Andělský učitel III - dílo svatého Tomáše

3. Zkouška pravosti Tomášova učení:
Právě v době prohloubeného rozjímavého života sv. Tomáše, byl tento mistr vystavován velkým zkouškám. Pokud si v mládí musel probíjet cestu ke Kristu přes nepřízeň rodiny, obstál v takové zkoušce. Když později musel bojovat s nepřáteli Krista na poli vědění, obstál také. Nejtěžší zkouška na něho dolehla, když na něho podnikli útok z vlastních katolických řad. V posledních čtyřech létech jeho akademických bojů v Paříži se v Církvi šířilo podezření, že Tomášovo učení je bludné. Najednou byl Tomáš nucen hájit pravého Aristotela proti augustiniánům a proti averroistům zase útočit na Aristotela překrouceného Averroem, který ho falešně vykládal. Tak se Tomáš ocitl ve dvojím ohni. Z jedné strany nepřátelé Církve vnější, překrucující Aristotela, z druhé strany nepřátelé uvnitř Církve, zavrhující všechno od Aristotela.

Roku 1270 svádí duchovní souboj se Sigerem z Brabantu, překrucujícím Aristotela, ba samotnou lidskou přirozenost. Současně odráží výpady augustiniánů, odmítajících samého Aristotela, a s ním i schopnost lidského rozumu poznat pravdu a obhájit Kristovu víru. Krátce před Velikonocemi se na něho vrhá br. Jan LECKHAM, regent minoritů, uráží jej nabubřelými a neomalenými slovy. Tehdy ho opouštějí vlastní bratři, ba někteří z dominikánů uvádějí důvody proti Tomášovi, a biskupové a doktoři očekávají jeho zkázu. Pařížský biskup Štěpán TAMPIER se chystá zahrnout do klatby, chystané proti bludům Sigera Brabantského také Tomášovo tvrzení od jednoduchosti duchových podstat - všechno chtěl odmítnout jako averroistické.

Tomášovo slovo však kráčí uprostřed těchto zmatků s nebeským klidem a všechno se láme o jeho tichost. Po Velikonocích 1272 se br.Tomáš vrátil do Itálie. Dne 6. prosince 1273 sloužil v Neapoli mši sv. Tehdy se udála velká změna. Od té chvíle přestal psát i diktovat. Když si mu br. Reginald stěžoval, že snad má zůstat S.th. nedokončená, odpověděl: Už nemohu. - Byly mi zjeveny takové věci, že vše, co jsem napsal, zdá se mi mlácením prázdné slámy.

V lednu 1274 ho papež Řehoř X. pozval na lyonský koncil. Tomáš jel s Reginaldem. Jeli na mezcích. Reginald se ho snažil povzbudit slovy: Ty a bratr Bonaventura budete jmenováni kardinály a to bude slávou pro naše Řády. Tomáš odpověděl: Nikdy nebudu ničím ani v Řádu ani v Církvi. V žádném jiném stavu nemohu sloužit našemu Řádu lépe, než ve kterém jsem. Po jeho smrti se děly různé zázraky. Klášterní podpředstavený, který už dávno byl skoro slepý, nabyl zrak, když přitiskl svou tvář na tvář Tomášovu. Kolem Tomášovy smrti se dělo více podivných věcí. Předně, ještě před smrtí se neapolský král domáhal rozvodu svého manželství. Mělo se to rozhodnout na lyonském sněmu. Tomáš tam vezl své stanovisko potvrzené Řehořem X.: zamítnutí rozvodu. Na koncil nedojel. Začal trpět nemocí. Vyskytly se i otázky, zda se její příznaky nepodobaly příznakům otravy. Cestou učinili zastávku u Tomášovy sestry na hradě Maenze v Kampanii. Přes bolesti se Tomáš rozhodl odtamtud nechat převést do blízkého cisterciáckého kláštera P. Marie de Fossa-Nuova. Nechtěl snad, aby padlo podezření z otravy na jeho vlastní rodinu? Po měsíci zesnul 7.3.1274 (49 roků). Zemřel u sv. Benedikta. Jeho tělo bylo po smrti ukrýváno na neznámém místě, ale místo uložení se prozradilo. Legenda mluví o líbezné vůni, která se kolem něho prý šířila. Později bylo spěšně vykopáno a shledáno - nedotčené. Bratři se rozhodli - vařit je ve víně! Zprávy uvádějí, že prý snad byly potřeba jeho ostatky ke kanonizaci. Padla však i otázka, zda prý tak neměly být zahlazeny nepomíjející příznaky otravy. Kdo by měl zájem na smrti sv. Tomáše? Neapolský král? Nemohl by pak být sv. Tomáš mučedníkem pro církevní právo...? Nebo byl i některým teologům trnem v oku se svým učením?? Nemohl by pak být mučedníkem posvátné vědy...? Bůh to posoudil nejlépe, když nechal vyzdvihnout Tomáše na oltář a jeho dílo na vzor, závazný po Písmu sv.

A co Tomášovo učení? V den třetího výročí doktorovy smrti vyhlásil pařížský biskup Tampier klatbu nad 20 tezemi učení sv. Tomáše. Za několik dní na to dominikán Robert Kilwardby, arcibiskup canterberský a primas anglický vyhlásil Tomášovo učení za kacířské. Zejména byla zavrhována jeho teze o jedinosti podstatné formy, která prý tehdy vyvolávala v anglických školách „pohoršení skoro bez konce". Roku 1282 zakázala generální kapitula františkánů v Paříži četbu Summy teologické ve františkánských školách. Všechny řády totiž nemají teologické poslání. Tak dominikáni již r. 1278 na generální kapitule v Miláně rozhodli, že budou rozhodně hájit Tomášovo učení.

Církev vyhlásila Tomáše za svatého 18.7.1323. Lev XIII. vyhlásil encyklikou Aeterni Patris (4 .srpna 1879) učení sv. Tomáše za učení církve, a uložil všem katolickým mistrům řídit se při vyučování nauky víry vedle Písma svatého především také učením sv. Tomáše. Ne že by Tomášovo dílo vyrovnávalo Písmu sv., ani že by snad obsahovalo navěky dokonalou pravdu. Avšak sám Pán potvrdil: Dobře jsi o mně psal. I když dílo není dokonalé, rozhodně v něm není blud. Navíc je svým myšlenkovým postupem a svou vnitřní uceleností výtečné pro křesťanskou výchovu a duchovní tříbení. Tak je pro každého odrazovým můstkem k dalšímu cestě k odhalování Božích pravd a tajemství. A pro sv. Tomáše nastává nová doba. Církev se k němu stále častěji utíká v boji proti všem bludům a hnutím falešných proroků. Uprostřed filozofického zmatku naší doby zůstává Tomášovo učení pevné jako sama skála, na níž Pán zbudoval svou církev.