Třicetiletý Iljič vkročil do dvacátého století zase jako svobodný občan. Nějaké ohledy na svou novopečenou manželku si vůbec nepřipouštěl. Ostatně musela tak jako tak zůstat nějaký ten rok ve vyhnanství. Takže i v tomto směru jako by se mu vrátila jeho dřívější svoboda. Také Martov a další lidé z podsvětí se octli na svobodě. Setkali se v Pskově. Leninovy kroky pak vedly hlouběji po podsvětí ruských velkoměst. Především však horečně pátral po své nešťastné lásce. Současně se dal také do práce: „Je nutno zdokonalit síť organizovaného zločinu! Hlavně zlepšit organizaci přelévání peněz do ciziny! Také musí zvýšit dovoz zbraní. A co je hlavní – naše nová zbraň – časopis Jiskra. Ten musí proniknout do nejtemnějších koutů ruského podsvětí!:
Zanedlouho měl v patách milici: „Z ruských měst máte, Vladimíre Iljiči, povolen jedině Pskov! Ihned se vraťte,jinak budete zatčen!“
„Chtěl bych odjet z Ruska pryč.
„Není námitek. Vystavíme vám pas. Musíte ale neprodleně odcestovat!“ A tak odcestoval. Nejel ale do neznámé ciziny bez zaopatření. Matka a sestra mu slíbili: „Budeme ti posílat pravidelně peníze z důchodu po otci a z našich úspor.“
Na cestě ještě měl Iljič svést tvrdý zápas s Axelrodem a Plechanovem, kteří odmítají Iljičovy návrhy. On jim však odporoval: „Jenomže ti vaši zlodějíčkové uvažují v pětkách a někteří možná i v tisícovkách rublů.“
„A zatím ta masa, se kterou se zabýváme my, tam se jedná o šesti a vícemístné číslice.“
„Co je to zač?“
„Něco takového neznáte. Je v tom opravdová profesionalita! Ani stopa zbytečné lidskosti, zbytečných ohledů a citů.“
„Jak toho chcete dosáhnout?“
„Řekněme cestou ochrany chudých,“ řekl pomalu Vladimír Iljič a zatvářil se zasvěceně. „Asi půjde o ždímání bídy chudých, využívání jejich zoufalého stavu,“ mínil Axelrod.
„Proč tak drsný výrazy?“ zavrtěl Iljič a dodal: „Jde nám skutečně o jejich zájmy.“
„Chcete se ochránit před dýkou Zinověva a jiných hrdlořezů, ne?“ ozval se Axelrod, a když viděl jejich rozpačité tváře, dodal: „A oni jsou za to nuceni dělat za vás špinavou práci – tak je to?“
„Hm. Asi to tak bude,“ vložil se do toho Plechanov.
„Zajišťujeme všestrannou a vzájemnou ochranu,“ spustil rychle Iljič. „Jinak to dneska nejde. Žijeme v době nebezpečné pro bohaté i pro chudé. Nebudeme přece organizovat podsvětí samoúčelné. Poskytujeme ochranu i takovému milionáři, jako třeba Sáva Morozov. My se zavazujeme chránit jeho život a majetek a zabránit, aby někdo další nezákonně omezoval jeho svobodu a majetek.“
„A Morozov?“
„Může si vybrat: buď bude pravidelně platit, nebo smrt z rukou nějakého hrdlořeza.“
„A on raději platí.“
„Každý raději platí.“
„Jenže to není všechno. My pomáháme také chudým.“
„To si dovedu představit,“ ozval se ironicky Axelrod. „Už tím, že ochuzujete boháče. A chudí, kteří vám za tuto ochranu nemohou zaplatit, musí vám aspoň sloužit. Občas musí pro výstrahu zaplatit nějakého boháče, k nimž jim zaručeně vštěpujete krajní nenávist!“
„Ploché zjednodušování!“ vybuchl Iljič. „Pomáháme chudým přece také přímo! Už tím, že donutíme zaměstnavatele platit dělníkům vyšší mzdy.“
„Aha? A kolikpak jste jich už takto donutili?“ šklebil se Axelrod.
Později Iljič rozhodl za Martova a ostatní své kumpány: „Raději se přesuneme ze Švýcarska někam jinam. Tady by nám Plechanov s Axelrodem viděli do karet.“
„A co třeba Mnichov?“ navrhl Zinověv.
Zanedlouho se objevili v mnichovském podsvětí. „Dreckgenossen“ utrousil co chvíli Vladimír Iljič jedovatou silnu na adresu lidí z pruského podsvětí. Slyšel od nich pořád jenom: „To nejde. To nemůžeme. Toto je příliš riskantní.“ Znali totiž lépe než kdokoli jiný schopnosti pruské tajné policie. Tak byli na každém kroku opatrní jako hadi. Ostatně také Iljič se v nitru skoro neuroticky chvěl při pomyšlení, že by mohl být odhalen. Prováděl nejrůznější krkolomné kousky, jen aby utajil cokoli o své osobě. Přesto však pravda probleskovala už z jeho pseudonymu, jenž se ve světě stal legendou po více než jedno pokolení: LENIN. Nebyla to legenda pěkná, leč ani skutečnost, která se za ní skrývala, nebyla o mnoho skvělejší. Byla zde vzrušující myšlenka vytvořit ze sebe, totiž ze zoufale nešťastného člověka, z otroka vlastních vášní, z otroka pohrdající prostitutky, romantickou postavu, postavu úžasného snílka, který dodává svým iluzím o Inesse Armanové (Leně) jako o moderní světici zdáni skutečnosti.
Lenin byl svým způsobem pozoruhodný muž. Dokázal mnohdy prosadit nesprávný názor i proti nejtvrdší opozici. Jeho síla spočívala v tom, že žil jakoby bez kořenů. Cítil se podobně vykořeněn doma jako v Anglii, ve Francii, v Německu, ve Švýcarsku či na Capri. Přitom měl značnou inteligenci. Byl schopen stejně bystře proniknout jak do celkové problematiky světového dění, tak do turecké či japonské politiky, jako dovedl odhadnout skutečné záměry německého císaře. Navíc to vše dokázal využít k posílení vlastního gangu.
V Mnichově se Lenin zapojil z Martovem a Potresovem do řízení všeruského periodika. Ovšem hned první pokus uchvátit tento nástroj do svých rukou a udělat z něj Jiskru podle Leninových snů narazil na ostrý odpor střízlivějších postav podsvětí, jako byl Petr Struve. Struve s velkým rizikem opatřoval peníze. Teď se rozčiloval: „To tak! To by se vám líbilo, abych dělal zlatou štěnici! A vy si budete dělat všechno jen podle sebe!? Kdepak! Nebudu vám dělat kořena!“
„Falešný Jidáši!!!“ osopil se na něj Martov.
„Nebav se s tím volem.“ Šeptl mu po straně Lenin. „Když nechce jít s námi, zbavíme se ho!“
Poté, co se o pár měsíců později vrátil Struve do Ruska, byl zatčen a deportován. Náhodou – a nebo na něj někdo upozornil carskou policii? Jenže kdo? Jedno je jisté: Lenin si zvykl neponechávat nic náhodě. Každopádně po Struvově zatčení nestálo už nic v cestě k oživení činnosti Jiskry.
Nyní dbal Lenin především na to, aby i to málo, co páchal, bylo krajně utajeno a skryto vědecké a vůbec kulturní veřejnosti. Nebylo to věru snadné. Vždyť v zájmu utajení vlastní totožnosti střídal Lenin pasy jako košile. Kde je bral? Kupoval ukradené pasy od německých kapsářů, jindy také falešné pasy. Lenin zde často vystupoval pod jménem Frei.
„Konec kapsářství a drobné zlodějiny! Jdeme na to velkoryse. Všechny nitky z ruského podsvětí musíme držet v ruce!“
„Kdo my?“
„Přece my profesionálové!“
„Plané snění!“ vysmál se mu Martov. Ruské podsvětí hodnotilo tyto plány podobně. Lenin ovšem sám také nahlížel, že jeho plán je holá fantazie. Proto neustále opakoval citát z Pisareva o důvodech snění: Rozpor mezi snivou touhou a skutečností nepřináší žádné škody, jestliže snící osoba vážně věří ve svou touhu, pozorně upíná zrak na život, srovnává svá pozorování se vzdušnými zámky a vůbec poctivě pracuje na uskutečnění své fantazie.“
A opět to byla především carská ochranka, koho nejvíc zaujal tajný dovoz nebezpečného zboží do Ruska. Přítomnost Jiskry a její těkavé bloumání temnými uličkami Petrohradu – to ovšem znepokojilo carskou ochranku natolik, že neváhala zapojit do věci též německé agenty. Nedalo jí moc práce odhalit mnichovské hnízdo Jiskry. Pak stačilo jenom si na ně posvítit. Sotva dopadly první paprsky světla, noční můry opustili skrýš. Úprkem se hnali pryč. Jenže ne do Švýcar,jak radil Plechanov, nýbrž do Anglie. Ostrovní říše jim svou odlehlostí skýtala větší volnost k temným manévrům.
Lenin byl mezi prvními, kdo dorazil do Londýna. Martov, Potresov a Věra Zasuličová ho zastihli s Naďou již skoro zabydlené.
Netrvalo však dlouho a pochybné společenství se rozrostlo o další přírůstky. Tak se na podzim v Londýně objevil Lev Bronstein. Uprchl ze sibiřského vyhnanství.
„Opravdový mladý orlík.“ Chválilo ho v dopise samarské podsvětí. Ještě více ho v očích Lenina vyznamenávalo to, že dokázal přetrhat svazky s tím, co mu bylo nejbližší: manželkou a dvěma dětmi. Založil totiž na Sibiři rodinu. Když se ukázala příležitost útěku k ruským gangsterům v cizině, jednoduše rodinu opustil.
Tak se v evropském podsvětí vyhraňovaly dva ruské gangy: jeden vedl Axelrod, Martov a Potresov, druhý v čele s Leninem. Ten si zase jednou našel cestu k Plechanovovi. Znovu se tvářil jako jeho dávný přítel.
Zahraniční působení bossů ruského podsvětí bylo podporováno vydatnými injekcemi od jistých osob z ciziny i Ruska. Ovšem valná část těchto pramenů byla jen zástěrkou pro příjmy z loupeží. Nicméně tu byl třeba milionářský průmyslník jménem Sáva Morozov. Nejenže byl svolný věnovat milionové obnosy na podporu teroru, ale dokonce přispíval i vysokým pojištěným kapitálem, a to vše odkázal i pro případ svého úmrtí ve prospěch gangu. Část těchto peněz šlo na konto Plechanova, část na konto Leninovo. Tak byl Bronstein alias Pero alias Trockij finančně závislý na Leninovi. Zejména od té doby, co se podruhé oženil.
Když došlo ke vzpouře na křižníku Potěmkin, hned se rozletěla do světa zpráva: „petrohradští dělníci s ikonami a obrazy cara, vedení popem Gaponem, vykročili k Zimnímu paláci předat carovi petici se svými požadavky. Policie zahájila palbu a usmrtila…“
„Kdo je to ten Gapon?“ divil se Lenin. „V životě jsem o něm neslyšel.“ Lenin spěchal do Ruska.
„Nikam!!! Na žádnou protestní schůzi nechoďte!!! Ani k volbám!“ rozkazoval kategoricky ryšavý skřet, který se z noční tmy pojednou vynořil na schůzi zástupců moskevských dělníků.
„Chopte se raději zbraní. Čekají na vás!“
„Kde?“
„V carském arzenálu. Neváhejte!“
Mnozí nedokázali té sugesci odolat. Zaslepeně ho poslouchali, zvláště když byl přístup ke zbraním celkem snadný. Některé hlídky s nimi totiž sympatizovali. Druhý den stálo přes dva tisíce dělníků v ulicích. Stáli tam ve zbrani.
Ač někteří vojáci zpočátku pohlíželi s dávkou sympatií na jednání vzbouřenců, nyní se proti nim zatvrdili. Jek by ne. Podráždila je zákeřná rána, k níž Lenin pohnul masy – totiž aby ovládly důležité strategické pozice: telegraf, nádraží, komunikační uzel kolem Presny. Zejména kozáky to rozzuřilo. S jejich pomocí velitel moskevské posádky rychle a krvavě potlačil povstání.
Ryšavého provokatéra pohltila noc právě tak rychle, jako se před nedávnem vynořil.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.