Trojjedinný Bůh

 

Úkolem této práce je porovnat učení Církve římskokatolické a svědků Jehovových týkající se víry v Trojjediného Boha; Boha Otce, Boha Syna a Ducha svatého. Než se budu zabývat oficielním učením, rád bych k tématu přidal i já několik řádek. A to tím, jak danou otázku vnímám, chápu a přijímám já. K dispozici mám materiály od svědků Jehovových. Hlavním pramenem Církve římskokatolické bude Bible – Český ekumenický překlad, katechismus katolické Církve, a pokusím se citovat i některé Církevní otce. Smyslem této práce není hledat pravdu – Pán Ježíš Krisus je „ta cesta pravda a život“ (Jan 14,6). Ale poukázat na zásadní rozdíly v učení.

Kde bych našel důkaz o Boží Trojici v Bibli? Hned v první knize Mojžíšově vystupuje Bůh v množném čísle. Například v 1. Mojžíšově: „I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby...“ (1. Mojžíšova 1,26). O něco dále se píše o samotě. Když Bůh nestvořil nic samotného, jak by mohl být Bůh sám (1. Mojžíšova 2,18). Jak bylo výše zmiňováno, stvořil Bůh člověka podle své podoby. Na příkladu člověka vidíme:muže ženu a dítě= základ rodiny. Podobně by se to dalo chápat i v přírodě. Samec, samice, mládě.

Po roční přípravě jsem podle slov Písma: Jděte k všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého... (Matouš 28,19). O toto jsou Jehovisté ochuzeni. Ty se jen zasvěcují Jehovovi a poté jsou ponořeni do bazénu; nikoli pokřtěni ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.

Obraz Trojice najdeme v 18 kapitole první knihy Mojžíšovi, kapitoly 1-3. I ukázal se Hospodin Abrahámovi při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu. Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze stanu vstříc, sklonil se k zemi a řekl: „Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka. I sám Ježíš v Janově evangeliu o jednotě s Otcem hovoří (Jan 14,10). Dalším důkazem nám je Tomášovo vyznání: „Pán můj a Bůh můj!“(Jan 20,28).

Snažil jsem se o této otázce shromáždit materiál od svěkdů Jehovových. Následující řádky tedy popisují jejich pohled na Nejsvětější Trojici. Ti, kdo věří nauce o Trojici, říkají, že Bůh se skládá ze tří osob – z Otce, Syna a Ducha svatého. O každé z těchto tří osob se tvrdí, že je rovna ostatním dvěma, že je všemohoucí a že nemá počátek. Podle nauky o Trojici je Otec Bůh, Syn je Bůh a Duch svatý je Bůh, a přesto je to pouze jeden Bůh.

Mnozí zastánci Trojice připouštějí, že toto učení nejsou schopni vysvětlit. Přesto si však myslí, že tato nauka vychází z Bible. Stojí ale za povšimnutí, že slovo „Trojice“ se v Bibli vůbec nevyskytuje. Lze tedy v Bibli najít alespoň nějaký základ pro myšlenku o Trojici? Abychom na tuto otázku mohli odpovdět, podívejme se blíže na jeden text, který zastánci nauky o Trojici často citují.

Jan 1,1 říká: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.“ Dále v téže kapitole apoštol Jan jasně ukazuje, že „Slovo“ je Ježíš ( A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan 1,14). Slovo je označváno jako Bůh, a proto někteří lidé docházejí k závěru, že Syn a Otec musí být součást téhož Boha... Když budete ve studiu Božího slova pokračovat, seznámíte se s mnoha dalšími biblickými pasážemi, které o tomto námětu pojednávají. Tyto úseky Bible potvrzují pravdu o Otci, Synovi a svatém duchu.(Žalm 90,2; Skutky 7,55; Kolosanům 1,15).¹

Tolik prozatím svědkové Jehovovi. Než se budu podrobněji zabývat jednotlivými osobami Nejsvětější Trojice, zmíním se o učení Římskokatolické Církve.

Zjevená pravda o Nejsvětější Trojici byla od počátku kořenem živé víry Církve, hlavně skrze křest. Nachází svůj výraz v křesntím vyznání víry formulovaném v kázání, v katechezi a v modlitbě Církve. Podobné formulace se již objevují v apoštolských spisech, jako například pozdrav, který přijala liturgie mše svaté: „Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Ducha svatého s vámi ze všemi“(2. Korintským 13,13). Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecho ve všech. (1. Korintským 12,4-6).² Tajemství Nejsvětější Trojice je hlavní tajemství víry a křesťanského života. Je to tajemství Boha, jaký je sám sobě. Toto tajemství je tedy zdrojem všech ostatních tajemství víry;je světlem, které osvěcuje. Je to nejzákladnější a nejpodstatnější učení v hierarchii pravd víry. Celé dějiny spásy nejsou ničím jiným, než dějinami různých cest a prostředků, kterými jediný Bůh: Otec, Syn a Duch svatý, se zjevuje, smiřuje a spojuje se sebou lidi, kteří se odvracejí od hříchu. ³

Trojice je jedna. Nevyznáváme tři bohy, nýbrž jednoho Boha ve třech osobách. Božské osoby se nedělí o jediné Božství, nýbrž každá z nich je úplně celý Bůh. Božské osoby jsou od sebe skutečně odlišné. Liší se od sebe navzájem vztahy svého původu: „Je to Otec, který plodí, Syn, který je plozen, Duch svatý, který vychází“. Božská jednota je trojjediná. Skutečná, vzájemná odlišnost božských osob spočívá výhradně ve vzájemných vztazích: „Ve jménech osob, která vyjadřují vztah, se Otec vztahuje k Synovi, Syn k Otci, Duch svatý k oběma.

Svatý Řehoř Naziánský, nazývaný „Teolog“, dává cařihradským katechumenům tento souhrn trinitární víry: „Především uchovejte mi tento vzácný poklad, pro který žiji a bojuji, s nímž chci umřít, který mi dává schopnost snášet všechna zla a pohrdat všeni rozkošemi: tím pokladem myslím vyznání víry v Otce i Syna i Ducha svatého. Dnes vám je svěřuji. V síle tohoto vyznání vás nyní ponořím do vody a z ní vás vyzvednu. Dávám vám je za společníka a ochránce po celý život. Dávám vám jediné Božství a jedinou moc, existjící jako jedno ve třech a obsahující tyto tři rozlišeným způsobem. Božství bez rozdílu v podstatě či přirozenosti, bez vyššího stupně, který by povyšoval, či nižšího stupně, který by snižoval... Je to nekonečná soupodstatnst tří nekonečných. Každý nazíraný sám o sobě je úplně celý Bůh … a tři osoby společně jsou Bůh...⁴

Křesťané jsou ktěni „ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého“ (Matouš 28,19). Před křtem odpovídají: „Věřím“ na trojí otázku, kterou se od nich žádá, aby vyznali svou víru v Otce i Syna i Ducha svatého. Víra všech křesťanů má svůj základ v Trojici. Křesťané jsou křtěni „ve jménu“, nikoliv „ve jménech“ Otce i Syna i Ducha svatého; je totiž jen jeden Bůh, všemonoucí Otec a jeho jednorozený Syn a Duch svatý: Nejsvětější Trojice.⁵

Ježíš Kristus; kým pro mě osobně je? Při této otázce se mi hned vybaví vyznání Tomášovo z Janova evngelia: „Pán můj a Bůh můj.“(Jan 20,28). Vybavím si též událost setkání Ježíše s hříšnicí, kdy jí Pán říká: „Ani já tě neodsuzuji.“Vyznávám, že Ježíš Kristus je můj Pán a Spasitel, a zároveň přítel a bratr. Ježíš je zároveň Bůh. Jednak nám o tom svědectví podává Tomášovo vyznání. V Janově evangeliu Ježíš říká: „Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec ve mně? Slova, která k vám mluvím nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky.(Jan 14,11). Podobně 10,38. Na jiném místě, když se Židé s Ježíšem přeli, odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem.“(Jan 8,58). Božství Ježíše Krista krásně vystihuje list Filipským: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk vyznával: Ježíš Kristus je Pán.(Filipským 2,6-11). Jsem zván každý den se s Ježíšem setkávat. Skrze modlitbu, Písmo, bližní a eucharistii.

Podívejme se, jak vnímají Ježíše Krista Jehovisté. Ačkoliv Ježíš Kristus žil na zemi již asi před 2000 lety, něco o něm slyšeli lidé po celém světě. Přesto mnozí z nich nemají jasno v tom, kdo to vlastně byl. Někdo říká, že to byl pouze dobrý člověk. Jiní lidé tvrdí, že to byl zkrátka prorok. A ještě jiní věří, že Ježíš je Bůh a že má být uctíván. Je to opravdu tak? Znát o Ježíšovi pravdu je důležité. Proč? Protože Bible říká: „To znamená věčný život, že přijímají poznání o tobě, jediném a pravém Bohu, a o tom, kterého jsi vyslal, Ježíši Kristu“ (Jan 17,3). Ano, když člověk zná pravdu o Jehovovi Bohu a Ježíši Kristu, může získat věčný život v pozemském ráji. Ježíš navíc poskytl ten nejlepší příklad v tom, jak žít a jak jednat s druhými (Jan 13,34-35).

V prvním století našeho letopočtu byli učedníci Ježíše z Nazareta pevně přesvědčeni, že předpověděným Mesiášem je právě Ježíš (Jan 1,41). Jeden z jeho učedníků jménem Šimon Petr mu otevřeně řekl: „Ty jsi Kristus.“(Matouš16,16) Jak si ale tito učeníci mohli být jisti, že Ježíš je skutečným Mesiášem? A proč si tím můžeme být jisti i my dneska? Boží proroci, kteří žili před Ježíšem, předpověděli o Mesiášovi mnoho podrobností, podle nichž jej lidé mohli rozpoznat.

Splněná biblická proroctví a osobní svědectví Jehovy Boha jsou jasným důkazem, že Ježíš je oním slíbeným Mesiášem.

Je prvorozený Syn Bohu roven, jak to říkají někteří lidé? To Bible neučí. (To není pravda. Výše jsem cioval list Filipským 2,6) Syn byl stvořen. Je tedy jasné, že měl počátek, zatímco Jehova Bůh žádný počátek nemá a nemá ani konec (Žalm90,2). Jediného zplozeného Syna nikdy nenapadlo, aby se svému Otci pokoušel vyrovnat. Bible jasně říká, že Otec je větší než Syn (Jan 14,28; 1.Korintským 11,3). Jedině Jehova je „Všemohoucí Bůh“. Proto nemá nikoho sobě rovného.

Jehovův jediný zplozený Syn ochotně opustil nebe a sestoupil na zem, aby na ní žil jako člověk. Možná si ale říkáte, jak se může duchovní tvor narodit jako člověk? Jehova toho dosáhl pomocí zázraku. Život svého prvorozeného Syna přenesl z nebe do lůna židovské panny, která se jmenovala Marie. Nepodílel se na tom žádný lidský otec. Marie porodila dokonalého syna a dala mu jméno Ježíš (Lukáš 1,30-35).

Ježíše můženme dobře poznat z toho, co během svého života na zemi říkal a co dělal. Jeho prostřednictvím navíc můžeme poznat samotného Jehovu.O životě, činnosti i osobních vlastnostech Ježíše Krista se hodně dozvídáme ze čtyř biblických knih, známých jako evangelia – jsou to knihy Matouš, Marek, Lukaáš a Jan.

Ježíš byl dobře znám jako „Učitel“(Jan 1,38; 13,13). Co učil? Především „dobrou zprávu o království“ - tedy o Božím Království, což je nebeská vláda, která bude panovat nad celou zemí a která poslušným lidem přinese nekomečné požehnání (Matouš 4,23).

Ježíš zůstal věrný až do smrti, kterou mu krutým a bolestivým způsobem přivodili nepřátelé (Filipanům 2,8). Uvažujme o tom, co zažil v polsední den svého lidského života. Byl zatčen, obviněn falešnými svědky, odsouzen zkorumpovanými soudci, zneuctěn posměchem lůzy a můčen vojáky. Nakonec byl přibit na kůl, kde z posledního dechu zvolal: „Je dovršeno!“ (Jan 19,30). Avšak třetího dne po své smrti byl Ježíš opět přiveden k životu. Jeho nebeský Otec jej vzřísil jako duchovního tvora (1.Petrův 3,18). O několi týdnů později se Ježíš vrátil do nebe. Tam se posadil po Boží pravici a čekal až mu Bůh dá královskou moc (Hebrejcům 10,12-13)

Čeho Ježíš dosáhl tím, že zůstal věrný až do smrti? Díky jeho smrti sse nám v souladu s Jehovovým původním záměrem vlastně otevírá možnost žít věčně v pozemském ráji.⁶

Boží slovo mluví o Michaelovi jako o „archandělovi“ (Juda 9). Tento výraz znamená „přední anděl“. Slovo archanděl se v Bibli používá pouze v jednotném čísle; nidy v množném. Z toho vyplývá, že takový anděl je pouze jeden. S postavením archanděla je navíc spojován Ježíš. V 1. Tesaločinanům 4,16 se o vzkříšeném Pánu Ježíši Kristu píše: „Sám Pán sestoupí z nebe s přikazujícím zvoláním, s hlasem archanděla.“ Ježíšův hlas je zde popsán jako hlas archanděla. Tento text tedy ukazuje, že archaděl Michael je samotný Ježíš.⁷

Kým je Ježíš Kristus pro katolíky? Jsou to jen detaily, které obě náboženství rozdělují? Nyní nabízím učení katolické Církve o Ježíši. Nalezneme zde odpověď je-li Ježíš Bůh či ne?

Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny (Galatským 4,4-5).⁸

Jedinečná a zcela zvláštní událost vtělení Božího Syna neznamená, že Ježíš Kristus js zčásti Bůh a z části člověk, ani že je v něm beztvárně smíšeno božství s lidstvím. Stal se opravdu pravým člověkem a zůstal při tom pravým Bohem, Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk. Církev musela během prvních staletí hájit a objasňovat tuto pravdu víry proti bludům, které ji zkreslovaly... Už od apoštolských dob víra trvala na opravdovém vtělení Božího Syna, „který přišel v těle.“(1.Jan 4,2-3; 2.Jan 7).⁹

Jelikož při vtělení byla tajemným spojením lidská přirozenost přijata, a nikoli zničena, byla Církev během staletí vedena k tomu, aby vyznávala plnou skutečnost jak Kristovy lidské duše, s její rozumovou a volní činností, tak i jeho lidského těla. Zároveň však pokaždé musela připomínat, že Kristova lidská přirozenost náleží ve vlastním smyslu božské osobě Syna, jenž k tomu přirozenost přijal. V ní vše, čím je, a vše, co koná, pochází od „jednoho z Trojice“. Boží Syn tedy sdílí svému lidství svůj vlastní osobní způsob existence v Trojici. Tím Kristus ve své duši, tak i ve svém těle vyjadřuje lidským způsobem božské jednání Trojice. (Jan 14,9-10).¹⁰

V evangeliích nenajdeme o Ježíši mnoho sdělení, která upoutávají lidskou zvědavost. Téměř vůbec se tam nemluví o jeho životě v Nazaretě ani tam není zmínka o značné části jeho veřejného života (Jan 20,30. To, co je v evangeliích, bylo napsáno, „abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli žiovt v jeho jménu“ (Jan 20,31)

Celý Kristův život je zjevením Otce: jeho slova a jeho skutky, jeho mlčení i jeho utrpení, to, jaký byl a jak mluvil. Ježíš může říci: „Kdo viděl mne, viděl Otce“(Jan 14,9), a Otec: „To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte“ (Lukáš 9.35). Protože se náš Pán stal člověkem, aby plnil vůli Otce (jehv. Židům 10,5-7), i sebemenší rysy jeho tajemství ukazují Boží lásku k nám (srov. 1.Jan 4,9). Celý Kristův život je tajemstvím vykoupení. Vykoupení je pedevším plodem krve prolité na kříži (srov. Efezským 1,7; Koloským 1,13-14; 1 Petrův 1,18-19), avšak toto tajemství působí v celém Kristově životě: již v jeho vtělení, když se sám stává chudým a nás obohacuje svou chudobou (srov. 2.Korintským 8,9); v jeho skrytém životě (srov. Lukáš 2,51); když svou poslušností napravuje naši neposlušnost; v jeho slově, které očišťuje jeho posluchače (srov. Jan 15,3); v uzdravování a vymítání zlých duchů, srze které "vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci“(Matouš 8,17;srov.Izajáš 53,4); v jeho zmrtvýchvstání, jímž nás ospravedlnil (srov. Římanům 4,25). Celý Kristův život je tajemstím soustředění dějn spásy v Kristu jako Hlavě. Všechno, co Ježíš dělal, říkal a trpěl, bylo zaměřeno na návrat člověka padlého hříchem k jeho původnímu povolání: „Když se vtělil a stal se člověkem, soustředil v sobě dlouhé dějiny lidstva a v krátké době nám zjednal spásu, takže jsme v Kristu znovu získali, co jsme ztratili v Adamovi, totiž možnost být Božím obrazem podle jeho podoby. Proto také Kristus prošel všemi věky života a tím vrátil všem lidem společenství s Bohem (svatý Irenej z Lyonu). Celé Kristovo bohatsví „je určeno každému člověku a je pro každého dobrem“(Jan Pavel II. Encyklika Redemptoris hominis). Kristus totiž nežil svůj život pro sebe, nýbrž pro nás, od svého vtělení „pro nás lidi a pro naši spásu“ až ke smrti „za naše hříchy“(1.Korintským 15,3) a ke svému zmrtvýmvstání „pro naše ospravedlnění“ (Římanům 4,25). I nyní je „naším přímluvcem u Otce“(1.Jan 2,1), „je stále živ, aby se za nás přimlouval“ (Židům 7,25). V celém svém životě se Ježíš ukazuje jako náš vzor (srov. Římanům 15,5; Filipským 2,5). Ježíš Kristus nám tak umožňuje, abychom všechno, co on prožil, mohli prožívat v něm a aby to on prožíval v nás. Boží Syn se svým vtělením jistým způsobem spojil s každým člověkem. Jsme povolláni, abychom s ním tvořili jeden celek.¹¹

Už za Ježíšova života se lidé pokoušeli vykládat jeho tajuplnou postavu tak, že na něj přenášeli kategorie, které jim byly známé a které ho měly této záhadnosti zbavit: byl považován za proorka, za znovu přišlého Eliáše nebo Jeremiáše, za Jana Křtitele (Matouš16,14; Marek 8,28; Lukáš 9,19). Petr ve svém vyznání užil jiných, vyšších titulů, které interpretovaly jeho poslání, ba jeho bytost, pokračovalo i o velikonocích. Stále více přitom krystalizovaly tři záladní tituly: Kristus (Mesiáš), Kyrios (Pán), Syn Boží.

První titul byl jako takový sotva srozumitelný mimo smemitskou oblast. Brzy se přestal užívat jako titul a splynul s Ježíšovým jménem: Ježíš Kristus. Z interpretace se stalo jméno, a v tom je i hlubší výpověď: on je zcela zajedno se svým úřadem; jeho úkol a jeho já se od sebe nedají oddělit. Jeho úkol se právem stal součástí jeho jména.

Pak zbývají tituly Kyrio a Syn a oba ukazují stejným směrem. Slovo „Pán“ se v průběhu starozákonního a raně židovského vývoje stalo opisem Božího jména a Ježíše tak stavělo do společenství bytí se samým Otcem, prokazovalo ho jako živého Boha, který se nám zpřítomnil. Stejně tak ho spojovala s bytím samého Boha i slova Syn Boží.¹²

Andělé jsou duchovní tvorové, kteří neustále oslavují Boha a slouží jeho spásným plánům, které má vzhledem k jiným tvorům: „Adělé spolupracují na všem, co je nám k dobru.“ (sv. Tomáš a Akvinský; Summa theologiae, I, 144, 3, ad 3.). Andělé obklopují Krista, svého Pána. Slouží mu především při naplňování jeho poslání spasit všechny lidi.¹³

Mohu mluvit o Duchu svatém? Mohu. Pokud mám s Duchem svatým zkušenost. A nemít zkušenost s Duchen svatým, tak nemohu poznat Boha Otce a Pána Ježíše. Křesťan nemůže být křesťanem, nemá-li Ducha svatého. Mám zde na mysly dary Ducha a především plody Ducha svatého. Ježíš říká, že strom se pozná po ovoci. A apoštol Pavel v listě Galatským plody uvádí (Galatským 5,22-23). Skrze Ducha svatého jsem spojen s Otcem i Synem. A díky Duchu se modlím a mnohdy se modlí Duch svatý za mne, protože nevíme jak a za co se modlit (Římanům 8,26). Nemám pochyb, že Duch svatý je jedna z osob Trojice.

Co je Boží svatý duch? Úvodní slova Bible mluví o svatém duchu jako o „Boží činné síle“, která se pohybovala sem a tam nad povrchem vod (1.Mojžíšova 1,2). Zpráva o Ježíšově křtu uvádí, že ačkoli Bůh přebývá v „nebesích“, svatý duch „sestoupil jako holubice“ na Ježíše (Matouš 3,16-17). Ježíš navíc označil Božího svatého ducha jako „pomocníka“ (Jan 14,16).

Tyto a další pasáže vedly některé lidi k závěru, že svatý duch je osoba, stejně jako jsou konkrétními duchovními bytostmi Bůh, Ježíš i andělé. A je pravda, že některá vlivná náboženství křesťanstva již celá staletí pokládají svatého ducha za osobu. Přestože se jedná o starobylou doktrínu, je pro mnoho příslušníků církve nepochopitelná a někteří dokonce v tomto směru nesouhalsí se svými náboženskými vůdci. Co však říká o tom Bible?

Ačkoli duchovní předkládají oficielní církevní doktrínu, že svatý duch je osoba, upřímný čtenář Bible nutně dojde k závěru, že to tak není. Prozkomejme následující biblické zprávy.

1. Z Bible se dozvídáme, že když Ježíšova matka Marie navštívila svou sestřenici Alžbětu, nenarozené dítě v Alžbětině lůně poskočilo „a Alžběta byla naplněna svatým duchem“ (Lukáš1,41). Bylo by logické předpokládat, že jedna osoba nemůže být „naplněna“ osobou jinou?

2. Když Jan Křtitel řekl svým učedníkům, že Ježíš je ten, kdo přijde po něm, vyjádřil se: „Já vás křtím vodou... ale tomu, kdo přichází po mě a je silnější než já, nejsem hoden zout sandály. Ten vás bude křtít svatým duchem“ (Matouš 3,11). Jan určitě nemohl mít na mysli svatého ducha jako osobu, když se vyjádřil, že jím budou křtěni lidé.

3. Apoštol Petr navštívil římského setníka a jeho rodinu, mluvil o tom, že Bůh Ježíše pomazal „svatým duchem a mocí“ (Skutky 10,38). Krátce potom „svatý duch padl“ na celou domácnost. Zpráva dále uvádí, že mnozí byli ohromeni, „protože velkorysý dar svatého ducha byl vyléván také na lidi z národů“ (Skutky 10,44-45). I zde se použité výrazy neslučují s myšlenkou, že by svatý duch byl osoba.

Není ničím neobvyklým, že v Božím slově jsou věci personifikovány, tedy mluví se o nich jako o osobách. Týká sse to například moudrosti, rozlišovací schopnosti, hříchu, smrti a nezasloužené laskavosti (Přísloví 8,1-9,6; Římanům 5,14;17;21;6,12). Sám Ježíš dokonce řekl, že: „moudrost se prokazuje jako spravedlivá všemi svými dětmi“ neboli dobrými výsledky (Lukáš 7,35). Je jasné, že moudrost žádné doslovné děti nemá. Podobně ani svatý duch není osoba jenom z toho důvodu, že v některých případech je presonifikován.

Bilble ukazuje, že Boží svatý duch je Boží síla v činnosti. V přesném překladu tohoto hebrejského textu se proto mluví o Božím duchu, jako o „Boží činné síle“(1.Mojžíšova 1,2). Tuto myšlenku jednoznačně podporuje od začátku až do konce celá Bible (Micheáš 3,8;Lukáš 1,35;Skutky 10,38). Podle všeobecně rozšířeného názoru je Bůh přítomen všude a vždy. Bible naproti tomu říká, že Bůh sídlí v duchovní říši, ve svém stanoveném obydlí neboli na mísě pobývání (1.Královská 8,39; 2.Paralipomenon 6,39).

Písmo se také zmiňuje o konkrétním místě, kde Bůh žije a kde má svůj „trůn“(1.Královská 22,19; Izajáš 6,1;Daniel 7,9;Zjevení 4,1-3). Z tohoto „stanoveného obydlí“ však může vyslat svou činnou sílu do kteréhokoli koutu své říše – a to jak říše duchovní, tak hmotné (Žalm139,7).

Jestiže se budeme na svatého ducha dívat jako na to, čím je, tedy na mocnou aktivní Boží sílu, může to upevnit naši důvěru, že Jehova své sliby splní.¹⁴

Duch svatý není něco, ale někdo: Je to živá osoba. Jedno z pokušení naší doby, kdy se tolik mluví o různých energiích, je představovat si Ducha svatého jako pozitivní energii, jako teplo či jiný příjemný pocit, nebo jako pohonnou hmotu křesťanského života. Duch ale není duchovní benzín, ani jen vítr, který občas zaduje do plachet, ani posvátný pták. Evangesté při Ježíšově křtu jen popsali, že Duch svatý sestupoval na Krista „jako když se snáší holubice.“

Energii nelze zarmoutit. Ale Písmo říká, že je možné zarmucovat Ducha svatého, tak, jako můžeme zarmoutit partnera nebo přítele – tím, že nedáváme prostor jeho lásce (Efezským 4,30).¹⁵

Duch svatý je Bůh, před kterým si klekáme na kolena, který převyšuje všechny naše definice. My lidé nejsme schopni uzavřít Ducha do malé škatulky našeho mozku. Místo řečí bychom mu raději měli dovolit, aby v nás přebýval, a neměli bychom mu klást žádné překážky.¹⁶

Duch svatý sehrává v dějinách naší spásy velmi důležitou úlohu. Kdo je Duch svatý? Kdo je Duch svatý pro mě?

Je těžké pochopit, kdo je Otec a kdo je Syn ve své přirozenosti, ale mnohem těžší je porozumět tomu, kdo je ve své přirozenosti Duch svatý. Když mluvíme Bohu Otci, máme alespoň nějakou analogii v přítomnosti otců mezi námi. Když se snažíme pochopit, kdo je syn, alespoň víme, co zanmená být synem, protože všichni jsme synové nebo dcery. Pokud jde o třetí božskou osobu, nemůžeme ji na zemi přirovnat k ničemu, proto i méno, které ji dáváme, je velmi všeobecné: je to Duch, který je svatý, Duch svatý. Je zapotřebí na něho nahlížet z hlediska poslání, které má vzhledem k nám. Posláním Ducha svatého je obdařit nás mocí, duchovní mocí. Tato moc nebo energie, jak ji nazývají východní Otcové, nám pomáhá dostat se k Otci skrze Syna a jejich prostře dnictvím zase k Duchu.

Poslánním Ducha svatého je posouvat a postrkovat mě – velmi zdvořile a svobodně – k Ježíši. ¹⁷

Jen pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán“ (1.Korintským 12,3). „Bůh poslal nám do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá Abba, Otče!“ (Galatským 4,6). Toto poznání víry je možné pouze v Duchu svatém. Aby se člověk dostal do styku s Kristem, musí se ho nejprve dotknout Duch svatý. Přichází k nám vstříc a vzbuzuje v nás víru. V síle našeho křtu, první svátosti víry, nám Duch svatý v Církvi niterně a osobně předává život, který má svůj zdroj v Otci a který nám nabízí v Synu: „Křest nám uděluje milost nového zrození v Bohu Otci skrze jeho Syna v Duchu svatém. Vždyť ti, kteří mají Božího Ducha, jsou vedeni ke Slovu, to je k Synu; ale Syn je představuje Otci a Otec jim uděluje neporušitelnost. Proto bez Ducha není možné vidět Božího Syna, a bez Syna se nikdo nemůže přiblížit k Otci, protože poznání Otce, to je Syn a k poznání Božího Syna se dochází skrze Ducha svatého.“ (sv. Irenej z Lyonu,, Demonstratio praedicationis apostolicae, 7:SC 62,41-42.).

Věřit v Ducha svatého tedy znamená vyznávat, že Duch svatý je jedna z osob Nejsvětějši Trojice, téže podstaty s Otcem i Synem... Duch svatý působí s Otcem i Synem od začátku a do splnění plánu naší spásy. Ale teprve v „posledních časech“, zahájených vykupitelským vtělením Syna, je Duch svatý zjevován a dáván, poznáván a přijímán jako osoba. Boží nitro nezná nikdo, jen Duch Boží (1.Korintským 2,11). Avšak jeho Duch, který ho zjevuje, nám dává pozant Slovo. Církev, živé společenství v apoštolské víře, kterou předává, je tedy místem našeho poznání Ducha svatého:

• v Písmu, které inspiroval;

• v tradici, jejímiž stéle aktuálními svědky jsou církevní otcové;

• v učitelském úřadu Církve, který doprovází svou pomocí;

• ve svátostné liturgii, v níž nás Duch svatý prostřednictvím jejích slov a symbolů uvádí do společenství s Kristem;

• v modlitbě, v níž se za nás přimlouvá;

• v charismatech a službách, jimiž je budována Církev;

• v projevech apoštolského a misionářského života;

• ve svědectví svatých, v němž Církev projevuje svou svatost a pokračuje v díle spásy.¹⁸