Dítě velkého října 4.

18. 4. 2010 1:00
Rubrika: životopisy

Vůdcové ruského podsvětí se zatím scházeli hned ve Stockhollmu, hned zase v Londýně a jejich názor byl stále jedoznačnější: Opatrnost! V Rusku je příliš horká půda. Všichni členové gangu musí zalehnout! Vylezeme, až se milice uklidní.

Ačkoli Lenin tolik zdůrazňoval potřebu zavedení železné kázně v podsvětí, sám se rozhodnutí vůdců, ba i sebe samého, řídil jedině tehdy, když se mu to hodilo do krámu. A nyní byl jeho názor na celou věc poněkud zmatený.

Pokud šlo o jeho vlastní účast na organizovaném zločinu v Rusku, tak byl pro opatrnost: usadil se ve Finsku. Zanedlouho se Lenin chlubil v podsvětí; kořistí 341 tisíc rublů, pocházejícího z loupeže poštovního vlaku v Tbilisi vedené Kobou, tak, jako by ji uchvátil přímo on sám. Příliš sympatií tím ale nezískal: „Zbytečnost! Copak jsme se nerozhodli pro opatrnost?“ Lenin už mlčel. Zato Martov se holedbal: „Získali jsme mnohem více peněz a snáze!“

„Jak?“

„Máme úvěr u jedné anglické banky. Taky máme půjčku od amerického bankovního domu Kuhn – Loeb and Company. Její ředitel Schiff je nám obzvlášť nakloněn. Slušné peníze dostáváme také z Německa, ovšem s tím, že tam později na revanš podpálíme z Ruska revoluční reakci. Konečně se i z Londýna valí do Ruska proud peněz obětem protižidovských pogromů! Peníze ovšem uváznou v naší kapse, chachacháá!“

 

Poslední dobou hledal přesvědčivé důvody, jimiž by dodal organizovanému zločinu patinu profesionality či zdání vědeckosti. V zásadě se však musel obracet k temnému mysticismu. Při rozvoji fyziky, chemie a jiných věd to ovšem nebylo snadné. Octl se ve dvojím ohni: z jedné strany tlačilo nové vědecké poznání – objev atomu, elektron, radioaktivita. Z druhé strany vystupovali ti, kdo tvrdili:

„Vida. Věda odhaluje, že se hmota mění v energii. Hmota mizí! Základy naší revoluční vědy – změny prvků v prvky jiné pozbývají svou materiální oporu!“

Vranje! Jerundy! Boltovnjá!“ usmíval se Lenin nad výsledky vědeckého poznání, vyvracející platnost astrologie, mysticismu a jiných pověr. U Wundta shledával samý nepotřebný balast školometské učenosti.

„Blázni! Příroda je nekonečná! Elektron je právě tak nevyčerpatelný jako atom. Nebezpečí zániku hmoty, o níž se opírá naše učení, vůbec nehrozí!“

„Nesouhlasím!“ vrtěl hlavou spisovatel Gorkij, jehož Lenin vyhledal na Capri.

„Já také nesouhlasím,“ připojil se k němu literární kritik Lunačarskij. „Jde přece také o to, nalézt ve vědeckých objevech důkaz potvrzující existenci Boha. Tak je třeba posilovat v lidstvu to, co mu dnes nejvíc chybí – víru.“

„Hm, hm,“ kýval hlavou Lenin a tvářil se chápavě. Ve skutečnosti se mu každý takový nápad bolestně zadíral do mysli. Na jazyk se mu drali nadávky. Hořce je však polykal. Kde se najednou vzali takové ohledy a tolerance u člověka, který pohrdal největšími vědeckými autoritami? Bylo to prosté. Peníze z tifliské loupeže se rozkutálely. Ty částky, které gang získával různými pochybnými půjčkami, šli přímo k bossům ruského podsvětí v Londýně a jinde. Byl tedy omezen na podporu manželky onoho literárního kritika, půvabné herečky a jejího přítele, zpěváka Šaljapina. Proto Leninovy výpady vůči nim nemohli být příliš hrubé a neomalené. Ke všemu nemohly být ani dost adresné, ale spíše jen všeobecné.

„Náboženství je duchovní kořalka!“ drmolil Lenin.

I tak kultivovaná společnost na Capri odmítala jeho výpady: „Házíte všechno do jednoho pytle! Právě náboženství s pověrami. To, co kritizujete, je náboženství v jeho úpadkových formách. Kritizujete to, co vyznávají pověrčivé měšťanské paničky, které chodí na spiritistické seance. Kritizujete ho bez znalosti samého náboženství. A přece si dovolujete své závěry zobecňovat!!!“

Lenin jim odpovídal: „Prosím. Uznávám, že neznám celé náboženství. Přesto však o něm něco vím. A tam, kde moje znalost končí, tam se setkává s neznalostí. Já to uznávám, a tak oba protiklady – znalost s neznalostí – samovolně vytvářejí vyšší, dokonalejší poznání!“

Nemohl lépe vyjádřit svůj způsob myšlení. Jeho myšlení soustavně uplívalo na povrchu věcí. Zatvrzele se bránilo proniknout do hloubky. Kdekoli narazil na svou neznalost, pohodlně doplnil vlastní znalost prostým uznáním své další neznalosti. Celý ten úkon opatřil nálepkou vyšší forma poznání.

 

Bylo to mrazivého únorového jitra roku 1917, když ve východní metropoli uvázlo zásobování potravinami. Znenadání vyvstalo pro mnoho obyvatel metropole, žijící na dosti slušné úrovni, nebezpečí hladu.

„Nemáme chléb, nedovezli!“ ozývalo se v obchodech. Toho dne se stalo, že ženy nemohly dát dětem čerstvý chléb. Když se to opakovalo druhý den, některé to nevydržely a vyšli do ulic. Pobíhaly po nich a hystericky ječely: „Chleba! Není chléb! Co budeme jíst?!“

Tou dobou se některým továrnám nedostávalo uhlí. Proto stály – samozřejmě k nelibosti dělníků, kteří tím přicházeli o výdělek. Většinou jim ani za mák nezáleželo na tom, že zaměstnavatel má v těch mizerných válečných dobách problémy se surovinami či palivem nebo s odbytem výrobků. Toulali se mrazivými ulicemi a tu a tam si přihýbali vodky z láhve.

„Cože?! Není chléb?!“opakovali přitupěle, co zaslechli od rozčilených žen. „Svinstvo!!!“ nadávali, ale spíše jen z nudy a přecitlivělosti než ze skutečného dlouhodobého nedostatku.

Rozčilující se dělníci podpořili ženy v jejich protestu.

„Zasáhněte proti této lůze!“ nařídila carevna, sotva k ní pronikla zpráva o neklidných houfech v ulicích a případech rabování obchodů.

„Nemáme dost lidí u milice,“ vysvětloval ministr vnitra.

„Povolejte vojsko!“

„To by moc nepomohlo,“ namítl velitel milicí

„Proč?!“

„Vycvičené vojsko je na frontě. Tady máme akorát záložníky z venkova samí mužici. Většinou špatně disciplinovaní.“

„Takže je lepší nechat lůzu rabovat další obchody?“

Ministr vnitra i velitel milicí mlčeli.

„Splňte rozkaz! Zasáhněte!“

„Správně,“ souhlasil ministr.

„Provedu!,“ vydal ze sebe velitel milice. Jeho obavy se však v zápětí potvrdily. V hlášení se objevilo: Vojáci odmítli rozehnat demonstraci.

„Rozežeňte demonstraci!!! Třeba i střelbou!“

Jenom závoj noci skryl děsivé a otřesné scény, které následovaly po krvavém zásahu. Ještě hrozivěji ukázal Petrohrad svou tvář následujícího rána. V ulici zmateně těkaly zástupy dělníků.

Přibližně tehdy zasáhla zpráva v Neue Zurcher Zeitung o převratných událostech v Rusku mezi jinými  ruskými emigranty v cizině také Lenina.

Toho památného dne s ruští emigranti sešli v curyšském hostinci Zum Jakobsbrunnen nad kterým bydlel Lenin. A pila se vodka…

Od té doby byl Lenin stále zaujat myšlenkou praktické revoluce. I ze spaní vykřikoval a mumlal: „Revo – luce-„

I Naděžda Krupská po něm udiveně pokukovala.

„Co koukáš tak hloupě?!?!?! Doma se mi nabízí trůn.“, pronášel Lenin s vytřeštěnýma očima, sotva si přečetl noviny, kde stálo: Prozatímní vláda Ruska prohlásila pozemky, podniky a osobní majetek carské rodiny za státní.

„Co to meleš Vláďo?“ chytila ho Naďa za ruku, jako by ho chtěla přidržet v obavě, že jí snad uletí za svou hlavou do oblaků.

„Nepřeji si, aby tam znovu dosadili cara! Ten už přežil svou dobu. Celý starý svět přežil! Co se děje doma je sice hrozné, ale vzejde z toho něco nového – lepšího. Nastala přechodná fáze revoluce. A po ní…“ odmlčel se, ale jenom na chvíli: „pak bude zlatý věk! Věk bohatství! Věk blahobytu. Ano. Dnešek potřebuje jedince, který dohlédne na to, aby se vyvolaní duchové mrtvých myslitelů ztělesnili v mase dosud neušlechtilé! V tom svém novém zrození musí přivést masu až do zlatého věku – komunismu!!!“

„Kdy to bude?“ zeptala se, ale odpovědi se nedočkala.

Jeho výklad nazvaný Dubnové teze o cíli světové revoluce zlata v Rusku vždy připomínal zápisky Gogolova hrdiny Propriščina, jenž nadepsal jednu stránku svého denníku tímto datovým určením: Den si nepamatuji. Měsíc rovněž ne. Bylo to, čert ví kdy.

„Do té doby, než nastane vrcholná, zlatá fáze revoluce mas, musí probíhat co nejpřísnější kontrola těchto mas a jejich soustavné drcení a rozemílání.“

 

Zobrazeno 803×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz