za sebou zanechávali rozmazanou krvavou stopu. Jindy po nich hrozivě vlály kusy látky, vymáchané v kalužích krve nevinných obětí.

„Co dělají úřady?! To je pořádek! Kde je milice?!“ skandovaly zástupy dělníků. Provokatéři jim kradmo odpovídali: „Nic! Jsou neschopní! Jako ta stará vláda!“

Milice se vskutku vzmohla jen na rozehnání těchto zmatených a dezinformovaných obětí. Stále jim však unikal původce. Policejní prefekt se hájil: „Dobře víme, kdo za tím stojí:“

„Veřejně odhalit!“

Druhý den přinesly noviny palcové titulky:

LENIN – POMOCNÍK PRUSKÉHO CÍSAŘE!!

LENIN DOSTÁVÁ PENÍZE Z NĚMECKA!! JAK? Pomocí Parvuse, Ganěckého a Kozlovského!!!

LENIN JE NĚMECKÝ ŠPION!!!

Iljič byl z tohoto náhlého odhalení šokován. Nervově se zhroutil.

„Je-li to lež, ať žaluje redakci!“ navrhoval Kameněv.

Lenin věděl, kolik uhodilo. Říkal si: Musejí mít v rukou důkazy a dokonce i svědky. Když vědí o Pavrusovi, Ganěckém a  Kozlovském, tak musejí vědět všechno! Octl se ve dvojím ohni: z jedné strany dotírala milice, z druhé lidi podsvětí.

 

A potom přišla závažnější zpráva:

„Vzbouřili se záložníci 180.pluku! vybrali sklad munice a rozdali zbraně lůze! Ozbrojené davy drancují obchody!“

„Tady končí legrace,“ řekl prefekt a vydal rozkaz: „Všichni složte zbraně!“

Agresivní dav, vyrušený uprostřed zuřivého rabování obchodů, reagoval jako šelma s očima podlitýma krví. Nato se v řadách milicionářů skácelo několik mrtvých a raněných. Rozpoutalo se hotové peklo. Jednotky milice postupovaly jako disciplinovaná armáda. V krátkém čase obklíčily ohnisko nepokojů.

Lenin, podobně jako další vůdcové podsvětí fascinovaně sledoval průběh. V dobrém úkrytu přijímali vůdcové podsvětí zprávy spojek o zvětšujícím se tratolišti krve v postižené oblasti. Nezůstali však dlouho utajeni. Lenin musel z města, v podsvětí ztratil všechny své – i tak nepříliš početné spiklence. Zasloužil se o to horlivý novinář:

„Předkládám důkazy!!! Usvědčuji Lenina ze špionáže pro Německo!!!“ Oznámil vítězoslavně a zveřejnil doklady. Byly mezi nimi stvrzenky, kterými Lenin potvrzoval příjem vysokých částek v říšských markách.

Šílený snílek opouštěl velkoměsto, oddechující spánkem po rušném dni. K ránu našel opuštěnou salaš několik verst od stanice Razlivu. Tam na něj z pološera houkla jakási stvůra. Poznal ji v hlase: Stalin.

„Honem! Musíš shodit bradku! Milice má tvůj popis!“

Neřekl ani slovo. Oholil se, oblékl rezavý plášť a narazil si šedou čepici se štítkem.

„Vypadáš jako rolník,“ chválil ho Stalin.

Do Finska se dostal jako topič na lokomotivě.