Dítě velkého října 2.

17. 4. 2010 1:00
Rubrika: životopisy

nezklamal. Vladimír Iljič se vrhl do víru velkoměsta.

V Petrohradě se Vladimír Iljič nešťastně zamiloval do krásné Inessy Armandové. Inessa se pro peníze vdala za syna bohatého obchodníka. V běžném životě uskutečňovala zásadu volné lásky. Proto ani její poměr s Uljanovem neměl dlouhé trvání. Často vystupovala po jinými jmény, např. Lenna a jiné. Její způsob života ji posléze přivedl k tomu, že jí byl zakázán pobyt ve městech a byla vykázána do vyhnanství na sever za Archangelsk. Odtud se jí podařilo uprchnout do ciziny. Přestože se v cizině s Leninem znovu setkala, stále mu unikala s ohledem na svůj způsob života ve smyslu volné lásky, které zdůvodňovala odvoláním se na nespravedlivé společenské poměry. Tak jeho láska nakonec zůstávala neopětována.

Bylo mu 24 let, když ho docela spolkla stoka petrohradského podsvětí. Tam se poprvé setkal s Naděždou Krupskou. Tehdy vůbec netušil, že se této osoby do smrti nezbaví.

„Děláte jako zlodějíčci a přitom se leckde povalují balíky peněz a hroudy zlata,“ říkal důrazně lidem z podsvětí. „Vy myslíte v pětirublovkách, a ti z vás, kdo to dotáhli dál, ti myslí snad v tisícovkách.“

„A to je špatné?“

„Musíte se potýkat s šesti a vícemístnými číslicemi! Jinak jste troškaři! Z takového města, jako je Petrohrad, se přece ročně musí vyzískat nejméně pár milionů!“ bájil Vladimír Iljič.

S otevřenými ústy, ale i s nedůvěrou, která se však zvolna vytrácela, pohlíželi na tohoto neznámého Povolžana, tedy člověka z provincie, který se tu objevil jako z nebe spadlý. Zanedlouho však vytvořil větší skupinu lidí z podsvětí. Zatím ovládali na osm stovek darmošlapů, ochotných k nečisté práci. Bývaly to loupeže, atentáty, únosy a vydírání, vraždy atd. Mezi jinými vynikl bývalý dělník Boris, řečený Zinověv.

Společný podnik začal brzy vynášet a tak se mohl Iljič procházet v obleku s kapsami plnými storublovek.

„Ruská masa je tak surová, že právě proto je vhodná k proměně,“ tvrdila Krupská. „Hm – tak se Ruská masa rázem nekonečně zušlechtí – přes noc se nesmírně zhodnotí!“, přizvukoval Uljanov.

„To je ale pitomost!,“ posmíval se mu Julius Martov. „A potvrdí ti to každý, kdo má všech pět pohromadě! Mluvíš, jako bys vůbec neznal Rusko!“

„Hm, hm,“ zamumlal  Iljič a dumal: „Až se to tady trochu uklidní, začnu ji zase hned hledat – a pokud ji nenaleznu – tak se ten ruský kotel rozletí v děsivé revoluci!!!“

„Zajeď se zeptat Plechanova a Axelroda do Švýcar! To jsou největší znalci ruského podsvětí,“ radil mu Martov.

„To je nápad!“, zazářila Krupská – „ostatně budeš tam nějaký čas schovaný a tady tě zatím přestanou hledat.“

V Rusku právě sílil soustavný nápor milice a státních orgánů proti podsvětí. Zasloužil se o to mladý car Alexandr III. Toužil obnovit v zemi pořádek a upevnit vládu zákona. Lví podíl na tom měli příznivci různých tajných sekt. Pocházeli hlavně z vyšších kruhů a cítili se ohroženi z nejrůznějších koutů podsvětí.

A tak se stalo, že Iljič ochotně přistoupil na Martovův návrh. Na jaře se vydal na několikaměsíční cestu do Švýcarska. O peníze neměl díky organizovanému podsvětí nouzi. Tak si mohl počínat velkopansky. Tajné policii to ovšem neuniklo. Dávalo sledovat nešťastného milence, aniž měl o tom sebemenší tušení.

Plechanov a Axelrod, dva ruští emigranti hledaní ruskou policií řekli Iljičovi: „Rusko není vhodné k revoluci.“

„Půjde to“, ujišťoval Martova Iljič. „Předně musím říci, že nestačí je prostě jenom ústně seznámit s tím, na co přicházíme na našich schůzích. Musí se jim to napsat na letáku -  a nebo ještě lépe – vydávat nějaký časopis.“

„K ďasu, Iljiči!!! Přišel jsi o rozum?! Tady nejsi ve Francii a ani v Německu! Většina neumí ani číst!“ Namítal Martov.

„O to vůbec nejde.“

„Tak o co jde???“

„Přece o to, že právě ta tupá masa je nesmírně citlivá na to, co je napsané. Bumážka je pro ni svátost. Je vedlejší, jestli to bude číst jeden ze sta. Na tu masu to působí tím  víc magicky a přitažlivěji, že je to natištěné. Tím je to pro ni nezvratná pravda!“

 

V krátkém čase se potvrdily Martovovy obavy. Iljič skutečně neznal Rusko. Lid Svaté Rusi zdaleka nebyl tak zatemnělý a tupý, jak mu to přisuzoval. Proto také většina letáků končila v kamnech, aniž kdy vůbec byla někým čtena, natož veřejně předčítána. Zato na milici měly hned první letáky účinky podobné výbuchu pumy. Sotva sysknaja policija  zachytila první letáky – k vydání časopisu vůbec nedošlo – byl to pro úřady jasný důkaz spiknutí.

„Začněte zatýkat!“ nařídil policejní ředitel. Milice šla najisto. Dávno sledovala celé podsvětí, ale chyběl důkaz. Tak se stalo, že pětadvacetiletý Vladimír Iljič trávil Vánoce ve vazbě spolu s tucty dalších jeho kumpánů. Martov a jeho nejbližší zůstali venku. Jak by ne – jejich vůdce byl vězením poznamenán – a tím i zkušenější a prohnanější. Iljič jim posílal z vazby motáky. Psal je napřed močí, později mlékem. Vladimír si poseděl ve vazbě přes rok. Z ostře sledovaného vězně se stal prominentní host. Dostal do cely psací stůl, psací potřeby a směl si psát podle libosti, co chtěl. Také knihy dostal k dispozici. Lenin totiž udal všechny své spolupracovníky.

Zlostí skřípal zuby. Dostali ho. Potom už neváhal udat Martova, se kterým se tolik přátelil. Krátce a stručně odpovídal policistům na otázky: Kde se zdržuje? Jak vypadá? Kde jsou další komplicové? Mají zbraně? Kde? Ano, věděl o nich.

Později si Iljič uvědomil, jak levně prodal své komplice. Málo tím získal. Dozvěděl se, kde je jeho veliká láska. Jenže ve vězení mu to nebylo nic platné. Když potom zrazoval další lidi z podsvětí, počínal si už chytřeji. Vymáhal si za to další a další výhody. Tak se věznice plnila jeho známými, těšil se více a více z výsad ve vězení neslýchaných. Dostával nejen mléko, ale také dietní obědy, minerálku z lékárny, třikrát denně balíček sladkostí z domova a další a další věci.

 

K tomu, aby lépe snášel samotu, začal přenášet své sny na papír. Snažil se zdůvodnit šílený nápad, že neušlechtilá masa, které je Rusko plné, je velmi nestálá. Čím to? Jakýmsi tajemným vnitřním neklidem. Tak se prý tato masa mění sama od sebe v prvky podobné olovu, síře, rtuti a v jiné prvky, tíhnoucí k revoluci.

Konečně přišel soud. Většina vůdců, Iljiče nevyjímaje, dostala po třech letech sibiřského vyhnanství. Oddechli si. Byl to mírný trest. Ostatně se nejednalo ani tak o vyhnanství jako spíše o kolonizaci odlehlých vesnic. Političtí odsouzenci tam působili jako správci. Kromě toho ještě zakusil Lenin nebývalou benevolenci ředitele policie: „Propouštíme vás z vězení na třídenní dovolenou.“ Tak směl ještě tři dny chodit volně po Petrohradu. To byla ohromná výhoda. Znal tajné skrýše peněz a zlata z lupů a vydírání. Nabral si jich štědře a ještě dost zbylo. Peníze uložil do banky a dal si je posílat za sebou do jinak dost bohaté Minusinské oblasti. Nato odjel ještě na pár dní do Moskvy.

„Nemůžeme vám prodloužit průjezdní povolení, Vladimíre Iljiči,“ vtrhl do jeho snění reálný milicionář. „Musíte ihned nastoupit cestu do Krasnojarsku, jinak bychom vás museli zatknout.“ Nasedl na vlak. Odjížděl do vyhnanství – sice na vlastní útraty, či spíše na útraty podsvětí, zato ale společně se svobodnými cestujícími. Rozhodně ne v nějakých okovech nebo poutech, ani hromadným transportem! To Iljič ostatně nepoznal ani na zpáteční cestě.

Ještě než se dostal do místa určení – vesnici Šušenské, uvízl na pár měsíců v Krasnojarsku. Tam se oddal svému blouznění o zákonité revoluci v Rusku. Zápisník plný těchto pošetilostí pak veřejně vyšel jako kniha těsně před koncem století. Ačkoli šlo o tisícový náklad, příliš z toho nezbohatl. Žádný vzdělaný člověk nedokázal číst takové nesmysly. On však odtud stejně žádné peníze nečekal.

Iljičova matka se obávala: „Z čeho náš Vládíček žije na vsi? Práci tam jistě nenajde.“  Takové starosti si však Iljič nikdy nepřipouštěl. Práci nehledal a také o ni ani nezavadil. Peníze mu chodili z Petrohradu. Navíc si žádal o erární výpomoc. Stát mu poskytoval více peněz, než potřeboval: 12 rublů měsíčně. Přitom ceny na Sibiři byly mnohem nižší než v Rusku. Pěkný, prostorný dům stál všeho všudy dvanáct rublů… Tak se mohl po celé tři roky bezstarostně zabývat spekulováním o revoluci, aniž při tom musel pomýšlet na existenční potíže. Pravidelnou životosprávou si tam Lenin vyléčil žaludeční potíže. Přitom ještě stačil na své náklady vydat knihu Co chtějí ruští demokraté pod pseudonymem Mikuláš Lenin.

Druhý rok zpestřila jeho vyhnanství zvláštní událost: svatba. Naďa Krupskaja si totiž při svém způsobu života v petrohradském podsvětí a s tím souvisejícími pokoutními machinacemi, dříve nebo později, musela vykoledovat vyhnanství. Soud jí vyměřil tříleté vyhnanství v Ufské gubernii. Už léta si tajně myslela na Iljiče. Teď ji s ním víc než kdy dříve spojily podobné osudy a sny o revoluci. Ve jménu tohoto nápadu užila lsti. „Jsem snoubenkou Vladimíra Ijliče Uljanova. Žádám, aby mi bylo dovoleno odbývat si vyhnanství spolu se svým nastávajícím!“ Úřady jí vyhovělo. Ovšem když se tam zčistajasna k Iljičově úžasu jednoho dne objevila i se svou matkou, úředníci trvali na okamžité svatbě. „To je toho.“ Mávl rukou Vladimír, když mu vysvětlila, že je to jediná cesta, jak mohou pomocí matky udržet spojení se současným petrohradským podsvětím. „Tak se vezmeme.“ A byla svatba.

Potom si za čtyři a půl rublu najali půl domku i se zahradou. Matka jim tam hospodařila. Vladimír tedy neměl žádné povinnosti, zaměstnání ani závazky. Ale ani jeho ženy se příliš nenamáhaly. Za půl třetího rublu měsíčně jim všechny hrubší práce v domácnosti obstarávala podvyživená třináctiletá Páša. Kde šlo o jejich pohodlí, tam se neštítili ani dětské námezdní práce.

„K čemu by mi byl novinářský výdělek?“ vrtěl Iljič hlavou, když mu přicházely nabídky z Petrohradu na placenou publicistickou činnost.

„Budu psát jenom o tom, co mě baví a o čem sním.“

„Piš revoluci,“ podněcovala ho Naďa. Dlouze se zamyslel a pak vyhrkl: „Tak tedy pustíme rodné matičce Rusi žilou!“

Zobrazeno 858×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz